Hunger games: Cashmere

Část dvacátá první

Určitě si teď o mě všichni myslí, jaký jsem to ale vztekloun. Nervačka Cashmere. Hlupačka, co je dobrá vážně jen na jednu věc. Neurvalá. Nevychovaná.

"Všechno mi to je jedno!" zařvu do polštářů. Nesnáším to tady, nesnáším tohle pitomý natřásání se v šatečkách, tyhle pitomý okecávačky a všechny ty blbý lidi. Nenávidím je. Všechny nenávidím. A ty odporný šaty taky.

Nenávidím je, proto si je ze sebe okamžitě sundávám. Nedokázala bych je na sobě mít už ani chvíli. Jsou mi odporné, stejně jako všechno tohle.

Mám sto chutí do něčeho se zakousnout, roztrhat polštáře zuby, sníst peřiny i s peřím, rozcupovat všechno na maličké kousky, všechno rozkopat a rozsekat. A vlastně ani pořádně nechápu proč.

Chytám polštář do rukou a vší silou ho mačkám. Pevně zatínám zuby, až mě z toho bolí čelisti a nenávistným pohledem provrtávám dveře. Nechápu, kde se ve mně všechna ta zloba bere. Normálně taková nebývám. Hry ještě ani nezačaly a já už jsem jiná.

"Cashmere, nechceš se jít podívat na reprízu rozhovorů? Neboj se, nikdo do tebe už nebude vrtat," ozývá se najednou zpoza dveří. Mám vztekem ještě pořád zastřenou mysl a jsem v pokušení zařvat, že nejdu, ale zvědavost je silnější něž můj vztek.

V rychlosti na sebe hážu nějaké čisté oblečení a vyrážím do místnosti za ostatními. Právě včas. Začíná totiž znělka.

Jako bych byla zpátky na pódiu. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tohle všechno už prožila. Na obrazovce to jsem já, se svým arogantně sexy úsměvem a smysl dávajícími odpovědi. Dav mě sleduje, to ano, někteří se smějí a můj rozhovor si užívají, ale že by ta husička bez mozku působila nějak atraktivně pro sponzory? To sotva.

Teda do chvíle, než řeknu ta svoje osudová slova. Někteří z davu se smíchy skoro válí pod sedačkami, někteří vypadají dost vyvedení z míry a jiní se prostě baví. Na pódiu jsem ani netušila, jakou reakci jsem vyvolala pouhou jednou větou a podle toho taky vypadám. Jeden koutek mám zvednutý do vědoucího úsměvu, i když jsem ve skutečnosti nevěděla vůbec nic.

Kapitol se teď musel rozdělit na dva tábory: jeden to považuje za příliš troufalé a nehorázné a ten druhý jako epesnou věc, oživení a miluje mě za to. Kam patří mí potenciální sponzoři? Budou mě sponzorovat za to, že jsem troufalá a mám proto šance nebo proto, že jsem "prostě super a stylová", když jsem tohle řekla? Nechápu kapitolskou logiku…

Další rozhovory probíhají přesně tak, jak si je pamatuji. Výbuchy smíchu, zděsěné pohledy a chápavé mručení v době, kdy si to pamatuji. Na konci s příjemným zděšením zjišťuji, že smích byl u mého rozhovoru nejhlasitější a na pohled nejupřímnější. Vlastně jsem získala skoro nejlepší reakce. Ale i tak mě to děsí.

"Dobře, promiň, křivdil jsem ti. Jsi prostě dobrá," zašklebí se Gloss a já hned vidím, jak neupřímné to je. Kecá. Vůbec by se mi neomlouval, kdyby ho k tomu někdo nedonutil a vůbec jsem mu nepřišla dobrá. Nezajímají mě jejich kecy. Zítra mě pustí do arény a tam se prý budu moct vyzuřit. Takže se mám teď klidnit. Fajn.

Sedáme si všichni ke stolu a mlčky se pouštíme do jídla. Ani nevnímám, co k jídlu je. Hned jak dojím se beze slova zvedám a kráčím pryč od stolu. Zítra to všechno svedu na "nervozitu před arénou" a bude mi odpuštěno. Pravda je ale taková, že už prostě nechci nikoho vidět.

