Hunger games: Cashmere

Část pátá

Nesnáším vůni citronů, jenže tady to jimi je cítit všechno. Možná si to jen namlouvám, ale i můj přípravný tým je po něm cítit. Nesnáším citronovou vůni.

“Ještě chviličku! Teď tě ještě potřeme tímhle sérem, aby tvá pokožka přímo zářila! Chceš být přece oslnivá, no nemám pravdu?” Zašveholí jedna z mého přípravného týmu, myslím že se jmenuje Massu.

Massu se celá leskne,  jako by byla ze zlata - asi tím dává najevo, že je pyšná na kraj, který připravuje. Jen doufám, že neskončím jako ona.

Už několik hodin mě tu dřou, drhnou, leští a mažou krémy, upravují mi vlasy a snaží se ze mě vymámit nelidsky krásnou bytost. Je to hrůza, děs a otrava.

“Jsi kompletně připravená! Za chvilku tu bude tvůj vizážista Tarras. Neboj, bude tu hned,” vypískne Massu, která je nejhovornější ze všech tří a všichni odbíhají pryč.

Otráveně se posadím a podívám se na zem. Nikde tady v místnosti nejsou zrcadla, takže vůbec nevím, co všechno se mnou udělali. A to mě dost děsí.

"Ale ale! Není to naše milá Cashmere?  Moje jméno jsi už jistě slyšela, ale aby v tom nebyl zmatek... Jsem Tarras," zacukruje za mnou medovým hlasem.

Prudce se otočím a spatřím svého vizážistu. Znám ho už z minulých sklizní, není to žádný nováček. Děsí mě jeho vzhled. Na plátnech nevypadal takhle děsivě.

Děsí mě jeho bledé rty. Děsí mě fialová barva očí. Nejvíc mě však děsí jeho vlasy. Růžové, kroutící se jako hadi, kteří si dělají hnízdo na jeho hlavě. Představa toho, jak mu na hlavu "hadi" kladou vajíčka, ze kterých lezou další a další kudrliny, mnou otřásá.

"Eh... Těší mě," usměji se a snažím se nedívat na jeho vlasy. "Už pro mě máte připravený kostým? Kdy uvidím to, co na sobě budu mít na přehlídce? Chci říct... Omlouvám se," zarazím se právě včas. Jsem zvědavá na svůj kostým, ale mnohem radši bych byla, kdyby už celá tahle šaškárna skočila a začal boj.

"Někdo se nám tady nemůže dočkat! Minulé Hry jsem měl na starosti kraj třetí, kde splátci rozhodně takto nadšení nebyli. Ale jiný kraj, jiný mrav, že ano..." Šveholí ke mně. Snažím se mu porozumět, ale ztěžuje mi to jeho styl mluvení. Málo otevírá pusu a moc špulí rty.

Staví mě na zem, abych rovně stála a on si mě mohl pořádně prohlédnout. Když tak kolem mě prochází, musím se na něho zašklebit. Zašklebím se ale radši až když se mi nedívá do obličeje.

"Ale no tak! Neškleb se na mě. Jestli chceš vypadat v tom kostýmu opravdu úchvatně, musíš se usmívat! Šklebení ti vůbec nesluší!"

********************

Ten kostým, jak ho Tarras nazval "úchvatným", je ve skutečnosti děsivý. Připadám si v něm víc nahá než oblečená.

Jsou to matně zlaté šaty. To by bylo v pořádku, ale ten jejich střih je vážně hrozný. Mají ne moc tlustá ramínka, spojená za krkem. S tímhle bych zrovna souhlasila, ale se zbytkem ne.

Další kus šatů, který je ještě spojený a zakrývá ze mě dost, je přes moje prsa. Přesně ze středu se táhne pruh látky, který spojuje "vršek" se "spodkem". Jen ten tenký pruh přes břicho, jinak je, stejně jako můj pas, záda a kousek boků, holé.

Čekala bych, že po tak strašném vršku bude sukně o něco lepší, nejlépe aby skrývala úplně celé nohy, ale to jsem dost mimo. Ta sukně moje nohy zepředu odkrývá. Až ke stehnům. Jedinou útěchou mi je, že alespoň zezadu je látka celá.

"Nechci se svým dílem chlubit, ale musíš uznat, že ty šaty jsou dost rafinované. Budou po tobě šílet!" rozplývá se nade mnou Tarras. Rafinované? Tím myslí to, že jsem skoro nahá? Chápu ostatní věci, ale tohle mi pořád ne a ne docvaknout.

"Tvoje nohy jsou zbraň, se kterou by se daly vést války. Pokud je tedy umíš použít. Potom tvá krásná urostlá postava... Bylo by škoda ji skrývat, nemyslíš?" Brebentí, zatímco mi spravuje účes.

Dívám se na sebe v zrcadle. Je na mně odvedeno hodně práce. Jsem a zároveň to nejsem já. Jsem oslnivá a zářivá, silně nalíčená a moje pokožka září jako diamant . Vlasy se mi třpytí, zvlášť teď, když je mám vyčesané nahoru, takže mi na hlavě dělají jakousi kupoli.

"Nakonec teda vypadám celkem fajn. Dík," řeknu tiše

Nebýt všech těch malůvek, třpytek, líčidel a složitě spletených vlasů, určitě bych si stěžovala, protože by všechna pozornost padla jenom na ty šaty. Tarras je nakonec docela chytrý a jeho plány jsou pořádně promyšlené. Už ho nejspíš nebudu podceňovat.

Když už jsem připravená, vedou mě k vozům. Naši koně jsou krásní bělouši, hrdí a silní, přesně jako náš kraj. Nemám čas navíc, náš kraj vyjíždí jako první.

Staví mě na vůz a Tarras mi ještě udělí pár rad - jak mám stát, jak se usmívat a jak mávat lidem. Potom hned začíná okružní jízda kolem náměstí.

Vypínám hruď, napřimuji se a co nejkouzelněji se usmívám na Kapitolský dav. Jednou rukou se držím vozíku, abych z něj nespadla a neskončila na tvrdé zemi a druhou mávám a rozesílám vzdušné polibky.

Nejradši bych jela na přehlídku oblečená v huňatém svetru, ve kterém bych si byla jistá tím, že mi během jízdy nic neodhalí, jenže můžu jen doufat, že tohle dobře dopadne.

"Užila sis to?" ptá se mě pichlavě Glare, když se vrátíme na místa, odkud jsme vyjeli.

"Že nad tím pochybuješ," odsekávám mu a odvracím se od něj. Tak strašně ho nesnáším! Až bude v aréně vhodná příležitost, zabiju ho. Vlastníma rukama ho zabiju dlouhou a bolestivou smrtí. Ať si to užije, blbeček!

"Můžete jít beze mě, chci vidět kostýmy ostatních," vyháním ostatní od sebe. Tohle není pravda - kostýmy mě nezajímají. Ve skutečnosti jen nechci jet v jednom výtahu s tím ignorantem.

Omlouvám se za to, že to trvalo tak dlouho, než jsem přidala novou část, ale nedostala jsem se k počítači. Btw. Dokážete si představit, jak ty šaty vypadají?