Hunger games: Cashmere

Část devatenáctá

Když už můj přípravný tým odvede všechnu potřebnou práci, jako je leštění a následné lakování mých právě uměle dodělaných nehtů (které mi prý do arény stejně nevydrží), česání, třpytění, upravování a podobné šudlání vlasů a nakonec i mazání mě samotné nějakou hnusnou mastí, po které mám na dotek hebkou kůži, můžu se konečně podívat na šaty, které budu mít na rozhovor.

Massu mi je nese zabalené v ochranném obalu, aby se nepoškodily a ostatní k ní přibíhají a pomáhají jí je nést, jako by to byl nějaký poklad.

Ohledně oblečení - zvlášť toho od Tarrase - jsem teď dost skeptická. Navíc vůbec nechci myslet na to, co se pod obalem skrývá, jaká hrůza na mě zase vyskočí ze sametového obalu.

"Povolil nám, abychom tě mohli obléci! Ani nevíš, jaká je to pro nás ohromná čest! Ale nemusíš se bát! Budeš v nich naprosto dokonalá!" ujišťuje mě Massu a s tou největší opatrností pokládá šaty v obalu vedle mě.

Čekají ode mě, že je rozbalím. Tak proč ne. Opatrně - jinak by mi můj přípravný tým zpřelámal ruce - šaty rozbaluji a nakonec se nestačím divit. Ty šaty jsou naprosto úžasné! Žádné výstřihy! Žádná průhledná látka! Aniž bych to nějak zadržela, obdivně vzdechnu. Tohle je něco úplně jiného, než to, co jsem měla na přehlídce. Jsou bílé, i když vlastně ne. Lesknou se jako diamanty. Určitě jsou i diamanty vykládané.

Pomáhají mi se do nich obléct a musím je brzdit, jinak by mi utáhli šněrování na zádech tak silně, že bych ani nedokázala dýchat. I tak mě dost utáhli. A boty, které patří k těmto šatům jsou přesně takové, v jakých mě učila chodit Luria. No přesně takové… Jsou trochu nižší a mnohem hezčí a krásně ladí k šatům.

"Ty šaty a boty ještě nejsou všechno. Ještě ti finálně upravíme vlasy, trochu tě naleštíme a dáme ti boty. Potom už budeš naprosto připravená!"

Nikdy jsem si nemyslela, že trochu víc navlnit už vlnité vlasy a nechat je splývat v kaskádách, vyžaduje tolik námahy a času. Nebo mě potřít trochou třpytivého čehosi. Anebo dokončit moje líčení. Pravda, tohle bych možná ještě pochopila, protože zrovna třetí z mého přípravného týmu, Fugy, je co se týče líčení, dost náročný. Nesnese žádnou nedokonalost. Fajn, ale pořád nemůžu uvěřit, že na mě dělali celý den - od rána až doteď, do hodně pozdního odpoledne.

Ale musím uznat, že vypadám vážně skvěle. Jako bych to ani nebyla já. Odvedli na mě opravdu úžasnou práci, dalo by se i říct, že jsem teď dokonalá. Ale jen na dnešní večer. Zítra někdy kolem poledne už budu mít nejspíš na rukou něčí krev.

Ani sama nevím, jak se to všechno sebíhá, ale za pár okamžiků už stojím seřazená v řadě na rozhovor. Luria i Gloss mě ještě stačili vynervovat tím, jaká mám být a že jestli to teď pokašlu, jsem v háji. Nemysleli to tak, ale rozhodně mi tím na klidu nepřidali.

Slyším úvodní znělku. Potom hlas Caesara Flickermana, reportéra, uvaděče, moderátora nebo jak se tomu říká. Letos mají jeho vlasy opět jinou barvu. Je to taková jeho tradice - oblek, smích a účes zůstávají stejné, jen barva vlasů se mění. Letos to je slámově žlutá. Tak trochu podobná té mé, ale opravdu jen trochu.

Dívka z každého kraje jde vždy první. Takže teď jdu úplně první já. Nestačím nad tím ani pořádně přemýšlet a už volá mé jméno. Nasazuji ten nejlepší úsměv, jakého jsem schopna, narovnávám se a vyrážím po schodech nahoru. Stojím nahoře na pódiu. Můžu si připsat první úspěch - přežila jsem schody a navíc jsem nespadla.

