Hunger games: Cashmere

Část desátá

Slyším klepání na dveře. Co se to sakra děje? Vždyť před chvilkou byla ještě noc a teď je najednou ráno. Asi jsem usnula. Nevím, jak se mi to povedlo, protože mi bylo dost špatně, ale usnula jsem. Zvláštní.

"Cashmere, zlatíčko, vstáváme! Dneska je také trénink!" volá na mě zpoza dveří nějaký ženský hlas. Třeští mě hlava a mám pocit, že se mi každou chvílí rozletí. Dokonce ani nepoznávám, že hlas patří Lurii.

Neohrabaně lezu z postele a jdu otevřít dveře. Obličej mám po včerejšku opuchlý, vlasy rozčepýřené, přes bolest hlavy skoro nevidím a díky tomu, že jsem spala v naprosto nepřirozené poloze, mám celé tělo rozlámané. Krásný pohled.

"Cashmere! Stalo se ti něco? Že tobě bylo včera špatně? Moc jsi toho snědla? A že ty jsi i pila!" děsí se Luria. Včera to bylo všechno zvláštní. Skoro nic si nepamatuju. Jen to, že jsem jedla dortíky, rybu a něco pila. Nic víc.

Chci jí něco odpovědět, ale jenom otevřu pusu a hlas mi uvízne v hrdle. Nemá to cenu, navíc se mi začíná zase navalovat. Můj pohled asi mluví za všechno. Luria soucitně zamrká a potom se ohlédne za sebe. Mám dojem, že chce zavolat avoxy, aby mě spravili.

”Snad na to nikdo nepřijde. Protože to jsi ty, pomůžu ti, abys neměla malér,"řekne místo toho a strká mě zpátky do pokoje. Potom za sebou zavírá dveře a spráskne ruce.

"Ty jsi mi ale dáreček. Kdyby se někdo dozvěděl, že ses opila a poblinkala, měla bych problém já. Možná, možná by mě i přeřadili do horšího kraje!" Zaúpí a nervózně přešlápne z nohy na nohu.

"Já jsem skoro nic nepila. Jen jednu skleničku! Jen jsem toho asi moc snědla,"dostanu ze sebe přiškrceným hlasem a stisknu rty pevně k sobě. Stěží si dokážu představit Luriu v jiném kraji než prvním.

“Tak dobře. Prostě jsi se přecpala. Já jsem ti říkala, že namáčet si slané oříšky do čokoládového fondánu není dobrá věc, ale poslechla jsi mě snad? Ne,”zakroutí očima a začne něco lovit v kapse svého fialkového kabátku s vycpávanými rameny, až nakonec vytáhne malou stříbrnou krabičku s nějakým bílým nápisem, který kvůli bolesti hlavy nedokážu přečíst.

“Na, vezmi si ho,” říká mi, když mi nabízí tabletku z krabičky. Nedůvěřivě se na ni podívám. “Neboj se. Udělá se ti po tom dobře. Nebude ti špatně a bude to v pohodě. A navíc by sis měla dát sprchu, aby ses probudila.”

Poslušně polykám tabletku, která exploduje v mých ústech a pomalu se dostává z mých úst do mé krve. Teda takhle by to podle Lurie mělo fungovat. Následně jdu do koupelny, abych se pořádně opláchla a zbavila všech vzpomínek na včerejšek. Jak znám Lurii, určitě se právě vrtá v šatnících a hledá pro mě oblečení. Asi jsem jí neměla říkat, že by mohla být stylistka.

“Už nikdy se nebudu přecpávat. Nikdy, nikdy a nikdy,” přesvědčuji sama sebe, když na sebe pouštím vodu ve sprše. Tak nějak chytám správnou teplotu už napoprvé, ani nepálí, ani není příliš chladná. Mydlím na sebe nějaký gel, vonící po heřmáncích. Tentokrát citrony čichat nemusím.

Vylézám ze sprchy a nechávám se ovanout horkým , abych uschnula. Oblékám se do spodního prádla, které tu mám a halím se do ručníku. Nebudu přece chodit po patře skoro nahá, jen ve spodním prádle. Cíp si upevňuji do ručníku a vracím se do místnosti za Lurií.

