Chains (Cz ff - Harry Styles)

Prolog

Naivitu dávno tahle slečna ztratila,

tvrdě za své hloupé sny kdysi platila,

jakousi dětskou krásu v sobě zabíjí,

a vražda krásy se, lásko, nepromíjí,

odpoutej se, odhoď všechna ta pouta,

opusť stíny, vylez z temného kouta,

čapni život, esa jsou dávno rozdaná,

ty má milovaná spoutaná.

Bolestné vzpomínky, které stále trhají mé srdce, skoro jako kdyby je někdo promítal na neviditelném plátně před mýma očima, a já nemůžu uniknout, navždy se budu muset dívat na ten ne příliš hezký zjev, který mi má mysl poskytuje. Nemůžu, možná nechci zapomenout, protože to by znamenalo ztratit všechno, co jsem kdy měla, i když nic nemám.

Stačil jeden pohled těch zelených očí, jeden pohled na ty rozcuchané kudrliny, které krásně obepínaly jeho dokonalou tvář, jeho dokonalý úsměv, usazený na jeho rtech, jeho jamky, které se mu pokaždé objevily, když se na mě podíval.

Srdce, které je svázané těžkými okovy, srdce, které je v rukou ďábla a srdce, které při každé vzpomínce hoří, nemůžu nikomu věnovat, i kdybych chtěla. Jsem příliš sužována osudem, minulostí a přítomností. Všechno se kolem mě obepíná jako okovy, jen čekám, až mě realita zadusí, stejně jako mě kdysi málem připravila o život. Teď dýchám, ale další minutu nemusím, a nevím, jestli stojím o přízeň krásného chlapce, když mu jeho přání nemohu splnit, když mu nemůžu opětovat to příliš silné pouto, kteří všichni s radostí, no já se smutkem a bolestí nazývám láska.

Kdosi malého ptáčka do klece lapil,

lněné provazy okolo obmotal,

jeho maso ochutnal, krve jeho popil,

krček přiškrtil, slabě skřehotal,

kdepak je naděje, maličká má,

kdo vysvobodí tě z tvé zlaté pasti,

proč život ti přijde jako hra prohraná,

svěř se, vypuď ty úmorné strasti,

uvolni okovy, zpřetrhej pouta,

uchop ty karty, esa jsou rozdaná,

vylez ze stínu, nelez do kouta,

ty má lásko svázaná.

Není to lehký život, když se musíte dívat, jak vám střelný prach dopadá pod nohy, když každou sekundu čekáte na spasitele, na někoho, kdo by měl pomoci, ale když už se objeví, nemůžete odejít, protože jste v těžkých okovech, které vás drží, nepustí vás a nemají to v nejmenším plánu. Je to jako být navždy spojená se svými vlastními vzpomínkami, bojím se, že to hraničí s paranormalitou, ale já nesmím přestat bojovat.

Každý nádech v jeho přítomnosti mě bolí, ale nejhorší je to s údery srdce, které se zrychlují, společně s tepem, vroucí krev se žene do každé buňky v mém těle, ale já jen tupě zírám a doufám, že přežiju do dalšího dne.

Sny, které mě celou noc doprovázejí, nejsou přívětivé, bolí, stejně jako on. Jak mě může člověk bolet? Bolí mě láska, bolí mě pomoc, bolí mě světlo, bolí mě okovy…

Okovy, které mě svazují, drží mě stále na jednom místě, nechtějí mi povolit vzlétnout, všechno se hroutí, ale já musím stát mezi troskami a dýchat ten štiplavý prach, musím bojovat, musím přežít.

Nejdůležitější úkol stále ještě nebyl vyřčen.

Musím překonat lásku.

Ahoj! :) Takže, můj oficiálně první prolog mám konečně za sebou, uf :D Povídka Chains (do překladu pouta, okovy nebo též řetězy) konečně přichází na svět. Příběh plný bolesti, spoutanosti, oddanosti a lásky, ať už opětované, či ne... Doufám, že se vám to líbilo, já osobně se na tento příběh neskutečně moc těším :3 :D Kdy bude první část nevím, měla by být brzo, ale nefunguje mi počítač, takže je tu problém... :D Každopádně od vás si prosím odezvu, co si o tom myslíte, jestli se na to těšíte a jestli to vůbec někdo hodláte číst :D

PS: básně jsou z dílny mé sestry - věnované mně :D