Caesar mi podává ruku a usměje se napolo na dav a napolo na mě. Také se usmívám a snažím se nešklebit se, když vidím tu spoustu diváků. Plus ti, co se musí dívat v krajích... Začínám být nervózní. Cash, holka, teď se nesmíš národně znemožnit.

"Tak Cashmere, začneme. Pro takovou krásku jako ty to těžké nebude. Když už tě tak vidím potřebuju poradit. Líbí se ti moje vlasy?"

Jak to říkal Gloss? Arogantní a zároveň sexy. Svůdná a nedosažitelná. No dobře, snad to zvládnu. Nemohl se zeptat na nějakou menší hloupost?

"No, abych byla upřímná," začnu a podívám se nejprve na jeho a potom na svoje vlasy. "Vaše vlasy jsou tak nějak přijatelné, na ty moje ale nemají," řeknu, jako by to byla samozřejmost a na všechny se zářivě usměji.

"Dobře, uznávám. Tvé vlasy jsou ve všech ohledech mnohem lepší. Příště si musím najít jiný vlasový vzor," rozesmutní se naoko Caesar a diváci se smějí jak pominutí. Nevidím na tom nic vtipného, ale budiž.

"Ale pokračujme. Nebudeme tu přece řešit, že mám oproti tobě ošklivé nejen vlasy. Nechceš nám prozradit co je zdrojem tvojí krásy?" Další hloupá otázka. Jak mám na tohle nějak svůdně a nedosažitelně odpovědět?!

"Umění krásy? S tím se člověk rodí. A povím vám, opravdu jen někdo má takové geny," usměji se s trochou škodolibosti.

Dav se začíná smát. Úspěch! Teda doufám, že ano. Snad se nesmějí tomu, jak hloupě určitě vypadám. Musím se silně přemáhat, abych se nekousla do rtu, který mi mimochodem taky nějak vylepšili.

"Ah, pravda. Ale musíš mít přece nějaké nedostatky, nějakou vadu na kráse nebo snad ne?"

"Vadu na kráse? Vy snad nějakou vidíte, Caesare?" pohotově odpovím. Mám pocit, že mi to začíná jít. Usměji se. Jenže k mé smůle ten úsměv vypadá příliš výsměšně. Fajn, dneska to patlám.

"To vážně nevidím," povzdechne si zklamaně Caesar. "Asi nic takového vážně nezjistím. Když se ale nebudu šťourat ve tvém vzhledu, řekni mi aspoň - proč jsi šla dobrovolně do her? Mohla jsi žít spokojeně se svým bratrem vítězem..."

"A to je právě to," opáčím. Nesnáším, když se mi někdo snaží hrabat v soukromí. "My prostě jedeme ve všem spolu. On vyhrál a já se budu snažit vyhrát taky. Je to logické. Chci dělat naší rodině čest nejen svou krásou, které už sis stačil všimnout," usměji se a čekám na Caesarovu reakci. Tak nějak si začínám uvědomovat, že už vůbec nevnímám publikum.

"Ách Cashmere! Byli byste opravdu sehraný tým! Ale co říkáš na své soupeře?” pokračuje Caesar.

“Myslím, že to zvládnu,” odpovím jednoznačně. Možná jsem mohla říct, že to vím. Ale to radši ne. Nevím, jestli to zvládnu. Jen doufám.

“Pravda. Taková kráska musí být i nebezpečná,” zazubí se Caesar na dav.

“Pro vás také, Caesare,” usměji se. Publikum už vůbec nevnímám. Soustředím se jen na rozhovor.

“No dobře, budu si radši dávat pozor,” zasměje se na oplátku Caesar. “Ale zpět k tvému bratrovi. Když už jsme u něj... Nechceš nám o svém bratrovi prozradit nějakou pikantnost?"

Pikantnost?! To mám jako na Glosse něco prásknout? Ne, to doopravdy nechci. To by mi v životě neodpustil a... A jistě by o mě taky nic neprozradil! Něco mě ale napadá. Můžu nechat Kapitol věřit, že jim něco řeknu a hrát s nimi tuhle malou hru. Svůdně se usměju a porozhlédnu se. Potom pootočím svoji židli na Ceasara. Dav nevydá ani hlásku, chce slyšet každé moje slovo. V tu chvíli to doopravdy řeknu.