Hunger games: Cashmere

Část šestá

Dost se zdržuji, chci mít totiž jistotu, že Glara už dneska nepotkám. Ať si jde kam chce, mě je to jedno, jen když ho nepotkám. Ani nevím, kde se ve mě všechna tahle nenávist vůči němu bere. Mám chuť zakroutit mu krkem, vypíchnout mu obě oči a vykopnout ho až někam úplně mimo Panem. 
Když usoudím, že už je dost pozdě, pomalu odcházím k výtahům. Po cestě si zouvám boty, protože jsou mi dost malé a bolí mě v nich nohy. 
"To by mi tak scházelo, půjdu do arény a nebudu moct běhat," mrmlám si jen tak pro sebe. Nastupuji do výtahu, ve kterém je kromě mě ještě ten chlapec že čtyřky. 
Úlevně vydechnu a opřu se o stěnu výtahu. Boty pouštím na zem, stejně jsou ošklivé, a tak jim menší pád zas tak neublíží. 
Nestačím se ani pořádně vydýchat, když si do výtahu vkročí splátce z dvojky, ten s tím krásným zadkem, Alex. Jeho kostým balvanu zdůrazňuje jeho svaly a žíly, takže vypadá o dost silnější, než ve skutečnosti je. A navíc v něm má ještě hezčí zadek než normálně. Takhle oslovil určitě množství sponzorů, rozhodně víc než já.
"Ty jsi Cashmere, že?" zeptá se mě. Úplně ignoruje toho kluka ze čtyřky, všímá si jen mě. Kývnu mu na souhlas a on tiskne tlačítko s číslem 2. 
"Ty si pamatuješ moje jméno? Čím jsem se o to jen zasloužila," rýpnu si do něj a nasadím nevěřícný pohled. 
"Kdo by si tě nepamatoval, všichni o tobě pořád mluví. Holka z jedničky, sestra vítěze, miláček Kapitolu... Slyšel jsem, že jsi prý zatraceně sexy, víc než normální holky z jedničky. No a můžu to jenom potvrdit. Zvlášť v těch šatech," mrkne na mě. Divím se, proč výtah pořád stojí na místě a nerozjíždí se.
Já a sexy? Hm. Viděl ses někdy zezadu, Alexi? ptám se ho v duchu, ale nic nahlas neříkám jen se na něho dívám a promýšlím si, co říct. Nechci před ním vypadat jako hlupák.
“Asi bych to měla brát jako lichotku, že?” mrknu na něj a trochu (opravdu jen trochu) se k němu nakloním.
“To bys mohla,” pousměje se a přistoupí o krok blíž. Právě v tomhle okamžiku se výtah rozjíždí. "Ale nemuseli tě tolik zjizvit," natahuje ruku k mé dekorativní jizvě na stehně. 
Nejprve to vypadá, že ruku zase rychle stáhne, ale to jsem se spletla. Lehce se dotýká prsty místa natřeného barvou, až se mi z toho po celém těle udělá husí kůže. Pak ale jede rukou po noze výš, dotýká se lemu mých šatů a - 
Nemá šanci dostat se dál, protože ho celkem drsně odstrčím. To, že má dokonalou postavu přece neznamená, že na mě úplně v pohodě může sahat. Nejsem nějaká věc, kterou si může přivlastnit. 
Snažím se mu podívat do očí, abych dala najevo svoji výhru. Ale on se na mě nedívá. Dívá se na toho kluka ze čtyřky. Dívá se na něho, protože byl svědkem jeho ponížení. V jeho očích vidím touhu zabíjet. Věřím, že by ho zabil nebo aspoň pořádně zřídil s lehkostí, ale souboje mezi splátci jsou zakázané. 
"Uvidíme se v aréně," zavrčí, když odchází. Svá slova jistě mířil na kluka, ale kdo ví? Třeba má spadeno i na mě. Doufám, že ne, poslední, co bych chtěla, by byl nepřítel v podobě Alexe.
Dveře výtahu se zavírají a mně začíná pomalu docházet, že jsem nezadala do jakého patra chci jet. Zaleje mě vlna studu a čekání na to, až zůstanu ve výtahu sama abych mohla zmáčknout jedničku, mi přijde nekonečné.
Konečně jsem v prvním patře. S rozmazaným líčením, bez bot a zuřivá. Boty jsem si zapomněla ve výtahu, když jsem spěchala do našeho patra, protože mě trápil hrozný hlad. Jsem v Kapitolu, kde je jídla plno, tak proč toho nevyužít. 
"Jdeš pozdě Cashmere," chladně mi řekne Luria u stolu, když se objevím v místnosti. Nechápu to, na mě bývá milá. 
"Glare právě před chvílí odešel. Minuli jste se," dodá a usrkne si ze své sklenice se šampaňským.