V pokoji ze sebe stahuji oblečení, které mám na sobě a mrskám s ním o zem. Stojím v pokoji jen ve spodním prádle. No a co. Už mám všeho plný zuby. Ale musím se uklidnit, abych byla připravená na zítřek. Jestli budu pořád takhle nervovat, tak to špatně dopadne. Hledám si nějaké oblečení na spaní a potom s ním jdu do koupelny. Zalézám si do sprchy a pouštím na sebe horkou vodu. Potřebuji ze sebe shodit všechny vzpomínky na dnešek. Nechci se už nervovat a horká voda mi pomáhá se uklidnit. Vůbec nechápu, co to do mě vjelo. Normálně se mi tohle vážně nestává.

Ale zítra už bude všechno úplně jiné. Už se nebudu stresovat nad věcmi jako rozhovor. Zítra už budou končit všechny šaškárny pro Kapitol a začne ta pravá zábava.

"Zábava?" zeptám se sama sebe nahlas. Ne, zábava to nebude. Vlastně ani nevím jak to nazvat. Začne opravdový boj? Začne pořádná podívaná pro Kapitol? Začnou muka pro rodiny dětí, které byly vybrané do her? Začne větší nenávist vůči Kapitolu a kraji vraha? "Sakra! Nemysli takhle! Neber to tak! Uklidni se a žádný hloupý a zbytečný myšlenky!" Musím přestat takhle myslet. Není to dobré. Jestli budu takhle pořád myslet, tak se tak rozhodím a to nebude dobré. Mnohem lepší bude, když budu myslet třeba na arénu.

Lezu ven ze sprchy a horký vzduch mě sám osuší. Oblékám si na sebe spací oblečení. Vlastně bych klidně mohla spát jen ve spodním prádle, ale chci si co nejvíc užít luxusu před tím, než budu v aréně spát na tvrdé zemi ve špinavém a skrz naskrz propoceném oblečení. Bez přemýšlení si lezu do postele a schovávám se pod deku. Bude se mi po ní stýkat. Dnes je poslední noc, kdy můžu spát nezničená arénou. Nejspíš poslední noc, kdy ještě nejsem vrah. Kdy nejsem odpovědná za smrt. Možná i poslední noc v posteli. A možná taky poslední noc.

Přejedu si zuby po spodním rtu. Nejsou tam žádné natrhliny a ranky, takže mi ho museli nějak zacelit. Asi abych na rozhovorech nevypadala hloupě s rozpraskanými a rozcupovanými rty.

Rozhovory! Taková hloupost! Proč nás vlastně vůbec předvádí a dělají z nás hlupáky? Proč prostě nemůžeme rovnou do arény? Dokazují si tak, že si s námi můžou dělat co chtějí?

"Holka, ty už myslíš jak nějaká malá holka z dvanáctky. Vzpamatuj se trochu!" nabádám se, protože už vážně začínám hloupnout. Měkne mi mozek. Stává se ze mě ta naivní a natvrdlá husička, jakou se stát nechci v žádném případě.

Zavírám oči. V duchu se snažím představovat si arénu. Jaká asi bude? Poušť? Les? Pustina? Ostrov? Hory? Údolí? Sopka? Voda? Nebo něco jiné, něco plné pastí a nástrah na zrychlení frekvence úmrtí? A co zásoby? Budou u rohu vůbec nějaké? Bude jich dost? Budou tam vůbec zbraně? Nechci nikoho zabít kamenem. Ale když budu muset…

Prudce otevírám oči. Takhle nemůžu pokračovat nebo se zblázním. Tohle myšlení mě hrozně děsí. Musím myslet na něco jiného. Třeba bych mohla počítat ovečky..?

Jedna ovečka - ošklivá a nešikovná ovce třímající v ruce vycházející z těla oštěp.

Druhá ovečka - velká a silná, ohánějící se všemi možnými zbraněmi. Nedá se přehlédnout.

Třetí ovečka... Můj bože! Už mi začíná strašit ve věži. Představuji si ovce. Musím se okamžitě uklidnit. Sedám si na postel a zhluboka dýchám. Po dnešku doufám, že v aréně nebudou ovce. Jestli ano, tak mi definitivně hrábne.

Nádech - výdech. Zhluboka dýchej, drahá. Nádech - výdech. Žádné hlouposti. Nádech - výdech. Uklidni se, Cash. Nádech - výdech. Už je to lepší, ale i tak. Nádech - výdech. Nebudu zbytečně riskovat.

Najednou si připadám podivně klidná. A prázdná. Možná bych takhle mohla usnout a odpočinout si. Bylo by dost nanic, kdybych se probudila nevyspalá. S takhle čistou myslí, ze které jsem vytěsnila všechny myšlenky na zítřek, mě to nestojí žádnou námahu.