Hunger games: Cashmere

Část osmnáctá

Dnes večer vynechávám večeři. Ne, že bych neměla hlad nebo snad začala držet hladovku, ale prostě nechci být v místnosti, kde jsou víc než tři lidé. Hodlám strávit celou noc o hladu a zahloubaná do vlastních myšlenek.

Už jsem si skoro jistá tím, že budu mít po zbytek dne hlad, když se najednou ozývá klepání.

"Je odemčeno," zahučím a rozpustím si vlasy, které jsem si před chvílí sepla kvůli tomu, abych si je nezaslzela, kdybych náhodou brečela nad tím, jak jsem hloupá a naivní. Nemusím mít ale obavy. Je to Gloss.

"Nesu ti večeři. Luria chtěla, aby ti ji donesli avoxové, protože na zítra prý potřebuješ být silná a musíš jíst, ale já ti ho radši nesu sám. Avoxové jsou hrozně zvláštní. Někdy se snažím vypátrat na jejich tvářích, odkud byli a co tak hrozného provedli," řekne a sklopí pohled k tácu s jídlem.

Pokladá mi ho na stolek a sedá si vedle mě na postel. Mlčím, ale do očí se mi zase derou slzy. Ale nenechám je, aby opustily moje oči. Gloss se na mě starostlivě podívá.

"K něčemu se ti přiznám," začne a já zvednu pohled od polštářů. "Když jsem byl loni v Kapitolu, taky jsem brečel. A to, když jsem se dozvěděl, jaká bude moje strategie. Nejdřív mi to přišlo jako vážně super a zajímavý, ale pak... Představil jsem si, jak se s těmi dětmi podle plánu přátelím, získávám si jejich důvěru a potom je chladnokrevně zabíjím."

On byl ve svém ročníku dost brutální. Hrál si na kamaráda, ale ne nějakého světoborce, prostě byl naoko normální. Všichni mu věřili, ale v aréně to je chyba. Všechny je opravdu ošklivě zabíjel a využíval přitom tu jejich důvěru.

“A když jsem se vrátil. Když jsem vyhrál..." Bolestně zavře oči, ale statečně pokračuje. "Bylo to strašný. Jejich vyděšený výrazy, ta hrůza v očích, to všechno mě provází ve snech. Nikdy v životě nezapomenu," polkne nasucho a otevře oči. Nevidím žádné slzy, ale cítím, že k nim nemá daleko. Jenže…nemyslím si, že je mu do pláče z toho, co mi říká. Myslím, že je v tom něco víc.

"Nemusel jsi na to kvůli mě vzpomínat," řeknu tiše a váhavě ho obejmu. Nikdy by mě nenapadlo, že mi to řekne. Ptala jsem se ho na to, ale nikdy neodpověděl. Nikdy. Vždycky mě jen nějak odbyl, ale neodpověděl.

"Musel jsem to někomu říct. Ale teď," narovná se, setřese mě ze sebe a párkrát zamrká, aby zahnal všechno, co by se mohlo podobat slzám. "Teď už klid. Nebudu tě rozptylovat. Sněz si večeři, příprav se na zítřek a potom všechny v aréně posekej. Jasné?"

Kývnu souhlasně hlavou, ale jsem zmatená. Před chvílí říkal, že nikdy nezapomene na ty, co zabil a teď mě vybízí k tomu, abych zabila..?

Ale bez toho bych nemohla vyhrát. To je cena za vítězství? Ne, to určitě ne. Bude v tom něco víc. Cena za vítězství je vysoká, ale pro každého to znamená něco jiného? Co bude znamenat pro vítěze letošních her?

Gloss odchází z pokoje a já vrhnu krátký pohled na tác s jídlem. Všechno je v termonádobí, aby mi to náhodou nevychladlo, ale já najednou nemám ani na jedno z jídel chuť. Beru si jen malé jablko a zakusuji se do něj.

Z toho, že nemám co dělat, mi myšlenky uhání k zítřku. Jak to bude probíhat? A co můj vizážista se svou úchylkou? Navlékne mě do něčeho stejně odporného, jako byl můj kostým na přehlídce?

Mám sto chutí praštit hlavou o zeď. Snad bych tak zastavila proud děsivých představ, které mě pronásledují při slově rozhovor. Na co se mě bude Caesar ptát? Dokážu na ně odpovídat? Co když budu jen sedět a hloupě se na něj dívat s otevřenou pusou?

