Hunger games: Cashmere

Část třicátá šestá

Zbytek cesty pokračujeme v tichosti. Ne, že by mi to vadilo, spíš naopak. Aspoň mám čas přemýšlet. Jenže ty věci, nad kterými přemýšlím mi akorát rvou srdce a nutí mě vzpomínat. Já teď nemůžu vzpomínat! Vždyť se z toho rozbrečím.

"Cashmere, musíš být silná. Silná, vážně silná, hrdá a statečná. Nebo vlastně jakákoliv, hlavně když se vrátíš domů," opakuji si v hlavě. Já se vrátím. Vrátím se domů.

Nemám ani ponětí, jak dlouho jsme šli, než jsme se vrátili k ostatním. Stejně se dost divím, že mě Alex nezabil. Já být jím, tak bych se už nevydržela poslouchat a prostě bych se sebou skončila, ale já on nejsem. A možná jen proto ještě nejsem pod kytičkami.

"Hele, Cash! Hele, Alex!" směje se Savannah, když nás vidí. Tohle není v pohodě - kdyby bylo, nesmála by se.

"Savannah, ty jsi jedla to sušený ovoce?" ptám se jí se svraštěným čelem. Jestli jedla, tak se máme na co těšit.

"Snědla celej pytlík," odpoví místo ní Travis. Má přimhouřené oči a skepticky ji sleduje.

"Tak to je jasný," zavrtím hlavou. Sušené ovoce z Kapitolu je... jiné. Lidé jsou po něm šílení a nakonec je bolí hlava. Můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Uvědomuji si, že mám hlad. Vytahuji si z batohu láhev do poloviny naplněnou vodou a poslední dvě nutriční tyčinky. Nakonec sním stejně jenom jednu, ale pro všechny případy…

Koutkem oka vidím, že Alex se taky pouští do jídla. A všímám si, že Glare vytáhl prázdnou láhev a smutně si ji prohlíží.

Glare. Na našeho nosiče zavazadel bych skoro zapomněla. Drží se obvykle vzadu, není příliš výrazný a vlastně nic. A vlastně se mu ani nedivím. Být na jeho místě, tak ať o mně taky radši nikdo neslyší.

Odtrhuji obal z tyčinky a ten se sám od sebe rozpadá. Na tohle si tady v aréně nikdy nezvyknu. Je to hrozné, nemoct zmačkat obal a odhodit ho do koše. Ale zase na druhou stranu, je to praktické.

Tyčinka sama o sobě nechutná nijak. Je nějaká suchá, nevýrazná a divná. Vlastně chutná nějak podobně jako papír.

Já sama vím, jak chutná papír. Ještě před tím šílenstvím, kdy se Gloss rozhodl přihlásit do her (a já po něm), mi přišel dopis. Nevím, co to bylo za dopis, ale bylo to dost nezajímavé a nedůležité. V tu dobu jsme měli s Glossem takové období, že jsme se hecovali k různým věcem a on mě vyhecoval k tomu, abych ten papír snědla.

Protože jsem to já, tak jsem si ten papír vážně nacpala do pusy a snědla. A tahle tyčinka chutná podobně. Jako papír. Ale co taky čekat od nutriční tyčinky. Jestli se odsud dostanu, nikdy už nebudu jíst nutriční papíro-tyčinky.

"Neškleb se tak," šťouchne do mě někdo loktem. Protože jsem myšlenkami v prvním kraji, nevnímám, kdo to je. Aniž bych si to pořádně uvědomila, tu papírovou tyčinku jsem už snědla.

"Když je to tak hnusný, tak se mám snad usmívat?" nakrčím nos a nohou kopnu do písku. V duchu mi ale svítí poplašná kontrolka. Cash, takhle ses přece nikdy nechovala! Byla jsi v pohodě, ale teď se z tebe stává namyšlená husa, která hraje divadlo pro Kapitol? Vrať se zpátky na zem!

Je to se mnou zlé. Musím se začít chovat normálně, jako dřív. Jenže dřív jsem nemusela zabíjet lidi kolem sebe. Dřív jsem byla s Glossem a s přáteli a s mou rodinou, se kterou se nijak moc nemusím, ale pořád je to moje rodina. Ale tímhle to nebude, spíš to bude v tom, že už si na nic nehraju, ale už taková jsem... Dost! Nejsem taková, jsem pořád stejná. Ne namyšlená, blbá a naivní, ale... Normální.