Hunger games: Cashmere

Část devátá

Zvonek ohlašuje, že je čas oběda. Všichni jdeme do části tréninkového centra, která slouží jako jídelna. Beru si nějaké jídlo a nějaké pečivo k tomu, výběr jídla teď nijak neprožívám, a sedám si k velkému stolu nejméně pro šest lidí. Tady bude sedět naše skupinka. Vždycky takhle sedí profíci. Vždycky.

Za chvíli si ke stolu sedá i Alex, který má nějak podivně dobrou náladu, Savannah, Glare, který si zase sedá co nejdál ode mě, a Travis, ten kluk ze čtyřky. Děsí mě jeho mlčenlivost a ta nenávist, kterou v sobě má. Bojím se ho.

Nahlas si povídáme, smějeme se a vůbec nedbáme na to, že jsou kolem nás i ostatní splátci, spíš naopak. A nejzaujatější rozhovory vedeme o těch, kteří jsou nejblíž a slyší nás. Většina z nich je oproti nám úplně bez šancí, nedokázali by nás v žádném případě porazit. Navíc ani nesedí u stolů spolu, ale každý sám. Ubožáci malí.

"A Cash, jak to děláš s těma nožema? Chci to taky tak umět!" Směje se vedle mě Savannah.

"To víš, já ti to řeknu a ty mě tak zabiješ! Na to zapomeň!" Odpovídám jí se smíchem. Všichni se začínáme hlasitě smát a když vidíme nechápavé tváře ostatních splátců, smějeme se ještě víc.

Vlastně na tom nic směšného není. Je to spíš k smutnění. Teď se spolu svíjíme u stolu smíchy a za pár dní se budeme navzájem vraždit, jeden se bude druhému snažit vrazit kudlu do zad. Budeme čekat v úkrytech a až se oběť přiblíží, zabijeme ji a její srdce sníme. Fajn, tohle asi zrovna ne.

Zvedám oči a dívám se na Alexe, který sedí naproti mě. Všímám si zvláštní barvy jeho očí. Lidé, které znám, mají většinou jednobarevnou duhovku, ale ta Alexova má dvě - hnědou a zelenou. Zelenou a hnědou. Napadá mě, že takové barvy jsou na shnilých hruškách, ta zelená a hnědá. Usmívám se jak šílenec a usilovně se snažím nevyprsknout smíchy.

Čas, který jsme měli na snědení oběda a následné trávení, nám vypršel. Vracíme se zpátky k tréninku. Teď je s námi i Travis. Když už máme za sebou všechno, co nám jde - já vynikám s noži, Glare s ničím, ale umí trochu házet oštěpy, Savannah je skvělá ve všem, co se šípů a šipek týče, Alex je nejlepší s mečem v ruce a ten Travis zase s trojzubcem - napadá nás vyzkoušet něco nového, něco, v čem nevynikáme. Volíme si stavbu přístřeší. Nejspíš to nepoužijeme, ale alespoň vyzkoušet něco nového.

"Bude to sranda, uvidíte!" Povzbuzuje nás Travis, kterého to napadlo. Když na nás nekouká tím svým vražedným pohledem, má celkem vtipné nápady.

Stanoviště stavění přístřešku je právě prázdné. Jako instruktorka je u něj nějaká starší žena s zrzavými vlasy. Na všechny se usmívá a je očividně dost překvapená, že skupina profíků přišla zrovna za ní, stavět.

"To mi je ale vzácná návštěva" říká si spíš sama pro sebe než nám. "No tak další důvod rychle začít."

Učí nás stavět plno různých druhů přístřešků podle typů arény. Učí nás vytvářet velké propracované skrýše, ale i jednoduché, kdybychom neměli dost prostředků k budování. Je to docela zábava, zůstáváme tu pořádnou dobu a vůbec toho nelitujeme.

Poslední hodiny tréninku trávíme poflakováním se a sledováním vystrašených splátců, jak drží poprvé zbraň. Je směšné, sledovat je. Směšné. Zastydím se. Neměla bych je takhle odsuzovat. Oni to berou všechno jinak. Pro ně je to utrpení. Ale dost! Nesmím takhle přemýšlet.

Konečně nám oznamují konec dnešního tréninku. Další dny už není trénink povinný, ale přijít a podívat se můžu. Nic víc se ode mě ani nechce, jsem trénovaná už dlouho a nepotřebuju se učit držet nůž.

