Hunger games: Cashmere

Část třicátá druhá

Netuším, jak je to možné, ale probouzím se bez toho, aby mě někdo vzbudil. Tohle se mi nestává. Vždycky tu byl Gloss, který mě ráno budil s tím svým pitomě úžasným úsměvem.

Stejně si myslím, že tvůrci ovládají i to, jak se splátci budí. Takže na nás mají určitě něco extra, když nás budí takto. Já nechci nic extra. Včera to snad bylo dost akce, no ne?

"Musíme jít na jih. Vyrazíme hned, jíst můžete po cestě. A setřete s pitím, teď už dlouho pršet nebude," zahrnuje nás pokyny Alex. Nevím, jak přišel na to, že je náš vůdce, a protože jsem a něj ještě pořád naštvaná, trochu mu to všechno znepříjemním.

"Jak víš, kde je jih?" zeptám se ho. "Nemáš přece kompas, aby sis tím byl jistý." Ha! Znervóznila jsem ho! Rukou si vjel do vlasů a semknul rty - to dělá jen když je nervózní! Měla bych se pochválit. Cashmere, ty jsi vážně strašná.

"No... Vlastně... Jdeme podle odhadů a... Teoreticky... Prostě buď zticha a jdeme," zamračí se.

Pokrčím rameny a přepnu si brýle do nočního vidění. Je to vážně užitečná věc, vidím s nimi v noci skoro stejně skvěle, jako vidím přes den. Jenom se mi nějak motají do vlasů, teda spíš se mi do nich motají vlasy.

Vypadá to, že cesta bude tichá a nudná. Abych se nějak zabavila, začínám si během chůze plést vlasy do copu. Bude to vypadat hrozně, budu jak malá holka, ale aspoň se pletením nějak zaměstnám. Stejně jdu vzadu a nikdo si mě nevšímá, takže co řeším?

Hotovo. Nechávám cop spadnout na záda a protáhnu se. Tohle zní jako dost nuda. Najednou si uvědomuji, jak moc mi kručí v žaludku. Už už se zastavuji, když zepředu někdo - nechce se mi přemýšlet nad tím, kdo - volá: "Nezastavovat! Tekutej písek!"

"To si ze mě snad..." syknu. To mi tak scházelo! Písky. Aréna je plná písku a písek je plný nástrah - hadi, štíři, létající kokosy, jogurty a v neposlední řadě také plný tekutých písků.

Nezastavuji se. Předtím se nám nic nestalo, když jsme šli. Ale to nikdo nevěděl, že šustění je ve skutečnosti smrtící past. S tímhle vědomím je pohybování se jen tak po písku značně složitější.

Jenže nikde neslyším to šustění, které tekutý písek provází. A pak mi to dochází. Tohle není obyčejný tekutý písek, tohle je specialitka tvůrců, hádám, že nám vyrobená přímo na míru. Kdo se asi bojí písku?

Přidávám do kroku. Chci být blízko ostatních, říct jim, co si myslím, ale najednou se přede mnou zvedá písečná stěna. Abych se dostala dál, budu jí muset projít. Díky bohu, že mám brýle, jinak bych byla dočista namydlená.

Netuším, co se děje přede mnou. Kolem mě, ze všech stran, se na mě tlačí písečné stěny, které ve mně vyvolávají pocit, že mě zamáčknou jako nějaký obtížný hmyz.

"Sakra, uklidni se!" křičím na sebe v duchu, protože se neodvažuji otevřít ústa. V písku jsem viděla létat nějaké malé černé věci, radši nebudu riskovat. "Je to písek! Písek tě neumačká. Klid!"

Odhodlávám se ke kroku dopředu, skrz písek. Stěna klade odpor, písek mě šlehá do tváře, ale já jdu odvážně vpřed. Sponzoři by mi mohli poslat nějakou mast, abych nevypadala tak hnusně ošlehaně od písku. Gloss se o to postará, nebude s sebou tahat ošklivou sestru.

