Hunger games: Cashmere

Část třicátá třetí

Hádám, že by mě přepral, nedělalo by mu problémy shodit mě ze sebe, proto používám jednu věc, co mě naučil právě Gloss. Díky Bohu za něj. Nohama mu zaklíním ruce, takže nemá šanci je zvednout. Nůž mu přitisknu k obličeji, těsně pod oko. Ostří se dotýká jeho kůže. Jeden jediný pohyb a má nadosmrti jizvu.

"Pokus se mě shodit, třeba i nohama, a jsi bez oka. Pohni se a máš na tváři jizvu do konce tvýho mizernýho života. A když mě budeš hodně štvát, bude ten tvůj konec zatraceně blízko. Takhle to půjde, no ne?" zasměji se mu tiše u obličeje. Nebude riskovat oko ani život. Tím si jsem jistá. "A vy vzadu, sáhněte na mě a dopadne to špatně. Nechci mu nic udělat, jenom si pokecáme. Ale všechno se může zvrtnout."

Alex se na mě dívá a v očích má cosi, co by se dalo definovat jako strach. Nebo je spíš vyděšený. Strach to nebude.

"Mohl bys mi, prosím, zopakovat, co jsi to říkal o mně a o Glossovi? Nějak jsem ti nerozuměla," pousměji se a nakloním hlavu na stranu. Být nahoře, ještě k tomu s nožem v ruce, je vážně něco. Zážitek, na který budu ještě dlouho pamatovat. A vsadím se, že Alex taky.

"Já-já nic neříkal! Možná, že Gloss je miláček Kapitolu," snaží se mlžit, ale z toho se nevyvleče.

"Nějak ti to nemluví, co? Nebo ti to mluví mˇíň, než před chvílí. Bojíš se nože? Teoreticky, když taky stojíš čelem smrti... Není se co divit. Ale co už. Budeme teda pokračovat v našem rozhovoru, ano?"

Vsadím se, že Alex by kývl na souhlas, ale to by si taky mohl vypíchnout oko. Zamrmlá něco ve stylu "Hmm, dobře."

"Fajn. Vrátíme se na začátek rozhovoru. Co tě žere?" zeptám se. Už se neusmívám - musela jsem vypadat dost psychopaticky.

"N-nic mě nežere."

"No, to jsem viděla," odseknu.

"Když to tak potřebuješ... Vadí mi, že svoje starý přátele ignoruješ," odpovídá a mračí se. Špatná odpověď. Bum. Mohla bych mu vypíchnout očko. Možná obě. Co takhle mu uříznout ouško a dát mu ho sníst? Ale no tak, Cash, nebuď psychopat.

"Když se ti 'stáří přátelé' tváří, že by mě nejradši sežrali... Ale odpověděl jsi," pokrčím rameny a podívám se na něj. Bojí se? Snad ne. Nebo snad ano?

"Necháš mě už?" řekne nevrle, až se potom zalekne. Asi to neměl říct tak protivně. Mohla bych mu uříznout třeba i nosík. Ale já nejsem psychopat. Sladká blonďatá Cashmere není psychicky narušená. Jsem v klidu.

"Ještě odvolej ty nechutnosti, cos řekl."

"Proč bych měl..?" zamračí se znova, ale pak si uvědomí, že není v situaci, kdy by mohl protestovat. "Ale dobře... Odvolávám to, co jsem řekl o tobě a Glossovi. Mrzí mě to."

"Nelži aspoň," opáčím a sundám mu nůž z obličeje. Následně se rychle zvednu a zastrčím si neposlušný pramen vlasů za ucho.

Nikdo mě nesleduje s žádným větším zaujetím. Jako by to byla normální milenecká hádka. Ale my přece nejsme milenci! On je svině, co uráží mě a Glosse! Nazývá nás... incestními zrůdami. Tohle mu neodpustím.

Ale i přes to je na něm cosi, co mi vyráží dech. To, jak mhouří oči, jak mi odpovídal, zvuk jeho zrychleného dechu. "Bože, Cash. Ještě se tady zamiluj."

"Fajn, pokecali jste si, takže můžeme jít dál. Jestli má někdo z vás ještě něco na duši, nechť promluví teď nebo ať mlčí navždy," zakroutí Travis s úsměvem hlavou a zvedne se. "Nikdo? Fajn, jdeme dál."

Všimla jsem si, že Savannah má očividně mnohem lepší náladu. Asi proto, že se ujistila, že jí toho jejího Alexe nevezmu. Dokonce se ke mně připojila a - to se vážně divím - dokonce se na mě mile usmívá.

Všimla jsem si, že během našeho volného pochodu směrem k rohu Hojnosti, se rozednilo. Kolik je asi hodin? Nemám ani ponětí o čase. Tvůrci si stejně mění den a zvedne noc podle sebe a je dost možné, že tu jsme teprve druhý den. Nudný druhý den. A kde teď jsme? O tom taky nemám páru. Tahle aréna mě děsí.

"Alex je pěknej idiot, když měl kecy na Glosse. Taky bych se po něm vrhla, ale já bych mu něco udělala," začne Savannah. Nazdvihnu jedno obočí. O co se snaží? Budu si myslet, že se chce přátelsky bavit a budu milá. Svým způsobem.

"Hmm. Nebude urážet mě ani Glosse," odpovím prostě. Co ta holka sakra chce?

"Vy jste si asi hodně blízcí, že?" zeptá se normálně a já za tím hned hledám nějakou past. Na co, sakra, naráží?

"Jo. Je to můj brácha, jemu jedinýmu na mě pořádně záleží... Snad," pokrčím rameny. Snažím se jí odpovídat klidně, ale je to složité. Navíc všechno, co teď řeknu, můžou použít proti mně.

"Jste si dost podobní. A hodíte se k sobě," usměje se, ale já se zarazím.

"Hodíme?" Svraštím čelo a otočím se na ni. Co tím teď chce jako říct?

"Sakra. Jsem už úplně blbá," zasměje se a plácne se do čela. "Myslela jsem to tak, že... Myslím, že kdybyste nebyli příbuzní, tak--"

"Ještě ty začínej," založím ruce na prsou a sleduji písek na zemi. Och, jak je krásně žlutý! Taková krásná barva, spolu s tou konzistencí! A když ještě vezmu v potaz, že v něm není skoro žádné kamení... Krása.

Nevím, jak dlouhou dobu jdeme a během jakého času naprosto ignoruji všechny snahy o to, navázat se mnou konverzaci. Někdy si říkám, že je zvláštní, že mě prostě nezabijí, aby mě nemuseli trpět. Ale nejspíš mě potřebují. Ale i tak bych se měla krotit.

"Hej!"

Zbystřím. Zvednu hlavu od toho nádherného písku a zaostřuji pohled před sebe. Vidím žlutý písek, kámen, moře, kámen a... Dvě postavy!

Okamžitě je poznávám. Takovou postavu mají jenom tři splátci, z nichž jediný je tmavé pleti. Ano, je to ten kluk z jedenáctky a holka od něj. Tomu se říká úlovek! Ale ještě ne... Ještě jsou naživu.

Půjdeme k ním tiše nebo... Tady není co k rozhodování. Jenom mě děsí, že mají oba zbraně. Ona má nůž a on má jednu z nejošklivějších zbraní z toho, co tam bylo. Oba mají jídlo. A vodu. A žijí. To mi vadí nejvíc.