Hunger games: Cashmere

Část třicátá osmá

Bez dalších slov beru svůj batoh a přehazuji si ho přes rameno. Věci na cestu v něm mám nachystané už pořádnou dobu. Připevňuji si s opasku dalších pár nožů, které mi tam chybí a do ruky si beru mačetu. Jdeme do lesa a v lese je mačeta nejužitečnější. Přece si nebudu oštěpem sekat cestu před sebou. Jenom doufám, že ostatní myslí podobně.

Sakra! Už zase začínám být protivná. Ale já přece taková nebývám! No dobře, to není pravda, jsem taková i normálně, ale... Tohle je vážně moc. Musím se zklidnit, jestli se chci dožít aspoň zítřka. I když mám takové tušení, že zítřejší den je ten poslední.

Zastrčím si za ucho pramen vlasů a v duchu zalituji, že tu nikde není žádné zrcadlo. Musím vypadat šíleně hrozně. Pokud na mě teda nepoužili nějaký zlepšovák, díky kterému bych vypadala nějak super dobře. Tuto možnost můžu okamžitě vyloučit - to znamená, že vypadám otřesně.

Za okamžik mají všichni batohy na zádech a v ruce zbraně. Svědí mě a pálí nos. Zřejmě ho mám spálený. No není divu, být takovou dobu vystavená žáru slunce... Bylo mi jasné, že se dřív nebo později spálím. Ale už je nás málo... Ještě pár okamžiků a nebude mě nic podobného trápit - buď budu pod kytičkami nebo budu vítěz... Co pro mě bude asi lepší? Zatím se mi víc zamlouvá varianta s kytičkami.

Cesta k lesíku je krátká, trvá sotva hodinu. Musím říct, že mám mnohem větší výdrž než dřív. No, na tohle bych mohla být pyšná, nebýt ostatních "detailů" jako ty vraždy. Takové nepodstatné hlouposti... Koho by to zajímalo? Ano, nikoho.

Jakmile překročím pomyslnou hranici mezi pouští a tímhle lesíkem, cítím, že tady je o dost chladněji. A slunce sem prosvítá jen mezerami mezi palmovým listovím. Tady se mi líbí. Tady bych dokázala žít. Taková tropická džungle by byla ideální aréna.

Jenže to nebude jen tak. Kdyby ano, byli by všichni splátci zalezlí tady. "Musí v tom být háček," přemýšlím nahlas. Všichni se na mě otočí. "Eh, nic, pohoda!" Zazubím se a přestanou mi věnovat pozornost. Nad něčím přemýšlím, protože dokonalé ticho mi to umožňuje, ale pak ticho protne Glarův hlas. Nepamatuji si, co říkal, ale pamatuji si přesný sled následujících událostí. A že toho nebylo málo.

Travis mhouří oči a hbitě přiskakuje ke Glarovi. Chytá ho zezadu a pevně ho drží v kravatě. Neškrtí ho, nechce, aby byl v bezvědomí nebo aby umřel okamžitě.

"Už tě mám plný zuby! Ty tvoje dementní narážky a poznámky... Tohle jsem měl udělat hned první den!" řekne mu chladně a pevněji ho stiskne. Napadá mě, že zase řekl něco o mně.

"Cashmere, je to tvoje. Chceš se s ním rozloučit?"

Kývnu hlavou. Bože, teď budu odporná a budou mě nenávidět i lidé z mého kraje.

"Tak Glare, abych začala," pokrčím rameny a podívám se na něho. "Asi právě umíráš, takže s tebou můžu promluvit. Držela jsem se toho dost urputně, co?" uchechtnu se úplně bez humoru. "Nikdy jsem tě neměla nijak v lásce, ani teď. Nehorázně jsi mě štval. Možná bych ti i dala i jednu pěstí, ale já zásadně nemlátím nikoho, kdo se nedokáže bránit. Vlastně... Nejsem na žádný senilní kecy. Prostě nazdar, možná se někdy potkáme v záhrobí."

Otáčím se. Nechci vidět, jak ho zabíjí. Nechci to vidět.

"Kdybys věděla..." vyhrkne ještě, ale to už mu přes uvolněné hrdlo přejíždí nějaká zbraň. Nechci vědět jaká zbraň. Ani kdo to byl. Chci domů. Co nejdřív. A s co nejmenším krveprolitím (což je naprosto nemožné).

-Bum-

"O jednoho otrapu míň," zasměje se Savannah po výstřelu z děla a mě se sevře ocelová pěst kolem krku. Mám pocit, že se udusím, i když mě vlastně nic kolem krku nedrží. Asi moc přeháním.

Motá se mi hlava. Všichni se mlčky zvedáme a odcházíme od mrtvého těla, které patřilo splátci z prvního - mého - kraje a jehož jméno znělo Glare. Najednou mě začíná vrtat hlavou, co to vlastně chtěl říct… Co to chtěl, sakra, říct?! Ale ne, teď nad tím nemůžu přemýšlet. Nemůžu.

Hledáme vhodné tábořiště. Celou dobu, kdy pročesáváme les, se usmíváme, povídáme si spolu a žertujeme, ale já jsem uvnitř podivně skleslá. Glare neměl umřít. Proč umřel? Aby zajistil výhru někomu z nás. Proč? Protože v tom je podstata Her. Chce se mi brečet. Dnešní noc bude opravdu slzavá.

Po nějaké době nacházíme místečko vhodné k rozložení stanů a rozdělání ohně. Zastavujeme a automaticky začínáme stavět stany.

"Někdo tady zůstane, rozdělá oheň a tak, zatímco my budeme lovit ostatní splátce. Kdo se obětuje?"

"Já," vyhrknu. Už mám zabíjení po krk. Chci mít aspoň na nějakou dobu klid. Brečet zřejmě nebudu moct, ale aspoň budu přemýšlet, zatímco ostatní budou pryč.

"Doufám, že teď nehodláš změnit taktiku na taktiku tvého bratříčka," zašklebí se Savannah. Přimhouřím oči a nechávám její poznámku vyšumět.

"Nemusíš mít strach," řeknu nahlas a v duchu si dodám: "Pro tebe, ty huso pitomá, mám něco extra."