Tajemství z minulosti✔

Posun

Jsem na louce. Nikde nic, jen zelená tráva. Je zataženo. Jdu dál, ani nevím kudy. Najednou se ocitnu na kraji velké propasti. Podívám se do ní a nevidím nic než temnotu a prázdnotu. Zvednu zrak a moje oči spočinou na dívce. Věděl jsem, že jí od někud znám, ale nemohu se vzpomenout odkud. Vidím že utíká. Utíká před nějakým klukem. Nevidím mu do obličeje, jen vidím jeho zelené děsivé oči. A taky jak schodil onu dívku do propasti křičíc mé jméno.

Když jsme přišli z pláže, šli jsme rovnou do svých pokojů. Cestou jsme rodičům vysvětlili, kde jsme byli a pak rovnou do sprchy. Ta krásná výhoda, když máte koupelnu spojenou se svým pokojem. Nemusíte chodit po chodbě, zjišťovat, jestli není obsazena. Ne. Takhle si do sprchy, potažmo do vany, jdu kdy chci a na jak dlouho chci. Žádné 'Už budeš?' nebo 'Vylez! Já se chci taky dneska vysprchovat'.

Obyčejně si dávám teplou sprchu, ale dnes je docela velké teplo, tak se chci schladit.

Vylezl jsem ze sprchy a omotal si bílý ručník kolem pasu. Takhle jsem šel do pokoje, do skříně pro šortky na spaní.

Po ustrojení jsem se vydal otevřít okno a zalíst si do postele. Zvláštní. Když jsem si lehl, tak jsem ucítil vůni, která mi připomínala Dianu. Nechci, aby někdy vyprchala.

Než jsem usnul, přemýšlel jsem o dnešku. Možná má pravdu. Nejspíš se chovám jinak ve škole a jinak doma. Dřív mě to nenapadlo, ale když Diana řekla Nemusím se přetvařovat před ostatními jak jsem dokonalá! Opravdu se přetvařuju? Jak poznám, že se chovám jako já?

,,Třeba mi pomůžeš najít rovnováhu." zašeptal jsem do ticha.

Pak mě napadlo, co se stalo na pláži. Nečekal jsem, že by mohla tak krásně zpívat. Zvláštní, že jsem její hlas nepoznal, když ho teď slyším každý den.

Když zpívá, zní to tak krásně. Ne že by její hlas při normální, řekněme situaci, nezněl hezky, ale přijdou mi úplně odlišné.

Pláč je slabost.

Další věc k zamyšlení. Vždy jsem slyšel, že pláč tě posílí. Když člověk brečí, tak protože má problém, se kterým si neví rady. Možná má Diana pravdu. Skutečnost, že si přiznáme, že na něco nemáme, nevíme jak to vyřešit, je slabost. Pokud nepočítám dojatý pláč nebo z radosti, tak všechny důvody k slzám, jsou svým způsobem slabost. Slyšela jsem, že občas člověk musí být slabý, protože byl dlouho silný, ale když brečím každou noc.. Ale v jednom nemá pravdu. Člověk je nejspíš slabý, když pláče, ale není slabý, pokud se dokáže svěřit.

Nejspíš byla unavená nebo měla oslabený záchvat tajnosti, ale i přesto se mi svěřila. A to jí dělá silnou.

S touto myšlenkou jsem se odebral do Říše snů.

Ve škole mi Diana slíbila, že bude se mnou cvičit a možná mě i něco naučí. Z důvodů, že dnešek ve škole byl klidní, Daisy s jejími kuřaty, strašně se mi líbilo, jak je včera večer Diana nazvala, nic neprovedly, tudíž nemám co vyprávět. Přesunem se tedy domů do posilky.

Diana tam šla asi už před půl hodinou, tak jsem se snažil spěchat, ale moc mi to nejde.

