Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá osmá

Otevírám dveře mého nového domu ve Vesnici Vítězů. Můj vlastní dům. Jedna z mála věcí, která se mi na vítězství líbí.

Můj soused je Gloss a vedle mě je prázdný dům. Naproti má svůj dům Priscilla. Doufám, že mě nebude moc často chodit navštěvovat, protože to by byl můj konec. Bohatě mi stačilo slavnostní předání a všechno to mecheche kolem toho. Nějaké přiblblé stříhání pásky a podobné. Jako bych si prostě jenom nemohla vzít klíče, odemknout si a hotovo.

Docela jsem se vyděsila, když jsem viděla, jak dokonale je to tu všechno zařízeno. Tedy... Ne, že by mě můj dům děsil, ale nečekala jsem tolik luxusu, i když jsem z kraje, který má luxus jako své hlavní zaměření.

Nechci se nijak chvástat, ale můj dům je o dost luxusnější, než ten Glossův a celkově je vlastně nejluxusnější z celé Vesnice Vítězů. A navíc je to můj dům.

Teď už jsou to tak dva týdny, co jsem se vrátila do prvního kraje. Hned, jak vejdu do předsíně, která je přímo zahlcená mými botami, mi přijde něco jinak. Kromě toho, že tu je o jeden pár bot víc, které zřejmě patří Glossovi. Ten tu je poslední dobou víc než často - no není divu, taky kdo by nechtěl být v mém super domě, že.

“Cashmere!” vítá mě a usmívá se na mě způsobem, který říká, že máme problém. Mám chuť se zeptat, co se děje, ale jeho pohled mě děsí. “Máme tu návštěvu. Spíš ty tu máš návštěvu.”

Zarazím se. Tohle nebude jen tak ledajaká návštěva. Žádná Priscilla nebo tak podobně. Už už otevírám pusu, abych se zeptala, kdo to je, když se za jeho zády objevuje kapitolské ozbrojené komando. Proboha! Co jsem provedla?

“Pojďte s námi. Prezident Snow s vámi chce mluvit.” Musím říct, že jsou dost struční. Když se Gloss hrne dopředu, že půjde taky, zarazí ho.  “Jenom ona.”

S tímhle se Gloss nehodlá smířit. Odfrkne si a namítne, že stejně půjde, ať chtějí nebo ne. S obavami se dívám na kamenné a bezvýrazné tváře a snažím se na nich něco vyčíst. Má to ale stejný smysl, jako jim třeba odporovat. Takže žádný.

Vedou mě mým vlastním domem až do salonku, který vlastně prakticky nevyužívám. Gloss jde celou dobu vedle mě a nedůvěřivým pohledem si prohlíží ono komando, co mě/nás vede. Má o mě strach, protože když se mnou chce mluvit prezident Snow, tak to nebude jen tak.

“Tady. Prezident Snow vás už očekává.” Otevírají mi dveře a já se zhluboka nadechuji. Už se chystám vstoupit, když mě chytá Gloss. “Ona tam nepůjde sama. Nikam ji samotnou nepustím, je vám to jasné?”

S těmito slovy mě stahuje zpátky do bezpečí chodby. Za tohle jsem mu vděčná. Sama se tam jít bojím a když se mnou půjde on...

“Mám svoje pokyny. Jenom ona. O vás se nemluvilo, zůstanete tady,” oznamuje jeden z nich, zřejmě velitel, Glossovi. Ten se pohrdavě usměje.

“A já mám zase pokyny takové, že když je to moje sestra, ještě k tomu mladší, tak bych ji měl chránit a ne ji nechat chodit jen tak někam samotnou, i když je to její dům,” argumentuje mu Gloss a nevědomky mě pouští. To ale asi nebyl nejlepší nápad.

Jakmile mě pouští, jeden ze členů komanda ke mě přiskakuje a zatlačí mě do dveří. Ani nemám čas se bránit, protože tohle bylo opravdu nečekané. Když si toho všímá Gloss, dveře už jsou za mnou zavřené. A pochybuji, že by se odvážil rušit soukromou debatu mě a prezidenta. Nechci ani přemýšlet nad tím, co by se mu mohlo stát.

“Ach, Cashmere. Dělal snad někdo nějaké problémy?” zeptá se mě s jedovatým úsměvem.

“Ne,” opáčím příkře, zatímco stojím pořád u dveří. Nebudu mu nic říkat, stejně už všechno ví. A pokud to neví - tím líp.

“Připadá mi, že se o tebe Gloss nějak přehnaně bojí. Zdá se mi to, nebo je to fakt?” ptá se dál a já si všímám, že se ten jeho odporný úsměv stále zvětšuje. Co mu asi dělá takovou radost? Jedovatá bestie…

“Zřejmě vám to jenom připadá,” odpovím mu prkenně a vzdorovitě ho sleduji. Hádám, že tenhle vzdor mi moc dlouhou dobu nevydrží. Ale co po mě sakra chce?!

“Nechceš se posadit? Mám pro tebe takový návrh a přijde mi, že bude lepší, když si sedneš,” říká mi a jeho úsměv se ještě zvětšuje. Neodvažuji se protestovat, a ani se neodvažuji tvářit nijak vyděšeně kvůli tomu, že se děsím toho návrhu, co mi předloží.