Hunger games: Cashmere

Část druhá

 Během přestupu do vlaku se snažím Glara úplně ignorovat. Nechci se s ním bavit, vůbec se mi nelíbí jeho způsoby a jeho chování. Dobře, přiznávám, že chyba nejspíš není v něm, ale v tom, že se s ním Gloss baví víc než se mnou. Dokonce se směje i jeho chabým a nevtipným povídkám. Jsem ráda, že už nás nesledují kamery, protože bych asi neudělala na diváky příliš velký dojem tím, že budu zpovzdálí nasupeně sledovat, jak se můj bratr/trenér baví se splátcem z mého kraje.

“Ale ne, že se pustíte do jídla ještě před tím, než se podíváte na přenos sklizně!” zavolá na nás jeden z nejstarších vítězů. Tázavě se na něho podívám. Co to říká za blbost? Vůbec ho nechápu. Myslím, že si Gloss mého výrazu všímá, protože za mnou přichází a vysvětluje mi, o co jde.

“Tohle říká Roster vždycky. Každý rok, pravidelně. Teda tak to aspoň vysvětlovali mně. Taky jsem z toho byl zmatený, nemysli si,” pošeptá mi a šibalsky se usměje. Asi si myslí, že když na mě použije ten svůj úsměv, na který chytá všechny ty Kapitolany, tak roztaju i já. Ale to se plete.

Stále se tvářím dotčeně a odvrátím se od něho. Ať si nemyslí, že se nechám takhle snadno obalamutit! Ne! Nebudu se s ním bavit!

Vsadím se, že by se chtěl dál rýpat v mých pocitech, ale na to já mu kašlu. Sedám si na pohovku přímo naproti velké obrazovce, na které nám promítnout přehled sklizně.

Po krátké úvodní řeči dvou moderátorů přichází na řadu první kraj. Moderátoři mají hloupé poznámky na to, že jsem sestra vítěze a nazývají mě “protekční holčičkou”.

Ke Glarovi říkají, že je nevychovaný a že nepatří do jedničky. Je to pravda, ale i přesto pevně zatínám zuby a čekám, až ti se ti dva magoři u mikrofonu přestanou navážet do našeho kraje, ale potom přichází poslední kapka.

Jeden z nich pronese jednu rádoby vtipnou poznámku na mou adresu a já vyskakuji ze sedačky. Napřimuji se a nenávistným pohledem propaluji obrazovku. (poznámka autora - to je ale nervák, co? :D)

“Co to tam letos dali za idioty?!” Zařvu na celou místnost, až se po mně všichni polekaně ohlédnou. I oni mají na moderátory nejspíš zlost, ale teď asi není správná doba se vztekat.

“Zasedni a sleduj sklizeň, s těma dvěma se to dořeší později, neboj se. Ale teď neruš!” Zahučí na mě Priscilla, jedna z mladších vítězek, další miláček Kapitolu. Vyhrála myslím před sedmi lety, ale nejsem si tím tak úplně jistá. Ročníky a čísla jdou tak nějak mimo mě.

Přestože jsem vážně dost rozzlobená ji poslouchám a poslušně si sedám zpátky na pohovku a vracím svou pozornost obrazovce.

Zrovna včas, promítá se na ní sklizeň z druhého kraje. I zde jsou dobrovolníci. Za dívky jde do her Savannah, drobná a na první pohled nevinná dívka. Zajímá mě, jakou zbraň ovládá. Za chlapce se dobrovolně hlásí splátce, který hned upoutá moji pozornost, především díky svému dokonale vypracovanému pozadím. Kousnu se do rtu, abych se netvářila příliš podezřele šťastně a dál sleduji dění. Ten chlapec se jmenuje Alex. To si budu pamatovat.

Třetí kraj posílá do Her pár obyčejných splátců, takoví ti ubožáci, kteří hned umírají. Nic extra.

Ze čtvrtého kraje jde do Her silně vypadající chlapec, ale jinak silný než ten z druhého kraje. Tenhle je hrozivě tichý a docela nebezpečný. Docela se ho bojím. Holka je nějaká malá chudinka, asi taky hned umře, rozhodně nepatří k nám profíkům.

Další kraje posílají do Her obyčejné splátce, nic převratného. Jediné, co mě opravdu překvapuje, jsou splátci z jedenáctého kraje. Oba dva vypadají tak silně a hrdě, jako by nebyli z prostého kraje, ale z nějakého z profesionálních krajů. Pousměji se. Tihle dva budou jistě dobří soupeři.

Celou sklizeň doprovází hloupé poznámky moderátorů, kteří si na každém najdou nějakou věc, díky které dotyčného zesměšní. Kdyby tak věděli, co o nich říkají...

"Tohle přece nemůže nikdo trpět. Je to hrozné. Nesnáším ty blbečky u mikrofonu," zamrmlám nenávistně směrem k obrazovce. Nemluvím nahlas, ale přesto mě všichni slyší.

"Klid Cashmere. Nech si to do arény. A jestli to nevydržíš, tak aspoň na tréninky. Zatím se šetři," povídá mi Gloss a pokládá mi ruku na rameno. On mě zná ze všech nejlíp, ale já se s ním přece pořád nebavím. Setřesu jeho ruku a přesouvám se ke stolu, na kterém se bude podávat jídlo.

Ke mně se připojují všichni ostatní a za chvíli už nám avoxové nosí různé pokrmy. Nakládám si plno jídla na talíř a s chutí začínám s jídlem. Neměla bych tolik jíst, ne teď před přehlídkou, bůhví do čeho mě oblečou a kdybych měla někde nějaký tuk navíc, rozhodně by to nevypadalo hezky. Ale co, po těch letech trénování mé postavě jeden plně naložený talíř jídla neuškodí.

Když dojíme, Gloss se zvedne a kývne na mě, abych ho následovala. Poslušně se zvedám a jdu s ním jinam, do prázdného kupé ve vlaku. Sedáme si ke stolu naproti sobě a mně je jasné, že budeme probírat taktiku.