Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá čtvrtá

"Jak jsem říkala, nepotrpím si na překvapení," pokrčí rameny Rudy, když mě v přípravném sálu vede rovnou k tomu, co budu mít dnes večer na sobě.

Nikde nevidím svůj přípravný tým. Taky mi je vyměnili, jako vizážistu? Doufám, že ne. Docela jsem si na ne zvykla. Přišli mi roztomilí a takoví... Kapitolští. A když jsem u Kapitolu, tak jsem vlastně ještě dneska neviděla Lurii. Kde asi je?

"Podívej!" vyruší mě z úvah Rudy. Ukazuje na figurínu, která stojí kus ode mě. Údivem mi skoro padá čelist.

Vidím před sebou nádherné šaty v ebenové černi. Jejich střih je docela netypický - místo tenkých ramínek má krátké rukávy a místo typického výstřihu jakousi slzu, která je umístěna na strategickém místě. Tudíž přesně mezi mými prsy. Šaty jsou dlouhé až k zemi a sukni obzvláštňuje rozparek, vedoucí až k horní části mých stehen. Tohle je opravdu rafinované. Nedá mi to a přistoupím o krok blíž. Všímám si drobných černých drahokamů na rukávech.

"Páni," vydechnu.

"Úžasné, že?" usmívá se Rudy, která je se svým dílem zřejmě nanejvýš spokojená. No taky není divu. Ty šaty jsou vážně dokonalé.

"Ale než si je oblečeš... Potřebovala bych si tě trochu prohlédnout. Přece jen tě vidím poprvé... no prostě nebyla jsem tvoje vizážistka už od prvního dne, takže vlastně nevím, jak vypadáš. Možná nosíš vycpávky," pokrčí rameny a zasměje se.

Tahle vizážistka se mi líbí. Všechno bere bez obalu a mluví přímo. Navíc to není žádný úchyl a... její šaty jsou dokonalé. Navíc ani nevypadá nijak moc přehnaně a úchylně. Aspoň se jí tedy nekroutí na hlavě růžové vlasy.

Pousměji se a svlékám si oblečení. Nějak mi teď připadá, že najednou s nahotou nemám žádné problémy. Jenom doufám, že tady není žádná kamera. Těch už začínám mít plné zuby.

Obchází mě a zkoumavým pohledem si mě prohlíží. Potom jenom pokrčí rameny a usměje se. "Skvěle. S tebou se bude spolupracovat jedna báseň."

Už se chystám něco si obléct, když přibíhá můj přípravný tým a něco na mě začínají provádět. Zakoulím očima. Nějak si oblíbili to, že mě pokaždé natřou něčím, po čem se moje pokožka lehce třpytí. Ne, že by mi to vadilo. Když se třpytím, tak vypadám mnohem lépe.

Když jsou se svým věčným upravováním hotovi, konečně mi dovolují vlézt si do šatů. Teprve když až je mám na sobě, tak cítím, jaká ta jejich látka vlastně je. Čekala jsem, že to bude nějaká obyčejná jemná látka, z jaké bývá většina šatů, ale tohle je něco jiného. Řekla bych, že je to nějaká chytrá látka, protože se přesně přizpůsobuje mému tělo a ubírá/přidává tam, kde je to potřeba - samozřejmě, že jen na pohled. Nutí mě to k úsměvu.

"Úžasné," řeknu zasněně, když si přejedu rukou po sukni.

"A to není všechno. Ještě nemáš vlasy, boty a doplňky," usměje se Rudy, zřejmě polichocená tím, jak se jí šaty podařily. Přichází ke mně a pod prsa mi připíná široký látkový opasek, stejné barvy a materiálu, z jakého jsou šaty samotné. Jakmile je a svém místě, nějak se spojuje s šaty a tvoří to dokonalý celek.

Vklouznu do černých páskových bot na podpatku a počkám, až mi Massu dokončí účes. No účes... vlastně mi vlasy nijak nesčesala, ale i tak je to účes, protože to ani náhodou nevypadá nějak neupraveně jako to, co jsem měla na hlavě v aréně.

Rudy mi ještě na ruku dává několik zlatých náramků, z nichž jeden je ten od Glosse. Ten, který mi pomohl vyhrát. Je ze všech nejvýraznější, takže nemusím mít strach, že by ho někdo přehlédl.

Konečně po několika dlouhých týden vidím svůj odraz v zrcadle. Vypadám úplně jinak, než mi to připadalo, že vypadám. Žádné kruhy pod očima, prsa nemám vytahaná, nohy ani ruce nejsou kostnaté tyčky. To byla moje noční můra - že budu připomínat chodícího kostlivce. Naštěstí to tak není.

"Připravená?"

Zaváhám. Jsem opravdu připravená na to, abych se znovu dívala na to, jak zabíjím lidi, kteří byli mými přáteli a nenechali mě zemřít? Na to, jak všichni umírají? Jsem na to opravdu připravená? Nevím.

"Fyzicky ano, psychicky ne," odpovím popravdě.

Rudy se na mě chápavě podívá. "Neboj se. Letos je jedna malá změna, oproti loňskému roku, díky které to určitě zvládneš. Věřím ti. Všichni ti věříme," mrkne na mě ještě povzbudivě a chytne mě za ruku.

Budu jí věřit. Stejně je to všechno jenom hloupá fraška pro kapitolský lid a to jsou samí hlupáci, takže se asi nemusím moc bát. Zvládnu to. Musím to zvládnout. A zvládnu to.

Vede mě k místu, kde se konají rozhovory a dnes se bude konat promítání. Musíme jet výtahem, protože jsme opravdu hluboko v podzemí. Nevěděla jsem, že kapitolská nemocnice je tak hluboko.