Tajemství z minulosti✔

Výstřel

Stála jsem na pláži. Slunce hřálo, s mými vlasy si pohrával překvapivě chladný vánek. Bylo mi úžasně. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit volnosti a svobody. Uslyšela jsem své jméno, tak jsem se otočila za hlasem. Stály tam dvě osoby. Poznala jsem, kdo stojí přede mnou. A vyžadovaly po mě volbu. Sofíininu volbu.

S trhnutím jsem se probudila. Seděla jsem schoulená, kolena pokrčená, čelem o ně opřená. Nevím, jestli zase sedí na schodech a pozoruje mě a ani to vědět nechci.

Nevím, jak se mi povedlo usnout, ale naučila jsem se spát všude, za jakýkoliv podmínek. Nejspíš jsem nespala ani moc dlouho, ale pokud ano, tak by to bylo jen dobře.

Teď hraju o čas. Pokud mě hledají, a já doufám, že ano, tak potřebuju získat čas. Nevím, jak mě najdou, posledně mě taky nenašli, ale teď mám výhodu. Minule mě začali hledat až den po tom, co jsem zmizela, teď mě začali hledat okamžitě, co mě unesl. Mám větší šanci.

Dokonalý zločin neexistuje, takže mě musejí najít. Prostě musí.

Ne, klid holka, pokud člověk není klidný, tak dělá chyby a to ty nesmíš. Zachovej klid, vražedný klid.

Musela jsem na to přestat myslet. Musela jsem zachovat klid a nohy v teple.

Vzpomněla jsem si na Kat. Ta mě vždy dokázala zklidnit. Věděla jak na mě. Nikdy jsem nemusela nic říct a vždy věděla, že něco není v pořádku a vždy věděla, co nejvíc potřebuju. Chybí mi. Ale jsem ráda, že tu není. Aspoň jedna z nás je ušetřena návratu minulosti.

Celkem jsem se do LA těšila. Mám ráda velká města. To naše moc velké nebylo, ale bylo to město a to bylo pro mě to hlavní. Byl tam ruch. Nenávidím ticho. Ticho nutí přemýšlet a kdybych přemýšlela o tom, co se stalo... Věřím, že bych tu už nebyla. Jen díky ruchu jsem nepřemýšlela a tudíž nezešílela.

To Kateřina nechápala. Nechápala, jak můžu mít ráda město a neklid. Kat ráda přemýšlela a měla ráda klid. Bydlela v krajní čtvti města, kde to vypadalo spíš jako vesnice než jako město. Tam měla klidu dost. Jako já teď tady...

...ale ne na dlouho.

Slyšela jsem zaskřípání dveří. Ani jsem nemusela zvedat hlavu, abych věděla, že potichu schází dolů a nespouští ze mě své zelené oči.

Slyšela jsem jeho kroky, jak se blíží, jak se kousek ode mě zastavily i zvuk kloubů, který se ozval, když si klekl.

,,Budeš dlouho hrát, že spíš?" zeptal jsem unaveně.

,,Jak si přišel na to, že bych něco hrála?" zeptala jsem ironicky. ,,I kdybych spala, nevzpomínám si, že by ti dělalo problém mě probudit." zvedla jsem hlavu a podívala se na něj s kamennou tváří.