Hunger games: Cashmere

Část třicátá pátá

Ustupuji dozadu, ale pořád jí držím nůž pod krkem. Čepel je ostrá a jsem si skoro jistá, že se jí už zaryla do krku, i když ne do žádné životně důležité části.

Ještě štěstí, že jsem ustoupila. Alex třímá v ruce oštěp a vráží jí ho do břicha. Sundávám ruku s nožem a obcházím ji. Nechci se dívat na její mrtvé a zakrvavené tělo. Stejně bude umírat dost pomalu. Mohla jsem ji podříznout, aby tolik netrpěla. Ale to bych zase byla ta zlá, ten vrah, já. Jen ať si to vydržujeme Alex sám.

"Bacha, byla to mrcha a měla u sebe nůž, kterým tě chtěla zabít. Měla bys mi poděkovat," zašklebí se na mě Alex. Právě zabil člověka a dělá, jako by zamáčkl mouchu. Vážně je to stroj na zabíjení?

"No tak dík no. Ale nemysli, že já bych se s ní sama nevypořádala. Vlastně bys mi měl poděkovat, že jsem ti ji tak hezky podržela," zašklebím se na oplátku bez špetky humoru.

"To by mě nikdy nenapadlo," zasměje se a já si tak okamžitě vzpomenu na rozhovory. Na to, jaká jsem měla být. A jak jsem to zkopala. "No a dík teda, když jsi ji tak hezky podržela."

Uchechtnu se. Dost nepříjemně. "Asi bych ti za to měla dát pusu, ne? Vždyť jsi mě tak krásně zachránil!" Mluvím naprosto vážně, ale v duchu ho zabíjím na stodeset způsobů.

"No, to bys mohla," pousměje se a poklepe si na tvář. Hahaha. Na tohle mě už nikdo nenachytá. Budu mu chtít dát pusu na tvář a on sebou cukne a skončí to... jinak.

-BUM-

Výstřel z dělá hlásí konec pomalého utrpení té dívčiny, ale já ho vnímám jen tak napůl, protože jsem myšlenkami hluboko ponořená v přemýšlení nad ničím. Úžasné - právě umřela osoba, na jejíž vraždě jsem se taky podílela a já přemýšlím nad pusou.

Tak vlastně nakonec... Proč by mi to mělo vadit? Je to Alex, má super zadek a... stejně jako všichni ostatní mě chce zabít. A teď k tomu má skvělou příležitost. Situaci nezlepšuje ani to, že jsem se po něm dneska vrhla. Je tady víc PROTI než PRO.

Přesto se ale trochu zvedám na špičky - já sama sice jsem vysoká dost, ale on je o trochu vyšší - a dám mu malou pusu na tvář.

Vidím, jak mu koutky úst cukají. Teď už vím, že to byla chyba. Neměla jsem to dělat. Bere mě do sevření tak, že mi ruce přišpendlí k tělu a já nemám šanci se bránit. Potom se mnou švihne o zem, ale tak, že mě to nijak nebolí, a klekne si nade mě. Rukama nemůžu pohnout. Takže teď jsem mrtvá. Sbohem domove, sbohem Glossi, sbohem všichni. Měla jsem vás ráda.

"Nechci ti ublížit, ale když budu muset, udělám to," usměje se na mě a já nenávistně přimhouřím oči. Takže prostě mrtvá jsem. Ale neudělám mu tu radost, že bych se nějak rozrušila. Pěkně klidně, žádné údery srdce navíc. Klid, Cashmere, klid.

"Takže... Víš, já prostě nesnesu, když je holka nade mnou," říká tak samozřejmým tónem, jako bychom byli milenci a zkoušeli novou polohu. Vůbec ne tak, jako bychom byli soupeři. Tohle se Kapitolu líbí, Alex zřejmě moc dobře ví, co hraje.

"No teda. Myslela jsem, že rád zkusíš něco nového, ale bohužel," opáčím stroze. Hodlám mu odpovídat hnusně protivně, ať chce nebo ne. Bastard jeden.

"Ty jsi pěkně divoká, co? Víš, já mám rád nový věci, ale nějak mi nesedí ty nože. Trochu mě děsí představa, že..." Zatřese hlavou, jako by se chtěl zbavit nějaké ošklivé myšlenky a pak se zase dívá na mě.

"No, už jsme si to všechno ujasnili, slezeš ze mě?"

"To bys ráda, co?" zasměje se.

"Jo, to bych ráda," odseknu. Začínám být mírně podrážděnější, než před chvílí. Počkat... vážně jsem řekla mírně? Pfff, kecy. Jsem velmi nevrlá.

"Až mi dáš... Pusu za tu 'záchranu'. Jinak nic," zašklebí se.

"Trhni si."

"Ale no tak, Cashmere! Spolupracuj trochu, ne? Já se tady snažím a ty mě takhle odpálíš. To není hezký," zaculí se na mě.

Zamračím se na něho. Jak já toho dementa nenávidím! "Já nejsem přizpůsobivá. Tak ze mě už sakra slez!"

"Ale Cash, nebuď fajnová. Co ti to udělá?" popichuje mě dál Alex. To si sakra myslí, že se mu podvolím?! Kdybych mohla, tak mu jednu vlepím, ale bohužel…

"Jestli si myslíš, že dávám všechno možný jenom na požádání, tak jsi dost vedle. S takovouhle se jednou neudržím a ulehčím tě od... nečeho," zašklebím se na něj ošklivě. Čekám, že bude mít další kecy. Už se doopravdy těším...

"Máš mě," řekne prostě Alex a zvedá se. Docela kulím oči, že jsem ho nakonec přemluvila tak snadno. Ale za tím taky něco bude.

“Co tak najednou?” podivím se. Hádám, že nás sledují kamery - pokud se teda někde nenachází mnohem lákavější pokrm pro oko kapitolského diváka, něco lepšího, než dva nic neznamenající splátci, kteří spolu “nenápadně” flirtují.

“Prostě jsem si to rozmyslel. Ale jestli jsi byla tak spokojená, můžeme se k tomu vrátit,” pokrčí rameny. Vidím, jak škubou koutky úst. Na co asi myslí? Počkat… Vím, na co myslí.

“To je dobrý, víc se mi líbilo, když jsem byla nahoře. S nožem v ruce,” zašklebím se a tím mu dávám jasně najevo, ať už zmlkne. Nějak mě přešla chuť, poslouchat jeho úchylné řeči.

Zřejmě signál ode mě dobře pochopil. Jak jsem ho ale za těch pár dní poznala, tak jen tak nesklapne a bude se ve mě dál šťourat (obrazně řečeno). Když je se mnou sám, bude furt mluvit a užívat si ten pocit, že se o mě nemusí s nikým dělit. A to prý nejsem středobod světa.

Kdybych mohla - nebo spíš kdybych chtěla - tak bych si dala facku. Jsem tak hrozně moc sebestředná, že to snad ani nejde. Když k tomu přičtu i ostatní faktory… Jsem prostě hrozná osoba. Jablko skrz naskrz prožrané červy. Lichotivé vyhlídky, opravdu.

“Hej, Cash?” Věděla jsem to.

“Ano?”

“Proč jsi tak zticha?” vyzvídá. Nevím proč, ale připomíná mi takhle malé dítě, dožadujíce se pozornosti. Pokládám nohu před nohu a zaujatě sleduji, že se mi postupně uvolňuje tkanička. Asi jsem si ji špatně zavázala.

Chápe, že se s ním nechci bavit, takže mlčí. To oceňuji, protože vážně nemám chuť nic řešit. Ale stejně budu muset. Ozvalo se dělo za kluka z jedenáctky?