V duchu nad tou radostnou zprávou skáču do vzduchu, ale nechci na sobě dát nic znát. Nejvýš se mile pousměji a připojím se ke stolu.
"Aha. To je vážně škoda no. A kam vlastně...? I když je to jedno," zahučím si jen tak pro sebe a podívám se na jídlo na stole. Celkem chutně to vypadá.
"Na přehlídce jsi vypadala celkem dobře," prohodí jen tak Priscilla.
"Tak ještě aby ne! Vždyť ty kostýmy byly můj nápad!" Zasměje se nahlas Tarras, který s námi dnes náhodou večeří a zaculí se na Priscillu.
Přimhouřím jedno oko a pořádně si ty dva prohlédnu. Něco mi na nich nesedí. Dívají se na sebe moc okouzleně, skládají si moc lichotek a celkově se spolu přehnaně moc baví. Se srdíčky v očích. Docela mě to děsí. Priscilla asi ráda růžový hady.
"No nic, je už dost pozdě a já chci být na zítra fit," řeknu hned jak dojím. Nechce se mi spát, ale tady u stolu mě to vážně nebaví. Nechci se dívat na ty dva nechutně zamilovaný a bavit se s nepříjemnou Lurií.
Zvedám se a kráčím pryč, ke svému pokoji tady v patře. Nejspíš budu celou noc zkoumat věci v něm, protože zatím nejsem vůbec ospalá.
"Cashmere! Můžu si s tebou popovídat?" Zeptá se mě Gloss, který odešel od stolu se mnou. O čem si se mnou asi tak chce povídat?
"Hmm, no můžeš no. Když chceš," pokrčím rameny a nechám ho vejít za mnou do pokoje. Jestli si se mnou chce povídat o taktice, tak ať si trhne, tu teď probírat nebudu ani náhodou. Upřu na něj svůj pohled a čekám až promluví.
"Takže... Myslím, že je čas, abys mi řekla, co spolu, nebo spíš proti sobě, s Glarem máte," začne a jako by byl doma, se roztáhne na posteli. Na mojí posteli.
"Hmm... Nejspíš se nenávidíme proto, že jsem mu už ve vlaku nepřímo řekla, že ho s velkou radostí chci zabít. Nic víc v tom asi nehledej," pokrčím rameny a dívám se na pohodlně usazeného Glosse.
"Och, to zní zajímavě. Chudáček Glare, víš jak se teď musí bát?" Zasměje se. Vadí mi, že se mi vysmívá, že je v mém pokoji, že je můj bratr a že je můj trenér. Mám sto chutí poslat ho pryč.
"No tak když ho máš tak rád, chudáčka, proč ho netrénuješ místo mě?" rozkřiknu se na něho. "Ubožáček Glare, půjdeme mu všichni pofoukat bebínko, který mu ta zlá a ošklivá Cashmere udělala!" Pokračuji šišlavým hláskem a když domluvím, našpulím spodní ret a začnu rychle mrkat, abych vypadala jako malé zubožené štěně.
"Tak dost už! Plný zuby toho už mám! Chovej se víc dospěle a nikomu už neslibuj v aréně smrt, jasný?" Tázavě povytáhne obočí a čeká na mou odpověď.
"Hmm," zamručím a odvrátím od něho oči. Od stolu v pokoji si k posteli, kterou celou zabral Gloss, dotáhnu židli a sednu si na ni. Nemůžu se ubránit tomu, abych se aspoň trochu nesmála.
"Tohle není sranda ty..." vyprskne na mě a chvilku hledá vhodné slovo. "Ignorantko! Za chvilku ti půjde o život a ty děláš, jako by to byl jen nějakej čajovej dýchánek Ale tak to není. Prober se," sykne na mě a zakroutí hlavou.
Má pravdu. Chovám se, jako by se mě to netýkalo a dělám si jenom nepřátele. Ale za žádnou cenu to nepřiznám.
Chvilku se na mě dívá, ale pak odchází a práskne za sebou dvěřmi. Tak tohle je můj trenér. Nejdřív šašek, který si ze všeho dělá legraci a potom namyšlený vztekloun. Neměl vůbec chodit do Her, měl se mnou zůstat doma a žili bychom šťastně a spokojeně, nemusela bych potom riskovat a rozhodně by se nikdo z nás nezměnil.
Z posledních sil doléhám na postel. Uvědomuji si, že jsem stále oblečená v kostýmu z přehlídky. Stahuji si ho ze sebe a jen ve speciálním spodním prádle, upraveném pro tento kostým, jdu do koupelny. Musím se zbavit všeho toho lesku, potu a třpytek.
Zalézám si do sprchy a nechávám horkou vodu, aby ze mě všechno smyla. Potom už všechno splývá - postel, peřina, spánek, sny.