Hunger games: Cashmere

Část dvacátá druhá

"Cashmere? Nerada tě budím, ale už musíš vstávat. Dneska to všechno pořádně začne. Vstávat zlatíčko," budí mě zpoza dveří Luria. Budit mě nemusí. Už nějakou dobu jsem vzhůru a čekám, až pro mě někdo přijde. Myšlenky, které jsem včera zarazila, mě teď vzbudily a já se jim nedokázala ubránit. Přesto nejsem ospalá.

Oblékám si volné šaty a poslušně vycházím z pokoje za Lurií. Ta se snaží usmívat, ale moc jí to nejde. Nemám ani ponětí, proč je smutná. A je vůbec smutná? Nevyznám se v jejích pocitech. Je pro mě hádankou.

"Doufám, že nemáš moc hlad. Teď pojedeš do arény a té startovací kóje a potom už víš." Mohla bych ji ujistit, že hlad vážně nemám. Asi bych to všechno vyzvracela, jako tenkrát. Nebyl to moc příjemný pocit, vidět podruhé jídlo…

"Nemám ráda tohle loučení," povzdechne si Luria a podívá se do země. Není už nejmladší a loučení už musela prožít plno, ale nikdy jsem si nemyslela, že to tak prožívá.

"Doufám, že se vrátíš z arény zpátky. Gloss tě potřebuje. Myslí si a říká, že ne, ale ostatní ví své. Nezvládl by to," rozesmutní se. Potom mě objímá a přeje mi hodně štěstí. Jsem z toho taky trochu naměkko. Potom se ke mně nakloní a pošeptá mi, abych to slyšela jen já, jednu malou věc. “Dávej si pozor, komu věříš.”

"Hodně to prožívá. I u mě skoro brečela," šklebí se Gloss, když ode mě Luria odchází.

"Nedělej, že tobě je úplně jedno, jestli se vrátím nebo ne," propíchnu ho pohledem a on skloní hlavu k zemi.

"Není. Vrať se mi. Jinak to bude zlé. Musíš na mě dohlížet," říká tiše a natahuje ke mně ruku s čímsi. Beru si to a pozorně si to prohlížím. Je to zlatý náramek. Ale ne jen tak ledajaký. Mám co dělat, abych nezačala brečet.

"To je ten... Ten co jsem ti loni dala? Aby ti pomohl k výhře..?"

"Ano. Teď je tvůj a budu se před ním klanět, když mi tě dovede zpátky," usmívá se na mě. Vděčné ho přijímám a tisknu k srdci. Máme povolenou jednu věc jako symbol kraje, jako vzpomínku na domov. Tohle je ta moje.

"A ještě něco, Cash." Nakloní se ke mně blíž, až se skoro dotýká rty mého ucha. “Aby ses mohla vrátit z arény, musíš mít nějaký důvod, nějakou záminku, pro kterou budeš bojovat. Je to jenom na tobě, co to bude, ale slib mi, že se vrátíš." Potom mě pevně objímá. Nesmím se rozbrečet. Nesmím. Vypadala bych slabě. Nebreč. On taky nebrečí. Nikdo ještě nebrečí.

"Já se ti vrátím. Za každou cenu," zašeptám a pevně tisknu víčka k sobě, aby z nich nevytekla žádná z nahromaděných slz.

"Ta cena bude vysoká," slyším ho ještě šeptat. Bude to vysoká cena, pokud budu chtít přežít. A já chci přežít.

Když se od sebe konečně odtrháváme, připadají mi jeho oči nějaké vodnaté. Ale vždyť on přece nebrečí. Můj bráška nebrečí, je silný a hrdý. Ale tohle je speciální případ. Možná mě právě posílá na smrt.

Postupně se se mnou loučí i ostatní vítězové, co tu jsou. Někteří mi přejí jen hodně štěstí, další udílejí rady.

Dokonce mi přišel i náš starý vítěz popřát plno štěstí. Když ho vidím, okamžitě si vzpomenu na to, co mi kdysi sám řekl a na jeho strategii pro mě. Jsem mu za všechno vděčná.

"Cashmere, hodně štěstí v aréně. Pamatuj, co jsem ti řekl. Jsi celkem nadějná. Ale nesmíš se nechat unést. Drž se na pozoru. A hodně štěstí," dobrosrdečně mi přeje a usmívá se na mě. Pořád mě ještě děsí ta jeho autorita, i když mi teď přeje štěstí v aréně.

Nakonec všeho se objevuje Tarras. Naskočí mi husí kůže, ale nedávám na sobě nic znát. Mě se ani nedotkne. Nenechám se zahnat do kouta. Ale nejdřív musím dělat, že nic nevím.

Vede mě nahoru na střechu. Je tam vznášedlo, které čeká, až do něj nastoupíme. No... Spíš z něj visí dlouhé žebříky, kterých se máme chytit. Jdu k jednomu z nich a chytám ho. Najednou mě k němu nějaký proud přilepí a žebřík se zvedá do vzduchu. Je to dost zvláštní pocit, který mě neopouští ani na palubě vznášedla. Pořád jsem nějak zmražená. Přichází ke mě nějaká osoba a chytá mě za loket. Dostanu nějaký čip, který mě bude sledovat a kdybych umřela, tak to díky němu poznají. Na tohle mě už Gloss dřív upozornil. I na proud v žebříku, ale to jsem nějak ignorovala. Bohužel.

Vůbec nevnímám, co se děje. Pod námi už určitě ubíhá krajina, ale já se na ni nedívám. Vlastně se nedívám vůbec, i když mám oči otevřené.

"Cashmere, probuď se," luskne mi před obličejem Tarras. "Nechceš se nejdřív najíst? Cesta bude dlouhá a přemýšlet nad ničím můžeš později."

Zatřesu hlavou, abych se probrala a nechám se vést avoxem ke stolu s jídlem. Nedůvěřivě si ho prohlížím a krčím čelo. Ano, kručí mi v břiše, ale nevím, jestli něco sním. Ale musím něco sníst.

"Jestli se ti nedělá nevolno z krve, tak jez co nejvíc."

Nedělá se mi z krve špatně! Mně ne! Ale bylo by fajn, kdyby se třeba Glare pozvracel. Nejvíc se sází po krvavé řeži a ke konci. Kdyby viděli sponzoři Glara poblinkaného, nikdo by si na něho nesázel, nikdo by ho nesponzoroval a brzo by umřel, což by bylo fajn.

Nakonec se mi podaří sníst dost pečiva, ovoce a dokonce do sebe dostavám i šálek čaje. Obyčejného zeleného s minimem sladidel. Víc už ale nebudu riskovat. Můj žaludek by víc neunesl a já budu potřebovat běhat a nebýt zatížena jídlem.

Nevím, za jakou dobu jsou začerněna okna vznášedla. Vím jen, že to není krátká doba. Přibližně hodinu jsme museli cestovat, ale času jsem si nijak nevšímala. Klidně to mohlo být víc, klidně míň. Každopádně jsou a to znamená jediné - už je to tu.

Zhluboka se nadechuji, když se vznášedlo zastavuje a přesouvají mě a Tarrase dolů do startovací kóje pod arénu. Jsem jediný splátce, který tuto kóji využije. Žádná aréna není stejná, tudíž nemůžou být tyhle kóje více využity.

Pořád mám ještě rozostřené smysly a nevnímám tak dobře, jak bych vnímat měla. Ale jakmile ucítím čerstvý vzduch, uvidím ostatní splátce a uslyším "nechť hry započnou", okamžitě moje smysly ožijí.