"Tak a dost!" zavelím a beru si k sobě podnos s jídlem. Teď budu myslet jen na jídlo. Na nic jiného, jen na jídlo. Jídlo, jídlo, jídlo a jenom jídlo.

Aniž bych myslela na něco jiného, podaří se mi všechno sníst a odkládám podnos plný prázdných misek a talířů na stůl. Však on už ho někdo uklidí. Hledám si v šatníku nějaké oblečení na spaní, až si vytáhnu citrónově žlutý spací úbor. Beru si ho s sebou do koupelny, kde ho pokládám a schovávám se do sprchy.

Je to něco úžasného. Po tak dlouhém a náročném dni být ve sprše, nechat po sobě stékat horkou vodu a nad ničím nepřemýšlet. Zvuk tekoucí vody mě naplňuje klidem a pohodou, jako bych byla zase zpátky doma.

Když jsem osprchovaná, v citrónově žlutém pyžamu (které nevoní po citronech, díky Bohu) a klidná, všechno jde nějak snadněji. Dokonce se mi chce i spát. Zavrtávám se do měkkoučkých peřin a zanedlouho usínám klidným a bezesným spánkem, který opravdu potřebuji.

****

Ráno mě nutí vstávat zase brzo. Budí mě Luria a tváří se soucitně a nadšeně zároveň. Dnes večer budou probíhat rozhovory. To ale znamená, že budu celý den v rukou vizážisty a přípravného týmu.

"Bude to podobné jako příprava na přehlídku. Jen se tentokrát vynechá všechno to přehnané drhnutí, mazání, odchloupkování a takové. To se zařídilo už tenkrát. Víš, pro arénu. Bylo by krajně nevhodné, kdyby ti najednou začaly rašit chloupky," snaží se mě uklidnit Luria, která za to vlastně všechno může. Kdyby byla zticha a nic mi neříkala, bylo by teď všechno v klidu. Neměla bych nervy ze svého vizážisty, který je úchyl s vlivnými přáteli. Potom bych se těch rozhovorů tolik neděsila. Možná. Možná určitě. Určitě ne.

S výčitkami se na ni podívám. Nevidí mě, protože si už představuje něco, co je nám ostatním úplně ukradené. Možná přemýšlí nad novou manikúrou. A možná taky nad něčím úplně jiným.
Hned se ke mně lepí můj přípravný tým a Massu - která má nejpronikavější hlas, který výrazně vyčnívá nad hlasy ostatních z přípravného týmu, takže vlastně slyším jen její hlas - mě opět zahlcuje informacemi.

"Jen počkej až uvidíš ty šaty, co pro tebe Tarras má připravené! Jsou božské, perfektní, prostě naprosto dokonalé!" rozplývá se, zatímco mi začíná upravovat nehty. Prý jsou moc hezké. Ty nehty.

"Úplně jsem si tě v těch šatech představovala. Ú-žas-né! Teda samotné nevypadají nijak extra, ale na tobě budou úplně nejdokonalejší! Budeš ze všech splátkyň nejkrásnější! Teda už teď jsi, ale víš jak to myslím, ne?"

"Stejně mi přijde, že ty šaty nejsou jeho styl," pípne jí na odpor Ristel, která mi právě umývá vlasy. Ristel je drobná a na Kapitolanku poměrně tichá. Ve vzhledu ovšem nezůstává pozadu. Na hlavě nemá ani jediný vlásek, za to jí má ale - stejně jako zbytek těla - potetovanou podivnými vzory a úkazy, které se mi ani trochu nelíbí.

"Proč myslíš?" přeruším je v jejich štěbetání. Tohle mě jako jediné zajímá. Co na tom bude tak zvláštního? A jak to, že je už viděli?

"No... Jsou dlouhé a svým způsobem neprůhledné. Žádné průřezy. Nic speciálního pro Tarrase. Zvláštní," odpovídá mi a dál se mi hrabe ve vlasech.

Její slova mě nutí se zamyslet. Opravdu jsou ty šaty, které budu mít na rozhovor, takové? Byla bych ráda, ale tomu, co tihle tři z mého přípravného týmu říkají, se nedá úplně věřit. Nemám žádnou jistotu, že si třeba nevymýšlejí a já nakonec... No radši na to nemyslet…