Hunger games: Cashmere

Část čtyřácátá pátá

Konečně stojím pod pódiem. Jsem tu sama, jediná. Rudy povídala, že všechno je letos trošku jinak, ale že se mi to bude prý líbit. Nervózně přešlapuji z nohy na nohu a snažím se přijít a to, co je jinak.

Na to už ale není čas. Caesar právě vítá publikum a představuje Rudy, moji vizážistku a potom můj přípravný tým. Kapitol neví, že u mě proběhla změna vizážisty. Jak by to taky mohli vědět? Všichni je nechávají myslet, že je to pořád při starém a Rudy sklízí velký potlesk. Myslím, že by byl větší, kdyby hned viděli šaty, které mám právě na sobě.

Další představovaná je Luria. Jak ráda bych teď viděla, co má na sobě! Určitě nezklamala a má na sobě něco extra. A nakonec trenér vítěze - můj bráška Gloss. Potlesk pro něj je obrovský. No taky není divu, vždyť je to loňský vítěz a miláček Kapitolu.

Teď přicházím na řadu já. Disk, na který vítěz nastoupí a on ho vyveze vzhůru, se právě dostal dolů a já si na něj musím stoupnout. Pomoc! Bojím se, že když na něj budu stát oběma nohama, tak se nezvedne.

I přes všechny moje obavy mě disk vyzvedává nahoru na pódium. Zářivě se na všechno usmívám a dav šílí. Provolávají moje jméno a tleskají jako pominutí. Prakticky jako každý rok, ať je vítěz kdokoliv. I když je fakt, že některé vítěze mají Kapitolané raději než jiné. Že, Finnicku Odaire?

Ani se nesnažím zamyslet nad tím, co je tu teď nového. Vidím to téměř okamžitě. Je to pohovka u Caesarova křesla a na ní... Proboha! To je Gloss. Zvedá se z pohovky a já jdu rychlým krokem přímo k němu. Padám mu do náruče a on mi šeptá do ucha, které mám zakryté vlasy - to proto, aby mu někdo neodezíral ze rtů. "Cashmere, vidíme se poprvé od arény. Chovej se podle toho, jasné?"

Chytám ho ještě pevněji. Kapitol si pro nás chystal takovéto překvapení? Musím říct, že jsem ráda, že tady na pódiu pod dohledem kamer vidím Glosse podruhé. Caesar a vedení nejspíš ví, že za mnou šel, když mě pustili z nemocnice a tohle všechno je jenom blamáž pro tupé Kapitolany. Jedna z dalších her.

"Cashmere? Glossi? Jsme v přímém přenosu!" zasměje se Caesar a já neochotně pouštím Glosse.

"Musíte nás omluvit, neviděli jsme se takovou dobu... Po těch dnech ohromného strachu... Pochopte nás," kroutí hlavou Gloss a usmívá se tím svým dokonalým úsměvem. Ach, jak ten mi v aréně chyběl.

"Ano, souhlasím. Celou tu dobu jsem nevěděla, jestli ho ještě někdy uvidím a teď... Omlouvám se," usměji se a přeletím pohledem mezi Glossem a Caesarem.

"Chápu vás!" usměje se chápavě Caesar. "Ale teď nebudeme zdržovat a pustíme se rovnou na to."

Zářivě se usměji a kývnu hlavou. Jsem hrozně nervózní a bojím se toho, co právě uvidím. Je mi jasné, že se na můj obličej budou soustředit všechny kamery, takže se musím uklidnit.

Všude se setmí a začíná to. Každý rok je tento tříhodinový film sestaven do nějakého příběhu. Letos je to o krásné a zároveň nebezpečné Cashmere. Docela mě to děsí.

První tři čtvrtě hodiny jsou o tom, co se dělo před arénou. Sklizeň, přehlídka na vozech, rozhovory. Tahle část je zakončená okamžikem, kdy se nakláním k Caesarovi a říkám "Polib si, Caesare.".

Potom se dění přesouvá do arény. Když se tam tak vidím, jak klidně a zároveň nenávistně vypadám, když se mnou plošina vyjede nahoru, zamrazí mě v zádech. Musela jsem vypadat jako masový vrah před vražděním. Oh, ale vždyť já jsem tak přece jen nevypadala. Já jsem byla a pořád ještě jsem vrah.

