Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá šestá

"Všimla sis, že vynechali v tom filmu pár důležitých okamžiků?" ptá se Gloss a mně je okamžitě jasné, na co tím naráží.

"Hm, to je fakt. Třeba vynechali ten okamžik, kdy jsem byla v bezvědomí. Zrovna to mě zajímalo," odpovím mu a doufám, že chápe, na co tím narážím.

Zřejmě ano. Rozvádí rozhovor správným směrem až do chvíle, než jsme konečně na střeše. Bere mě kolem ramen a vyvádí z výtahu.

Je mi docela zima. Šaty s krátkým rukávem nejsou ideální oblečení na střechu, kde fouká vítr a navíc je noc.

"Chtěl jsem tě ještě trochu utahat, aby se ti líp usínalo," mrkne na mě jedním okem a já se na něho podívám.

"Tak co tak důležitého potřebuješ, že mě táhneš až sem?" ptám se a trochu se zachvěji. Gloss si mého chvění všímá a galantně si sundavá z ramen sako a přehazuje mi jej přes ramena.

“Chtěl bych si s tebou ujasnit pár podrobností… A asi tušíš, o co jde,” otočí se ke mě a podívá se mi do očí.

“Nemám ani páru.”

“Ale nedělej. Chci vědět, jak to bylo mezi tebou a Alexem.”

“Do toho ti nic není,” odseknu a zamračím se.

“Ale je. Zapomněla jsi? Říkáme si přece všechno,” opáčí a já se zamračím ještě víc. Teď, zrovna teď po tomhle všem se odvažuje vyrukovat na mě s tím, že si říkáme všechno?!

“Vážně si říkáme všechno? A co ty? Vážně mi říkáš všechno?!” obořím se na něj.

Neodpovídá mi. Jenom se na mě pořád dívá. A co hůř - mlčí a dívá se mi do očí. Kdybych byla zpátky v aréně, nepochybovala bych o tom, že mě chce zabít. Vlastně by mu ani nedělalo moc problému mě… sakra, nemysli tak! Nejsi v aréně a Gloss je tvůj brácha. Nezabil by tě!

"Řekl jsi mi někdy, jak moc jsi předstíral svou lásku k tý krasavici ze čtyřky? No? Jak že se jmenovala? Vanity? Hmm? A pak že si říkáme všechno!" spustím. Už mi to jeho vyptávání pije krev. Nesnáším tohle tahání informací, je to něco strašného. Může mu to být úplně jedno.

"Cashmere... nezačínej..." zamrmlá. Zkřivím obličej do úšklebku, kterým mu jasně říkám, ať v tohle nedoufám. Otevírám pusu, abych pokračovala ve své řeči, ale Gloss ke mně dělá jeden rychlý pohyb. Moje reflexy jsou ještě z dopování v kapitolské nemocnici pomalé, takže nemám šanci uhnout jeho ruce, která mě přišpendluje k jakési zídce, co se tady nějak objevila. Semknu rty k sobě. Ani se nesnažím uninout - je to marné. Na to, že mu je sedmnáct - stejně jako mně - má hroznou sílu.

Uchechtnu se. Rozhodně se nenechám jen tak pokořit, jakože teď pokorně sklopím hlavu, nechám to být a vyklopím mu všechno to, co se stalo. "Polib si, Glossi." 

Teď se pro změnu uchechtne on. "Cash, drahá, tohle na mě nezkoušej. Tohle na mě neplatí. Nejsem žádná dutá kedlubna z Kapitolu. Tak mluv."

"Dámy mají přednost," seknu do něj pohledem a potom si odplivnu. Nechápu, jak se můžeme s Glossem takhle urážet. On je pro mě ta nejdražší osoba co existuje. Ale co já? Jsem pro něj ta nejdražší osoba? Nejsem si jistá...

"Holka, proč mi tohle děláš? Vážně chceš, abych ti opakoval to, co už dávno víš? Jsou a byly jenom tři osoby, na kterých mi doopravdy záleží a záleželo. A ona mezi nima rozhodně nebyla." 

Několikrát po sobě rychle zamrkám. Tři? Tak málo? Páni... "Kdo to byl?"

