Hunger games: Cashmere

Část sedmá

Probouzí mě zaklepání na dveře. Pořád se nemůžu sžít s tím, že jsem ve výcvikovém centru a že za pár dní mě šoupnou do arény, abych zabíjela ostatní nebo oni zabíjí mě. Připadá mi to jako hloupý sen. Nechtěla jsem něco podobného zažít? Teď už nechci. Chci jít domů!

"Cashmere? Zlatíčko, je čas vstávat! Gloss s tebou potřebuje mluvit u snídaně! Tak vstáváme, no šup šup!" Budí mě Luria zpoza dveří. Nechce se mi vstávat. Chci pryč odsud. Chci domů.

Zvedám se z postele a vůbec mě nezajímá nějaké oblečení. Prostě kolem sebe obmotávám přikrývku. Jestli to někomu vadí - jeho problém.

Když takhle "oblečená" vyjdu ze svého pokoje, Luria jen zírá, co to mám na sobě. Usměji se na ni a jdu ke stolu, kde už sedí Gloss a snídá. Ten na mě taky zírá s otevřenou pusou.

"Cože? Cash, ty asi vážně nejsi normální! Co v tomhle jako plánuješ dělat?" Když mluví, zvyšuje hlas. Konečně se chová víc jako trenér než brácha.

"Plánuju si v tom sednout ke stolu a radit se s tebou o strategii. Takže, dovolíš?" Odsekavám mu a sedám si ke stolu naproti němu.

"Takže k věci. Když pominu fakt, že se tady ploužíš v dece, máš docela problém. Ale o tom později, teď něco obecně o všech. Nikdo z nich nepoužije moji strategii, takže se nemusíš bát o svůj krk během spánku. Vás profíkú bude jenom 5, pokud se k vám někdo z jiného kraje nepřidá, o čemž silně pochybuju. Máš teda 4 potenciální konkurenty. Glare - ten jestli přežije krvavou řež, tak bude mít sakra štěstí." Děsí mě a zároveň jsem ráda, že se mnou mluví takhle otevřeně. Hltám každičké jeho slovo, doslova mu visím na rtech.

"Potom holka z dvojky. Nic moc v ní nevidím, přijde mi taková... Nemastná neslaná, nevím jak to popsat. Očividně nevyniká v souboji tělo na tělo. Přepadneš ji bez zbraně a máš vyhráno. Ten kluk od ní z kraje," řekne a prohrábne si rukou vlasy. Nejspíš neví, co si má myslet. "To je oříšek. Je moc silný, abys ho porazila v souboji, ve spánku ho nezabiješ, na to je moc chytrý. Slabina? Zatím žádná. Sakra! Musím na něco přijít! Pořádně ho pozoruj, sleduj co dělá. Musí mít slabinu. Všichni jí mají!" Zvedne se od stolu a začne chodit sem a tam po místnosti.

”Dobře, Alexe přeskoč. Co ostatní? Co bych měla dělat?" Zeptám se ho opatrně. Už tak je na mě trošičku naštvaný, tak nebudu přilévat olej do ohně. 

"S těmi si nedělej starosti. Nech ty silnější na Alexovi a spol. Ale ne, že jim necháš... No, ty to poznáš sama nejlíp," říká a sedá si zpátky ke stolu. Pořád hledá Alexovu slabinu. Doufám, že na ni přijde, jinak bude nesnesitelný.

"A jak se mám chovat při tréninku?" ptám se ho ještě.

Pousměje se a ne moc nahlas mi odpoví: "Dělej co ostatní. Zlepšuj se se zbraní, běhej přes překážky. Sleduj ostatní. Teď se můžeš vrátit zpátky do postele, trénink začíná v deset."

Za to mu jsem vděčná. Asi pochopil, že potřebuji spánek. Luria, která stála kousek od nás se na mě povzbudivě usměje. Asi má výčitky z toho, že na mě byla včera hnusná.

Vracím se do svého pokoje a padám na postel. Zbývá mi ještě hodina. Neusnu, takže proč se snažit. Vlastně se mi ani spát nechce. Navíc se musím připravit - tam přece v dece jít nemůžu.

Jdu do koupelny, dát si studenou sprchu, abych se pořádně probrala. Pouštím na sebe trochu nějakého růžového gelu, který ale hrozně páchne po citronech a růžích.

"Fuj, to je humus," zašklebím se a začnu to ze sebe sundávat. "Jak tohle hnusný tohleto může někomu vonět? Ble!"

Abych se toho smradu zbavila, musím se pořádně drhnout a teprve potom až můžu vyjít že sprchy.

Přes to všechno jsem nakonec ve sprše půl hodiny. Půl hodiny! To se snad nestihnu ani nasnídat! Ze skříně si beru jedno fialové tričko na ramínka a tříčtvrteční kalhoty šedé barvy.

Ve spěchu je na sebe natahuji a ještě se prohlížím v zrcadle. Tričko je elastické, z přilnavého materiálu, a to se mi moc nelíbí. Ale nakonec - dělá mi hezkou postavu. A s kalhotami jsem spokojená, asi je budu nosit častěji.

Vybíhám z pokoje a ženu si to do jídelny. Sedám si ke stolu a abych si ten poprask, co jsem způsobila u Lurie nějak srovnala,

S co nejmilejším úsměvem, jaký jen svedu, se na ni podívám a začnu: "Lurie? Kolik mám ještě času?"

"Dvacet minut," odpoví mi chladně. Vezmu si ze stolu nějaké pečivo a naleju si trochu jablečného džusu.

"Měla jsem takový problém se sprchou. Tak nějak mi nefungovala," povzdechnu si a podívám se do sklenice s džusem. Doufám, že tomu Luria uvěří, chci ji mít na své straně.

"To jsem netušila," řekne soucitně. "Za to si to s nimi vyřídím!”

V rychlosti snídám a čekám na desátou hodinu, kdy pro nás přijde Priscilla a odvede nás do tělocvičny. Glare sedí u stolu dost daleko ode mě. Asi si udržuje bezpečnou vzdálenost. Já se mu vlastně ani moc nedivím, být jím, tak se držím úplně co nejdál to jde.

Nenápadně mu koukám do talíře. Má už skoro všechno v sobě, ale něco mu tam stejně zůstalo. Slanina. Rohlík se sýrem. Pěkně těžké jídlo. Vracím se pohledem zpátky ke svému talíři a potutelně se usmívám. To je ale magor, tučné jídlo před tréninkem. Doufám, že to někde vyzvrací a udělá si ostudu. Nejlíp před ostatními profíky a kdyby ho viděli i tvůrci her, zbláznila bych se radostí.

"Och, je za minutu deset a Priscilla tu stále není!" zlobí se Luria. Teď by bylo krajně nevhodné něco říct, protože ona ani nechce, aby jí někdo odpověděl. A Priscilla stejně přijde přesně v deset. Gloss říkal, že to dělá normálně.