Hunger games: Cashmere

Část třináctá

Musím se hodně přemáhat, abych si zachovala kamennou tvář, protože když vidím, kam jsem se trefila, jsem z toho trochu vedle. Ale hlavně nesmím dát najevo, že to takhle být nemělo.

"Měl jsem pravdu. Jsi prostě nejlepší. Nebo spíš jedna z nejlepších,"směje se Garry-instruktor za mnou.

"Docela se mi to povedlo, ne?" usmívám se na figurínu. Tím podivným nožem jsem ji zasáhla přesně mezi její domnělé oči. Upřímně - je to krásná trefa, ale příště na náhody spoléhat prostě nemůžu. V aréně nejsou náhody povoleny.

"Jo, souhlasím, povedlo se ti to. A teď si teda můžeme chvilku povídat, jak jsi chtěla. Proč jsi včera nepřišla?"

"Bolelo mě bříško," zaculím se a přejedu si rukou po břiše. Asi se teď chovám jako malá, ale nijak moc mi to nevadí.

"Tak bříško, jo?" zasměje se, ale potom zase zvážní. "Málokdo chodí poctivě každý den na trénink." Ohlédne se přes rameno, jestli ho nikdo neslyší a tiše, abych to slyšela jen já, řekne:

"Upřímně... Taky bych nešel. S těmi pšouky, co si říkají Tvůrci Her, za zády bych nevynechal žádnou příležitost, abych se mohl ulít."

Uchechtnu se a pozvednu oči, abych viděla na Tvůrce. Překvapivě si užívají hostinu. Musím se dost namáhat, abych se nezačala smát. Kdyby tak věděli, co se o nich říká, rozhodně by si tak spokojeně nepochutnávali.

"A sakra, dívají se sem. Tvař se smrtelně vážně a házej," procedí skrze zuby a nechává zmizet úsměv ze své tváře. "Co takhle pod koleno?"

Pod koleno? Vždyť tam jsou kosti a pokud člověk není opravdu hodně obalený tukem, tak tam je jen kůže napnutá přes kosti a nic víc. Žádné maso, do kterého by se nůž mohl zabodnout.

Chystám se protestovat, ale on mě hned zarazí. "Dívají se sem. Měním to - vezmi si dva nože a každý ať je v jednom koleni. Jestli chceš bonusový skóre, nepokaz to."

Plně se soustředím na hod. Body navíc se hodí vždycky. "Tak Cash, drž se. Nesmíš minout!" šeptám si povzbudivě a potom už nevnímám nic kolem sebe, jenom terče.

Když se "probouzím" , tak jsou nože přesně v kolenech figuríny. Teda přesně... Jedno je o kousek výš a jedno zase trochu níž, ale svým způsobem jsem to zvládla.

"Gratuluju. I když totálně zbabráš dnešní vystoupení, nějaký body mít rozhodně budeš," zazubí se na mě a pořád očkem šilhá po Tvůrcích.

"Budeš muset jít pryč, měl bych průšvih, kdybych tady měl pořád tebe, zatímco je tu dost fronta," poručí mi a já musím odklidit pole. Bylo by fajn, dělat někomu problémy, ale já si toho zatím zavařila dost. Není potřeba přidělávat si další tím, že do nich budu dostávat ostatní.

Přemýšlím nad tím, co budu dělat dál. Do oběda stále zbývá půl hodiny a to bych měla něco dělat. A potom nás budou volat před tvůrce. Ohlížím se po volném stanovišti. Všude někdo je, jen běh přes překážky zeje prázdnotou. Půjdu tam. Běhám celkem dobře, takže si snad ostudu neudělám.

"Že ty jsi Cashmere?" usměje se na mě přátelsky instruktorka u překážkové tratě, když k ní přijdu.

"Ano, jsem to já." To mě vážně všichni kvůli Glossovi znají? Nahání mi to trochu strach.

"Jsem ráda, že i lidé jako ty mají zájem o překážky. Asi sis všimla, že tu moc velké fronty zájemců nejsou," ušklíbne se a její původně usměvavá tvář se mění.

"Co byste čekala? Je tu pár dětí, které mají šanci poprvé držet v ruce pořádnou zbraň, tak se nedivte, že je zajímá nejvíc to," pokrčím rameny a usměji se na ni. Teď už se neusmívá ani trochu. Asi jsem tohle neměla říkat.

"Děti? Sama taky nejsi víc než dítě. Dítě, které je cvičené k tomu, aby zabíjelo. Jako vycvičený pes. Jako stroj. Mašina na zabíjení. Je to odporné." Vidím jí v očích nechuť a nenávist, která ale není mířená na mě. Nedochází mi plný význam jejích slov.

"Ale pro mé výlevy tu nejsi," zakroutí sama nad sebou hlavou a rukou pokyne k překážkám. Naznačuje rukou, co jak je a potom mě posílá, ať si to zkusím. Je dost chladná a odtažitá a já se už těším, až budeme moct jít na oběd.

Po úspěšném absolvování všech možných obtížností tratí mám ještě nějaký čas do oběda, nějakých pět minut, během kterých se snad dostatečně vzdaluji od té šílené ženské, dokud nám zvonek neohlásí oběd.

Sedám si ke sraženému stolu naší skupiny a začínám si pořádně uvědomovat, že po tomhle obědě nás budou po jednom předvádět před tvůrce a my jim budeme muset ukázat, co v nás je.

Děsí mě, že jindy velmi hovorná Savannah teď moc nemluví. Jistě, mluví, ale ne tolik jako normálně. Zajímalo by mě, jestli mají všichni stejný strach jako já. No strach...Je to spíš nervozita. Jestli dostaneme nízké skóre, tak jsme odepsaní. Žádní sponzoři - žádná šance na výhru.

“To jídlo je dost divný. Má hnusnou barvu,” říkám dostatečně nahlas a rýpu se v talíři vidličkou. Snažím se tak rozproudit konverzaci, ale jako odpověď se ozývá jen sborové mručení na souhlas. Tak to asi nepůjde. Budu si radši v duchu povídat sama se sebou.

Jak se budu za chvilku chovat? Budu usměvavá hlupačka, pokorná a hodná? Nebo jim budu dávat najevo, jak jimi pohrdám a jsou mi úplně ukradení?

"Stoupnu si na stůl a zařvu, ať mi dají okamžitě dvanáctku nebo zahájím vzpouru," řeknu vážně.

Všichni u stolu se na mě teď dívají a uvažují, jestli to myslím vážně nebo ne.

První se začíná smát Travis. Hned po něm Savannah a Alex, jenom Glare se otráveně šklebí.

"Úplně tě vidím, jak tam stojíš na stole a řveš. Cashmere, ty jsi vážně dílo!" směje se Travis, kterému to nejspíš přijde neskutečně vtipné.

"Já plánovala, že předvedu, jak otevřít láhev vody bez použití rukou," přidává se Savannah a za chvilku už se všichni u stolu svíjíme smíchy nad našimi nápady, co bychom mohli předvést.

Naše idylka však netrvá  dlouho. Konec oběda a hned na to přestávka - během které by nám mělo vytrávit - ubíhá neskutečně rychle. Najednou sedíme před tělocvičnou a čekáme, až nás předvolají před sebe Tvůrci her.