Hunger games: Cashmere

Část dvacátá třetí

"Asi bychom jsme se mohli podívat do krabice, abys viděla, co budeš mít na sobě..?" Pokrčím rameny. Upřímně mi to je dost jedno. Vůbec mě nezajímá nějaký přiblblý oblečení. Rozmyslela jsem si to - chci domů. Co nejdřív. Kašlu na arénu. Jdu zpátky do vznášedla, otáčíme se a jedu domů.

"Ty jsi mi ale milá. No tak se aspoň otoč, ať vidíš, co tam je," řekne dost podrážděně Tarras. Neochotně se otočím. Vidím, že se netváří příliš potěšeně. Ale to by měl! Je to můj vizážista! Musí se usmívat a být příjemný!

Postupně vytahuje jeden kus oblečení po druhém. První je nějaké tričko nebo jak to nazvat. Černé jak uhel. Z tenkého materiálu, lehkého a savého. A na ramínka. Takže se nemusím obávat žádných hor a mrazivých pustin. Ani chladných nocí.

Potom kalhoty. Také černé. Ale tenhle materiál je jinačí. Tenhle je propustný, klidně by se mohl použít jako plavky a navíc je příjemně chladivý.

A nakonec boty. Vysoké, do poloviny lýtka v krásné béžové barvě a na sněrování. Nemají uvnitř žádné vyhřívání, spíš mají chladit. Mají také dost zajímavou podrážku - tak akorát silnou a s podivným vzorem, který bude mít jistě nějaký účel.

"Víc tam není?" ptám se zděšeně. Žádná bunda, mikina nebo tak něco?

"Jen spodní prádlo, teda spíš plavky. Jinak nic. Takže je to dost nanic. Žádné kapsy, nic takového. Zvláštní," vrtí hlavou Tarras. Beru si od něj oblečení a při převlékání jdu co nejdál od něj, abych se vyhnula všem rizikům. Snažím se přitom mít na sobě vždy něco oblečené, takže šaty byly šťastná volba.

Když už jsem oblečená, jdu k Tarrasovi blíž a na nohy si nazouvám tenoučké ponožky. Potom si od něj nechávám pomoct se šněrováním bot a poslouchám přednášku o tom, jak si správně zavázat tkaničky, aby se mi neuvolnily.

"Všechno mi to krásně sedí," usmívám se a hledám hromádku svého starého oblečení, abych si mohla vzít svůj zlatý náramek od Glosse. Natahuji si ho na ruku. Když zvedám oči vidím, že si to Tarras s pochybami prohlíží.

"Zlato je špatná volba, zlato. Nejspíš ho nebudeš moct mít na ruce pořád, protože to vypadá na horkou arénu, nejspíš poušť, kde bude slunce pořád pálit. Jestli nechceš mít teda rozžhavený ruce," ušklíbne se.

"Aspoň budu ještě víc žhavá," odseknu a sednu si na židli. Doufám, že teď už sklapne, protože nemám chuť ani náladu ty jeho debilní kecy poslouchat.

Po nějaké době, kdy jen tak sedím, si uvědomuji, že si musím něco udělat s vlasy. Ale co? Cop nepřichází v úvahu. Ani nějaký drdol. Fajn by bylo, kdybych si vlasy ostříhala, ale díky nim jsem možná získala nějaké sponzory, takže mi nezbývá nic jiného, než si vlasy stáhnout do ohonu. Nakonec mám na hlavě vysoký culík, hodně pevně stažený, ale i tak docela hezký.

Nemůžu se zbavit dojmu, že mě ten úchyl-vizážista sleduje. Jen tak sedím a vyčkávám, jestli si na mě taky něco zkusí. Ale jestli ano, tak si nenechám ani náhodou nic líbit. Jsem trénovaná profesionálka, s několikaletým výcvikem, zatímco on je kapitolská zrůda. V bitce by proti mě neměl ani nejmenší šanci.

Moje obavy se vyhrotí, když mi položí ruku na rameno. Nehodlám před ním ale dát najevo strach, tak na něho jenom syknu: “Stáhni tu svou odpornou pracku dolů, nebo tě uškrtím vlastními šaty, i kdybych se kvůli tomu měla dostat do problémů. Věř mi, že to udělám.”