Přišel jsem do posilovny a viděl jsem, jak Diana jde k mobilu a pouští nějakou písničku. Všimla si mě a dala najevo, ať jdu dál, ale abych byl zticha.

Začala se pohybovat do rytmu písničky. Nebyl jsem si jistý, jestli cvičí bojové chvaty nebo tančí. Rozdávala rány, uhýbala se, kopala do vzduchu, ale taky dělala různých převraty, buď se protočila přes bok, nebo udělala salto a nohou při dopadu kopla do vzduchu a různých dalších, pro mě, nemožných akrobatických kousků. Zíral jsem já to jak na zjevení.

Po skončení písně se zastavila a otočila se na mě. ,,Tak co si myslíš?" zeptala se mě udýchaně.

,,Vážně se mě ptáš, co si myslím?" opáčil jsem užasle. Znejistila. ,,Je to naprosto skvělý!" a hned získala zpět své sebevědomí.

,,To jsem ráda, že se ti líbí. Našla jsem v mobilu jednu písničku, která ti bude vyhovovat. Až se rozcvičích, tak značnem trénovat." oznámila mi.

,,Písničku?" zeptal jsem se nechápavě.

,,Jo." odpověděla stručně. ,,Každý má jiný rytmus boje. Písněmi si najdeš ten svůj a taky se později naučíš přizpůsobit se jinému rytmu. Nevadí, pokud nemáš hudební sluch. Když jsem začala trénovat, tak můj trenér použil stejnou metodu. Občas si s nim skypuju, aby mi zkontroloval, jestli mám rytmus dobrej.
My nejdřív začnem hledat tvůj rytmus. Až později začnem s přispůsobováním. Já s nim začala, před čtryřmi měsíci."

,,Ale jde ti to skvěle. To u mě bude horší." přiznal jsem nejistě.

,,Neboj se. To zvládnem. Žádný učený z nebe nespad." utěšila mě se smíchem.

Následují půl hodinu jsem se rozcvičoval. Musím říct, že samotná rozcvička mi dala zabrat. Ale Dianě věřím, tak to nějak přežiju. Potom jsme hodinu cvičili na jednu písničku. Jméno neznám a to je dobře. Protože ji nesnáším. Zkoušeli jsme se na ní pohybovat do rytmu a pak i různé údery. Více méně, jsem se neohrabaně ohaněl pěstmi, ale Diana říkala, že se to časem zlepší.

Když jsem ji řekl, že resignuju, že pokud uslyšim tu písničku znovu tak zešílim, skončili jsme.

,,Neboj, takhle se mi znechutila spousta písniček, ale časem si zvykneš. A hlavně ne vždy budem ze začátku trénovat rytmus. Teď musíš zvládat techniku, ale to budem dělat příště. Teď jsi půjdem dát dolů zmrzku."

Nejlepší věta, kterou teď mohla říct.

~

To se mi přestává líbit. Už začínám mít noční můry, jako Diana. Teď jsem se probudil a rozdýchávám to. Vím, že tu dívku znám, ale ani teď si nemohu vzpomenout odkud.

Zkontroloval jsem, jsetli mám okno otevřené. Mám, to je dobře. Diana u nás bydlí už téměř měsíc, takže je stalo zvykem, že každou noc poslouchám její 'noční vystoupení'.

Už začala zpívat a jako vždy mám husí kůži. Málo kdy poznávám, co zpívá, ale teď jsem si jist. Vím to, protože tuto píseň zpívala na pláži, kdy mi řekla o svém nočním zvykem. Jmenuje 'Sound of the silence'.

Nezměnilo se, že její písně jsou pomalé, smutné, ale už v nich neslyšim tolik zoufalství. Myslím si, že se zpěvem snaží vykřičet do světa své pocity, ale tak, aby tomu rozuměli pouze vyvolení, které si sama zvolí. Jsem rád, že mezi ně patřim i já. Protože díky tomu mám dojem, že se pomalu začíná uzdravovat.