Krvavá řež u Rohu Hojnosti. Pevně svírám ruku v pěst a dokonce jsem i trochu bouchla Glosse do ruky. Kdyby teď kamery nesnímaly můj obličej a hladově nehltali můj výraz, tak bych se na něho otočila a vybrečela se mu na rameni. Ale nemůžu.

Ozývá se gong a všechno je teď u Rohu Hojnosti. Jsem tam já a... Zabíjím. Jedna... Druhá... Třetí... To jsou všechno rodiny, které jsem rozvrátila a zničila a které mě teď sledují a chtějí mrtvou.

Střídavě ruku natahuji a svírám v pěst, dokud se zase nedotknu Glossovy ruky. Pevně ho chytám za ruku a on se na mě podívá. Smutně se usměju, ale on se nepatrně zamračí. Nemůžu být smutná.

Dál už ani dění nevnímám. Je to tak lepší, protože se mi z toho chce brečet. Připadám si hrozně. Možná bych se zabavila, kdybych počítala splátce, které jsem zabila, ale na tohle já nemám. Možná jsem výbušná, plno lidí bych nejradši podřízla, ale že bych se nějak vyžívala v tom, jak trpí... Nikdy.

Pro tvůrce filmu zřejmě nebylo příliš namáhavé střídat záběry mezi mou maličkostí a úmrtími ostatních splatců. Většinou jsem totiž byla úplně u všech.

Jako zhypnotizovaná hledím na obrazovku, ale můj výraz je pořád neutrální. Někdy, když zrovna nikoho nikdo nezabijí, se pousměji, jindy sklopím pohled k zemi. I když se ale budu snažit, nikdy nebudu nikomu připadat něžně a zranitelně, zvlášť potom, co jsem předvedla v aréně.

Nesmím se rozbrečet a nesmím ani vyděsit a znervóznit. Jediné, na co kamery nezabírají, jsou moje ruce. Proto můžu křečovitě svírat Glossovu ruku, když na obrazovce zabíjím nebo někdo umírá. Možná jsem vypadala, že jsem nemilosrdný vrah, ale moje psychika... Nebyla jsem připravená.

Nejvíc mě děsí to, jak jsem musela divákům připadat, když jsem s Alexem... a potom ho zabila. To je odporné, nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělala.

Když se ona osudová scéna blíží, zarývám nehty do Glossovy ruky. Asi ho to bolí, ale já se prostě nedokážu ovládnout. K mému překvapení ale tuhle scénu vynechávají. Všechno dění před finálem končí tím, jak Travis ještě v polospánku podřezává hrdlo holce z dvanáctky. Ozývá se výstřel z děla a najednou je ráno.

Jako bych tam znovu byla a všechno prožívala ještě jednou. Až na to, že teď už vím, jak to dopadne. Všichni umřou! Jde se slavit do Kapitolu na oslavu dalšího masového vraha!

Na obrazovkách je všechno několikrát horší. Vypadám tak... tak zabijácky a vražedně… Musím se přemáhat, abych nezačala radostní vřískat, když už je konec a můžu odejít.

Caesar se ještě loučí s diváky, přeje jim dobrou noc a připomíná, aby se nezapomněli dívat na zítřejší rozhovor s vítězem. Jako by si mohli vybrat, jestli se dívat budou nebo ne. Ještě pár okamžiků trpím na pódiu s prkenným úsměvem, než mě Gloss bere za rameno a odcházíme k výtahům.

Cestu nám však zpomaluje dav, který touží po tom, aby se se mnou mohli vyfotit, nebo aby se mě aspoň dotkli. Usmívám se, ale hrozně tímhle trpím. Nesnáším Kapitolany a jejich pitomou (ne)logiku.

Když už jsme konečně ve výtahu, úlevně si oddechnu a opřu se o stěnu výtahu. Gloss si však nijak neoddechuje a rychle stiskne tlačítko, které míří na střechu. Zamračím se.

"Věř mi, vím co dělám," mrkne na mě, když si všimne mého pohledu. Co budeme proboha dělat na střeše? A teď v noci? Jsem utahaná a chci spát. Chci ležet v té měkké kapitolské posteli, nechávat se obsluhovat a užívat si to, že teď mám vlastní dům v té nejluxusnější části prvního kraje - ve Vesnici vítězů - a že jsem čertovsky bohatá.