Venku před tělocvičnou už na nás - mě a Glara - čeká Priscilla. Zářivě se usmívá a já si všímám, že má paruku v celkem hezké barvě, která není nijak šílená a přehnaná. Nechci být jako Glare, ale musím jí prostě vyseknout poklonu.

"Opravdu ti to moc sluší! Víc než obvykle!"usmívám se na ni a já hned vidím, že jí to udělalo radost.

"Děkuju," hlesne a nadechne se, že bude pokračovat, ale zarazí se a nic víc neřekne.

Vede nás k výtahům, ze kterého po chvilce vystupujeme v prvním patře. Posílá nás převléct se a nařizuje nám, abychom co nejdříve přišli do jídelny. Bude to první večeře, kdy budeme jíst všichni u jednoho stolu.

Oblékám se do šatů v nachovém odstínu. Ani jsem netušila, že takové krásné věci mám v tomhle šatníku. Měla bych to pořádně prozkoumat, ale až někdy jindy, až budu mít čas a taky chuť.

Sedám si za ostatními ke stolu a jako měsíček se usmívám na všechny ty lahůdky na stole. Uvědomuji si, že mám pořádný hlad, a tak se pouštím rovnou do jídla, nečekám na žádné předkrmy, polévky, dezerty, prostě jím. Tak nějak mi je ukradené, co si povídají ostatní, já se soustředím na jídlo.

Jako první mě upoutá nějaká zajímavě vypadající ryba naložená v citronech a ledu. Talíř s ní si sobecky přitahuji k sobě a mlsně si rybu prohlížím. Snad nemá kosti. Tady v Kapitolu by ale mělo být všechno bezchybné, tedy i ryby bez kostí.

Ryba není zrovna malá, ale není vůbec sytá. I když ji sním, mám pořád pocit hladu. Rozhlížím se po dalších pokrmech na stole. Je tu toho plno, vůbec nevím, co si dát dál. Nikdy jsem se tolik nad jídlem nerozhodovala, většinou jsem se nepřecpávala a jedla zdravě, ale nikdo neví, jak dlouho budu ještě žít. Tak proč si neužívat jídla, dokud ještě můžu?

“Hej, Cash, zkus ten dortík! Je to fakt výborný! Dej si,”nabízí mi Gloss a ukazuje na velký tác plný nejrůznějších koláčků, dortíků a podobných sladkých zákusků. Je vidět, že je Gloss už trochu nasáklý alkoholem. Zajímalo by mě, co to pije.

"Chceš nalít t-taky?" škytne a naleje mi do poloviny sklenice alkohol z láhve. Celou dobu se něčemu hloupě směje. Asi probírali něco zajímavého, zrovna když jsem jedla. Natahuji ruku a beru si dortík s růžovou polevou. Vypadá lákavě. V ústech se mi úplně rozplývá a já nedokážu odolat tomu, abych si vzala několik dalších. Ani nepočítám, kolik jsem jich snědla. K tomu upíjím ze skleničky s alkoholem. Je to hořké, lepí se mi z toho jazyk na patro, ale svým způsobem je to i docela dobré.

Po chvilce srkání alkoholu začínám být otupělá. Poslouchám řeči ostatních, někdy se zasměji, ale jinak nepřítomně zírám do prázdna a aniž bych si to uvědomovala, dávám si do úst nějaké jídlo, aniž bych věděla jaké. Nedokážu pochopit, že některým lidem tohle prázdno v mysli vyhovuje.

Nějak se mi podaří vstát. Popřeji všem dobrou noc a odcházím o svého pokoje tady v patře. Cítím, že mám nějak vodnatý žaludek. Snědla jsem toho víc, než na co je můj žaludek zvyklý. Mám špatný pocit, že se asi pozvracím.

Převlékám se do nějakého lehkého oblečení na spaní a sedám si na postel. Opírám se zády o zeď a snažím se udržet obsah svého žaludku v sobě. Potřebuju udělat něco, abych se nepozvracela. Byla by to ostuda, kdyby se to někdo dozvěděl. To bych radši trpěla sama.

Stejně to neudržím. Jednou rukou si držím břicho, druhou ústa a běžím do své malé koupelny. Dobíhám právě včas, kdybych se zdržela, obsah mého žaludku by nejspíš skončil někde na koberci, než v záchodové míse. Omývám si obličej vlažnou vodou a sedám si zpátky na postel, tak jak jsem seděla předtím.

Mám teď dvě možnosti - buď být celou noc vzhůru a chodit zvracet nebo říct někomu o pomoc. A udělat si ostudu.