“Ale no tak,” zamlaská, ale ruku stáhne. “Nedělej, že jsi taková netykavka. Kdybys řekla, že nikdy… Lháři jsou přece fuj, no ne?”

Mračím se a na jazyku mě pálí několik opravdu ošklivých poznámek, které bych mu nejradši vmetla do toho jeho odporného obličeje. Až uvidím Glosse… Kašlu na nějakou Lurii a její tajnůstkaření, tohle mu prostě řeknu. On s ním zatočí.

"Až se vrátím z arény... Gloss s tebou zatočí. To budeš zírat," pronesu chladně.

Odpovědí mi je jeho zvonivý smích. "Proč zrovna Gloss? Je to přece jen tvůj bratr, ne? Nebo je snad mezi vámi něco víc?"

Nenávidím jeho smích. Nenávidím ho celého. "Však já toho o tobě taky dost vím. Jenže nepatřím k typům, co zrovna drží jazyk za zuby, takže... Být tebou, bála bych se."

Teď už opravdu zmlknul. Nevím, co ví on, ale já toho vím docela dost. A jestli se vrátím z arény a on pořád bude můj vizážista... Kdo bude věřit už dříve trestanému blaznovi oproti tvrzení vítězky?

Nemám ani ponětí, jak dlouho jen tak sedím, nic nedělám a jen čekám až to konečně začne. Když už to tu je a něčí hlas z reproduktoru mě vyzve k tomu, abych si vlezla do tubusu, připadám si podivně klidná. Vnitřně vyrovnaná.

"Ještě než tam vlezeš..." zastaví mě Tarrasův hlas. Snažím se ho ignorovat. "Nepochybuji, že vyhraješ. Uvidíme se po aréně. To už hádám změníš názor."

Tohle mě nejspíš mělo znervóznit. Ale na tohle mám jednu epesní odpověď - Polib si, Tarrasi. Gloss se o to postará. Přece by mě nenechal ve štychu

Stoupám si do tubusu a stěna se zavírá. Teď by bylo vážně špatné, kdybych potřebovala na záchod. Štěstí, že nepotřebuji.

Cítím, že se se mnou podstavec zvedá. Mimoděk se dotku náramku. Můj vnitřní klid je ten tam, ale nesmí na mě být nic vidět. Nesmím teď zaváhat, nesmím se tvářit vyděšeně. Odteď se zrovna na mě můžou zaměřovat kamery. Můžu být jakkoli vyděšená, ale na pohled musím být klidná. Klidná jako stojatá voda.

"Dámy a pánové, nechť šedesáté šesté Hladové hry započnou!"

Podstavec už je nahoře a já vidím arénu. Roh hojnosti. Písek. Moře. Les. Písek. Kameny. Palmy. Písek. Moře. Kameny. Písek. OSTROV! Jsme na ostrově! Nikde tu ale nevidím žádný pramen, jezero, prostě pitnou vodu. Ale tímhle se teď nemůžu zabývat. Teď je důležitý roh a zásoby. Upírám svůj pohled na něj. Zaostřuji pohled k němu. Moc zásob tam není.

Je tam množství zbraní a několik černých batohů skoro u ústí rohu. Moc jich teda není. Kolem deseti. Jestli se pro ně někdo vydá, bude se muset zúčastnit masakru, jinak to nejde. Černé batohy si ale nezískávají mou pozornost. Přímo v ústí rohu je vyvýšený podstavec a na něm pět obrovských světlých batohů a - to mě podrž! - sedm dvoulitrových lahví vody. Ty jsou všechny naše! Je jasné, že tohle je výbava pro nás profíky.

Potom jsou tam zbraně. Pod vyvýšeným podstavcem je sekera a trojzubec. Vedle podstavce je několik desek, na kterých jsou naaranžované nějaké jiné zbraně. Zvednu pohled k časomíře. Posledních deset sekund. Už nebudu zkoumat zbraně. Beru sekeru a ty nože na desce. To bude pro začátek stačit.

"Pět... Čtyři... Tři... Dva..."