Tak tohle bylo ošklivé. Tohle jsem si neměla myslet. Fuj. Že mě něco takového vůbec napadlo! Ale část mého já ví, že je to holý fakt. Kdybych byla ošklivá, Gloss by se mnou takhle nechlubil a rozhodně by se o mě tolik nestaral. Krása sice není všechno, ale určitě hraje dost důležitou roli. Lidi jsou povrchní - starají se hlavně o vzhled a vnitřní hodnoty jsou jim fuk. Upřímně, kdyby se soudilo podle "vnitřku", byla bych skrz naskrz červy prožrané jablko - přesně tak jsem zkažená. Dobře, až tak nejspíš ne, ale…

"Cash, holka, kde jsi?" slyším něčí hlas. Mhouřím oči a zaostřuji pohled na onu osobu. Není příliš těžké zjistit, o koho jde. Travis.

"Tady jsem," podaří se mi ze sebe vykašlat a natahuji ruce, abych na něj dosáhla. Kde vězí? Před chvílí byl tam... A teď je tady? Jsem nanejvýš zmatená díky písku. Díky ti, písku!

"Chyť se!"

Chytám se jeho paže a křečovitě ji svírám. Nechci se zase ztratit v písku a Travis pro mě momentálně představuje jedinou možnou záchranu. Rozhodně se nehodlám vzdát svého záchranného lana.

Když mě vyvede z písku, nic kolem nás už nelítá a můžeme klidně mluvit, aniž bychom se báli malých černých věcí, co poletují v písku. Úlevně si oddechuji, ale pořád nepouštím Travisovu paži.

"Fuu, ty máš ale stisk," zasměje se.

Začervenám se a trochu stisk uvolním, ale ruku mám pořád omotanou kolem jeho paže a jsem rozhodnuta ho jen tak nepustit. Nechci se zase ztratit v písku.

"Co to bylo za ty malý černý létající věci?" ptám se.

"Štíři. Neštíplo tě to, že ne?"

"Ne, buď v klidu," usmívám se a zavrtím hlavou. Pokousal mě had a nemám v plánu se znovu nechat otrávit.

Když nemám zrovna pocit, že mi pukne hlava, tak je Travis celkem fajn. Když se usmívá tak, že mu jdou vidět zuby, tak je opravdu úžasně rozkošný. Má úžasné měděné vlasy, no prostě takový lamač srdcí (ale v tomhle na Glosse nemá). Asi budu divná, ale mě vlastně vůbec nijak nepřitahuje. Je fajn, ale jako kamarád. A taky... proč by měl být něco víc? Cash, ty jsi naivní magor, vážně.

Jakmile dojdeme zpátky ke zbytku skupiny - Savannah, Glarovi a Alexovi -, Alex se zatváří na Travise opravdu ošklivě a ten se vyprošťuje z mého sevření. Zamračím se, ale jsem rozhodnutá se do toho (zatím) nemotat.

"Nekoukej tak, musel jsem osvobodit princeznu," zasměje se a my ostatní se taky smějeme. Nevím proč, vůbec to není vtipné, ale prostě…

"Spíš bych to nazval jako Kráska a zvíře, přičemž ty bys rozhodně nebyl ta kráska," zchladí ho Alex. Savannah se uchechtne, podobně Glare, ale já se tvářím uraženě, jako by urazil mě.

"Co tě furt žere?" spustím na něj.

"Mě? Mě nic! To ty furt něco řešíš," opáčí jakoby nic.

"Nedělej, že jsi v klidu. Nejsi. Tak to pojď řešit, ještě zatepla," dorážím na něj a nenápadně se rukou ujistím, že mám u sebe nože.

"Cashmere zalez. Uvědom si, že ty NEJSI středobod vesmíru. Nebýt tvýho bratra jsi v háji. Vlastně spíš nejsi vůbec," vysmívá se mi.

Dobře. Zalez mi nevadí, středobod vesmíru bych taky nějak překousla, ale narážky na mě a na Glosse... Nikdy. Chystám se mu vpálit do obličeje něco opravdu peprného, ale on pokračuje.

"Jsi jenom malá nicka, co má bráchu, kterýho miluje Kapitol. Ale stejně je to jenom slaboch, přesně takovej, na jakýho si prej hrál! Prej! Sám nic není. Vy oba. Jste...," zamyslí se posměšně. "Nejste nic. Mám podezření, že... že vy jste oba z incestu?"

Zatínám ruce v pěst. Mě ať si uráží, já to přežiju. Ale Glosse... Glosse nebude urážet. Nikdy, nikdy, nikdy a nikdo ho nebude urážet!

Aniž bych si svůj čin rozmýšlela, vrhám se po něm, chytám ho pod krkem jednou rukou a druhou vytahuji malý nožík.