Hunger games: Cashmere

Část dvacátá sedmá

-Bum!-

Ozývá se výstřel z děla. Je na místě mrtvá. Chvíli se na ni ještě dívám. z rány na krku se jí řine krev, která je také na mém noži. Zvedám se ze dřepu a narovnávám se. Jsem ráda, že to měla hned za sebou. Chudina.

"Jedenáct mrtvých. Třináct naživu," konstatuji a v duchu si nadávám za to, že už začínám měknout. Jak nějaká malá holka. No fuj.

"Hezký řez, Cashmere," chválí mě Travis a já se hrdě usměji. Nejsem měkotina. Umím podřezávat krky.

"Kdo je Tommy?" ptá se zamyšleně Alex.

"Kluk z desítky,” odpovídám pohotově. Nevěděla jsem, že to vím, ale hodí se to.

Ta holka na něho určitě čekala! V hlavě se mi začíná tvořit plán, jak ho dostat. Bude to epesné!

"Pojďte, otočíme se zády, ať vyzvednou tělo a já vám řeknu svůj úžasnej plán, jak dostat toho kluka!" pobídnu ostatní a jdeme o kus dál, aby mohlo vznášedlo vyzvednout tělo té mrtvé holky a my mohli klidně plánovat.

"Tak co tě napadlo?" ptá se nedočkavě Savannah. Chudinka, kdyby věděla, že tam bude hrát hlavní roli, tak by tak nadšená nebyla.

"Je to celkem zajímavý nápad. Hlavně mě ale nepřerušujte," varuji je předem a začínám jim osvětlovat svůj plán.

"Ta holka určitě čekala na toho kluka z desítky. Takže ten se sem vrátí. Je to jasné. Za chvíli je tady. Takže ho překvapíme," zašklebím se a když vidím, že to nikdo nechápe, mluvím dál.

"On přece neví, že je ta holka mrtvá. Takže na něj uděláme habaďůru - Savannah si tam sedne a bude dělat, že je ona. Ten kluk to z dálky nepozná. No a my ostatní si počkáme na vhodnou dobu a bude zbývat jen polovina splátců."

Můj nápad připadá všem celkem dobrý nebo aspoň takový, že stojí za zkoušku, jenom Savannah má námitky. To jsem čekala.

"Proč mám ze sebe dělat nějakou blbku z osmičky?" zuří.

"Protože jsi zhruba stejně vysoká jako ona, máš tmavé vlasy a drobnou postavu. Kdybych tam šla já, tak by mě poznal na kilometry daleko. Musíš uznat," objasňuji jí. Pořád má námitky, ale sama moc dobře ví, že jinak to nepůjde.

"Fajn, jdu do toho. Ale ty se nesmíš vyvlíknout z ničeho, co bude potřeba."

"Souhlasím," kývu hlavou a usměji se. To, co jsem řekla, mě odteď pevně svazuje. Ale já zvládnu všechno.

Teď musíme upravit Savannah. Co si pamatuju, ta holka měla vlasy spletené do dvou copů. To je úkol číslo jedna. Musím jí splést vlasy do copů.

"Nech moje vlasy na pokoji!" vrčí na mě. Hned ji uklidňuji, že ji za vlasy tahat nebudu a že nemusí mít strach. I tak ale nadává a musíme ji uklidňovat. Asi si toho nikdo nevšímá, ale už se stmívá a za chvíli padne tma. Měli bychom si pohnout.

"Takže naposled. Bude tma a nepozná tě. Mluv co nejmíň. A až to bude nejmíň čekat, probodni ho. Ale musíš ten nůž schovávat," připomínáme jí ještě a ona jen kývne hlavou na souhlas.

“Děláš ze mě magora? Chápu to,” oboří se na mě, ale potom se zase uklidní. “Promiň, jsem z toho nervózní.”

Všichni už máme celý plán kompletně rozebraný, prodiskutovaný a všechno umíme téměř nazpaměť, takže si můžu být jistá, že se něco zvrtne. Nebo si to aspoň myslím.