Hunger games: Cashmere

Část třicátá první

Bojím se otočit. Nechci vidět to obrovské zmutované hadí monstrum ani nic podobného. Teď mám opravdu strach. Navíc jestli nepřevedeme dobrou a lákavou show, budeme v pořádným maléru. Ještě štěstí, že jsme všichni vybaveni mačetou a ještě další zbraní. Teď jistě na všech obrazovkách vévodí naše tváře a Kapitolané se zatajeným dechem čekají, co se bude dít.

Nikdo z nás neútočí první. Nejsme hloupí. Možná tak přijdeme lidem a splátcům z odlehlých krajů, protože se tak dobře nevyznáme v rostlinách, protože se neumíme skrývat a lovíme ve smečce, ale většinou jsme chytřejší, než oni. Upřímně - kdo by se vydal neozbrojený do masakru u rohu, když moc dobře ví, že tam budeme hned po něm, vezmeme si zbraně a ..?

Nikdo se ještě neotočil, ale nikdo z nás nevyšiluje. Odhodlávám se k tomu, abych se otočila a potom opravdu otáčím hlavu a kousnu se do rtu, abych nevyjekla. Tohle je moje další slabina - mám panickou hrůzu z hadů. Nikdo o tom neví, vůbec nikdo, takže tohle hadí komando určitě není mířené přímo na mě. Nemůže být.

Všechno to vypadá tak nějak vyrovnaně - my čtyři ozbrojení proti čtyřem obrovským (asi třikrát větší, než jsme my, když se natáhnou do celé své délky) zmutovaným hadům, když tu najednou Savannah vykřikne a tiskne si obě dvě ruce na čelo. Přepadlo ji to, co před chvílí mě. Situaci navíc ani nezlepšuje déšť.

Tělem mi projíždí vlna strachu. Nemůžu ale dát najevo svou slabost. Pevně sevřu mačetu v ruce a vyčkávám. Koutkem oka zabloudím k Alexovi a Travisovi. Oba vypadají tak odhodlaně, tak moc, až mi dodávají sílu.

"Cash, ty huso! Přece se nebudeš tvářit jak poseroutka, když oni se tváří takhle! Ukaž všem, že na to máš, že máš na výhru!" řvu na sebe v duchu, zatímco se výraz v mé tváři začíná měnit. Už žádné vystrašené pohledy.

Nenávistně mhouřím oči a sleduji ty odporné plazy. Všichni čekáme na útok toho druhého. No, musím uznat, že jsou dobře naprogramovaní. Ale na nás nemají. Nás neporazí. Ale to by musel někdo začít.

Když tu najednou útočí had naproti Alexovi. Nemám ani čas se podívat, protože hned po něm útočí i další tři hadi. Mám nehorázné štěstí, protože na chudinku slaboučkou Cashmere útočí jenom jeden a i tak má co dělat.

Co nejpevněji svírám v ruce mačetu a uskakuji na stranu, aby se mě ta odporná bestie ani nedotkla. Potom po ní sekám. Dávám do toho všechnu svoji nenávist vůči tenhle potvorám a - bohudík za to - ho zasahuji. Kus jeho šupinatého těla odpadává, ale ono to pořád žije. Nejspíš tomu budu muset useknout hlavu.

Dělám všemožné výpady, ale had je inteligentnější, než jsem očekávala. Používá své tělo, čímž mi dost ztěžuje soustředění se jen na jeho hlavu.

Svůj ocas také obratně používá - dokonce tak obratně, že mě dostává na zem. Jediné štěstí, že ležím na zádech, jinak je to se mnou zlé. Mačeta mi vypadla z ruky a já se pro ni nedokážu dostatečně natáhnout. Navíc je had přímo nade mnou a lačně si mě prohlíží.

Včas si však vzpomínám na opasek s noži. Zatím mám pořád všechny, až na jeden, co jsem ztratila v písku. Natahuji ruku k nožům a jeden z nich vytahuji. Aniž bych nějak mířila, házím jeden hadovi na hlavu.

Ozývá se bolestné zaryčení. Trefila jsem hada přímo do oka. Tohle je jeho slabina? Oči?

Když mě zrovna nesleduje, rychle popadám mačetu a jedním švihem zbavím hada jeho hlavy. Rozpadá se na prach, na šedivý prach, a nůž, co měl had v oku padá volně vzduchem.

"Cash! Jsi v pohodě? Není ti nic? Proboha! Tobě teče krev! Není to od toho hada..?" děsí se Alex, který ke mně okamžitě přibíhá.