Asi jsem jí neměla říkat, že by mohla být návrhářka a připravovat pro nás šaty. Zřejmě si to vzala k srdci, protože teď mi vybrala nějaké oblečení. Doufám, že to nebude nic kýčovitého s obrovskými výstřihy.

"Drahoušku, něco jsem ti nachystala. Bylo by milé, kdyby sis to oblékla," šveholí Luria a zvedá přede mě nějaký svetr. Dochází mi, že tenhle svetr si prostě budu muset obléct a tak se na něj dívám pozorněji. Zdá se mi docela hezký - hraje pastelovými barvami, délkou mi bude dosahovat asi do poloviny stehen a ten materiál...

"Je z kašmíru. Nejluxusnější látka, jakou najdeš! Ale proč ti to říkám, ty to přece musíš vědět, když jsi po ní dostala jméno," žvatlá šťastně Luria. Povídání o módě, to je její. Kdykoli může, radí mi ohledně oblékání, poučuje mě a přibližuje mi, co se nosí tady v Kapitolu. Jediné, co mi na tom vadí, je její slabost pro zdůrazňování mých prsou, pasu, plochého bříška, nohou a celkově mé postavy. Myslím, že kdyby mohla, tak mě někde vystavuje nahou, se šlehačkou a třešničkou na hlavě.

Usměji se na ni, ale nepromluvím, protože si stále nejsem jistá, jestli na ni nevyzvracím to, co mi zbylo že včerejška nebo rovnou můj žaludek. Beru si od ní svetr spolu s pohodlnými kalhotami pískové barvy, kterým Luria říká "mrkváče" a oblékám se do nich. Luria je nakonec docela dobrá ve vybírání oblečení.

"Budu se moct dneska ještě zúčastnit tréninku?" hlesnu tiše, v obavě nad svým žaludkem. Ne, že bych o to nějak moc stála, ale nechci být úplně ignorována ostatními, protože jsem nebyla na tréninku.

"Pokud všechno půjde dobře, na oběd už budeš moct jít do tělocvičny. Ale budeš jíst tam," usměje se na mě a postrkuje mě ke dveřím. Zajímalo by mě, kolik je hodin.

V jídelně u stolu ještě pořád sedí Glare - snídající fazole s chlebem - a Priscilla stále nikde, takže ještě není deset. Chladným pohledem si prohlížím stůl plný zajímavého jídla a nalévám si nakonec jen trochu vody do sklenky. Nic víc bych do sebe asi nedostala.

"Ty nepůjdeš na trénink?" zeptá se mě Glare.

Mou odpovědí je zaryté mlčení a ignorance. Vůbec mě Glare nezajímá a dokud nebude umírat, tak s ním nepromluvím.

"Fajn, nemluv se mnou, je mi to jedno. Však já tě v aréně donutím mluvit!" Vyprskne na mě a sleduje, jak se zachovám.

Propukám v hlasitý smích. Ten ubožák mi chce vyhrožovat! Co si o sobě sakra myslí? Zamáčkla bych ho jako otravný hmyz. Glare se nadechuje k tomu, že zase řekne nějakou hloupost, když ho zadržuje něčí hlas.

"Jestli se ji snažíš vyprovokovat, tak to radši nedělej. Narvala by ti nůž do krku, aniž bys stačil mrknout a zařídila by to tak, že by to vypadalo jako nehoda."Ten hlas poznávám okamžitě. Je to můj bráška Gloss. I jemu jistě Glare leze na nervy.

"Glossi?" Oslovím ho a zvednu se ze židle. Na Glara se přitom ani nepodívám. "Snad ti nebude vadit, když nepůjdu na dnešní trénink..?"

"Že ty ses včera přecpala?" pousměje se. "Mě to vadit nebude. Můžeš zůstat tady a třeba vyšívat," mrkne na mě a ja protočím oči.

Nechápu, jak zrovna on mohl vyhrát hry a teď mi dělat mentora. Měla jsem se odhodlat a jít do her dřív než on. Teď bych ho mohla trénovat já, smát se mu a podporovat ho. On by byl nazývaný "protekčním", ne já. U něho by se i chápalo to, že chce být lepší - nebo aspoň stejně dobrý - jak já. Ale u mě se to tolik nebere. Jsem lepší a on to moc dobře ví. Však já mu to ještě spočítám, až vyhraju. Jestli vyhraju...