"Chceš jenom jména nebo celej příběh?" tázávě se na mě podívá, ale potom se zasměje. V jeho hlase není ani špetka veselí. "Že se vůbec ptám. Takže začnu. První byla Valerie. Řekl bych jenom kamarádka, ale lhal bych. Znamenala pro mě opravdu hodně. Nejlepší kamarádi navěky? Pfff. To je ubohej výraz. Nikdy nic není navěky. Vykašlala se na mě, protože ji začal nabalovat jeden instruktor! A naše přátelství bylo v p-- háji. Další byla Satin. Moje osudová láska. Tady promiň, víc ti k ní říkat nebudu. Čistě z osobních důvodů, ano?" Chystám se něco namítnout, ale on mi jenom položí ukazovák na ústa a naznačí mi tím, abych držela pusu. "Uhádneš, kdo je třetí? Teď si mluv..."

Zhluboka se nadechnu a chci něco říct, ale netuším. Ona holka z jeho her to určitě nebyla. Že by já? Ha ha. Nevěřím. "Nechám se poddat," rezignuji nakonec.

"Dramatický bubny... Je to ta sobecká mrcha Cashmere, co si neváží toho, jak úžasnýho má bratra, co kvůli tomu, aby přežila, dělá úplně všechno. Myslíš, že by ti někdo poslal protijed, nebýt mě? Víš, co všechno mě to stálo? A víš, co mě stálo to jídlo na poslední noc? Co všechno jsem pro tebe obětoval?!"

"Já... Glossi..." začínám a oči se mi začínají zvlhčovat. Páni, Gloss je vážně jediná osoba, která mě dokáže rozbrečet.

"Nemluv. Vlastně... mluv. Jak to bylo s Alexem? Milovala jsi ho? Doufám, že ne."

Zhluboka se nadechnu a podívám se na něj. Vypadá, že to, co mi právě řekl, nechce dál rozebírat. Takže budeme řešit jenom mě a Alexe.

 "Ne, nemilovala. Na to, abych někoho pořádně milovala, jsem příliš chladná."

Gloss pustí moje ramena a zadívá se do strany. Pohled má podivně skleněný, ale otřepe se, pousměje a pak se podívá zpátky na mě. "To je dost možný, Cash. Na lásku není chladný nikdo. Chladný Gloss a chladná Cashmere. Nezní to sehraně? Ba, dokonce romanticky" uchechtne se. Už je to zase on. Můj protivný, arogantní a drahý bráška, bez kterého si nedokážu představit život. "Tak, a teď mi to pověz ty... co se stalo?"

Pousměji se a odvážím se mu konečně znovu podívat do očí. “Nemá cenu ti teď nalhávat, že by mě zabil, kdyby… No, i když je to možná pravda. Vždyť jsi sám viděl… Ale abych to nezakecávala… Víš, jaké to je, když někoho uvidíš a na první pohled tě strašně moc přitahuje? Připadám si kvůli tomu jako sobec, ale je to fakt. A potom ta poslední noc v aréně… Přišlo mi, že když nezahraju na tu správnou strunu, tak se nikdy nevrátím. A ono mi to i nakonec pomohlo k výhře.” Odmlčím se. Připadá mi, že vlastně vůbec nevysvětluji, jak to mezi námi bylo.

“Prostě mě strašně moc přitahoval. Ten jeho hlas, ten pohled, všechno. Ale že bych ho milovala… Ne, nemilovala. A on mě taky ne. prostě to byla jenom vzájemná přitažlivost a snaha o přežití… Víš, jak to myslím?” snažím se to všechno nějak srovnat. Nejsem si jistá, jestli jsem mu odpověděla na otázku přímo.

Gloss pomalu kývne hlavou jako by se to snažil všechno dopravit na správné místo a zadívá se do země. "Rozumím ti. Cashmere, promiň za to všechno, co jsem ti vyčítal. Já nechtěl, prostě se to na mě všechno sesypalo. Připadám si za to hloupě," odmlčí se a podívá se na mě. "Už žádné tajnosti... ano? Odteď už o sobě budeme vědět úplně všechno. Souhlasíš?"

Usměji se na něj a kývnu hlavou. “Ale teď už pojď, měla by ses vyspat, ve dvě je rozhovor,” řekne nakonec. Ještě jednou kývnu hlavou a podívám se na něj. Překvapuje mě, že jsem Glosse vždy brala jako samozřejmost. Mám tak dokonalého a bezchybného bratra a nevšimla jsem si toho? Jsem doopravdy sobecká.