Hunger games: Cashmere

Část třetí

"Proč radši netrénuješ Glara? Máš ho přece tak rád, no ne?" rýpnu si do Glosse. Pořád se s ním nebavím a tohle se nepočítá.

"Ten mi je volnej. Ty jsi přece moje milovaná sestřička," zasměje se a upřeně se na mě podívá. Tázavě nazdvihnu obočí. Co na mně chce vyzkoumat?

"Takže... Hlavně si musíš najít sponzory. Nebudeme si lhát, já jsem miláček Kapitolu a máš díky mně slušnou výhodu. Nikdo nebude chtít nechat umřít jedinou sestru miláčka Glosse, pokud odvede dobrý výkon v aréně," ušklíbne se a nalije si trochu džusu do sklenice. Má pravdu. Jsem slušně zvýhodněná ohledně sponzorů.

"To je Kapitol. Ale co ostatní splátci? Budou mě kvůli tomu brát jako hrozbu, i kdybych dostala málo bodů v hodnocení? Nebudou se kvůli tomu chtít se mnou spojit a budou mě chtít zabít?" zahltím ho otázkami, které mě tíží. Mám z toho strach, v soubojích mi sponzorské dary nepomůžou.

"Jistě, budou tě brát jako hrozbu, ale musíš jim ukázat, jak jsi silná! Ukaž jim, že nejsi jenom krásná, ale i nebezpečná!" Napije se ze sklenky a zakroutí hlavou. "Vůbec nevím, s čím ti mám radit, když jsme teprve ve vlaku. No... Co říkáš na své protivníky? Koho bys chtěla přibrat do skupiny profíků? Jenže ty obyčejné kraje většinou nechtějí s námi vůbec něco mít. Hlupáci," odpoví mi se šklebem na rtech.

“Nelíbí se mi Glare. Nechci ho ve ‘skupině profíků’. ” Řeknu mu přímo, ale okamžitě si vzpomenu na sklizeň. Na Alexův dokonalý zadek. Trochu se z toho pomyšlení asi červenám, ale Gloss si toho nevšimne, nevyzná se v ničích pocitech.
“Ach Cash,” zasměje se. “On není takovej, jak vypadá. Možná to dneska trochu popletl, říkal mi hloupý a nevtipný vtipy, protože se snažil zapůsobit, ale on se srovná.”
Aha… Zapoměla jsem na to Glossovo herectví. Jemu by každý uvěřil i to, že je těhotný. V aréně mu taky každý věřil to, že je nevinný, hloupý a chudák, kterému to prostě nevyšlo.

“No, fajn. Nebudeme se už o něm radši bavit. Spíš mi řekni - Jak se vyrovnáváš se vzpomínkami z arény?" Vyjede to ze mě, aniž bych to mohla zastavit. Zakryji si rukou ústa. Tohle jsem neměla říkat.

Glossův úsměv zmizí a místo něj má v obličeji bolestný výraz. Vím jistě, že mi neodpoví, nerad se o aréně baví. Vůbec jsem to neměla vytahovat. Zase bude mít kvůli mě noční můry. Tohle jsem nechtěla. “P-promiň!”

"Pro dnešek to ukončíme. Stejně už je pozdě a... Řekni Lurii, ať ti pomůže vybrat, co si  zítra oblečeš. Tyhle šaty znovu mít nemůžeš." Promluví ke mně stroze. Chápu to jako výzvu k tomu, abych odešla.

Zvedám se a nechávám Glosse samotného. Mám z toho výčitky svědomí - kvůli mně se mu vrací špatné vzpomínky a já už to nemůžu vrátit zpátky.

"Och Cashmere, zlatíčko! Zrovna jsem tě hledala! Kvůli zítřku! Gloss říkal, že nejsi zrovna ranní ptáček a tak odbudeme to oblékání hned! Je to dost důležité, až vyjdeš z vlaku, celičký Panem tě uvidí a musíš udělat dobrý první dojem!" Volá na mě Luria hned jak se objevím ve dveřích té hlavní místnosti. Nechce se mi, ale co už můžu dělat?

Luria neváhala a sama nachystala několik šatů, které by podle ní mohly davy upoutat. Jsou to jedny jedovatě zelené šaty, podobné jako měla ona sama na sklizni.

"Ne, ty ne!" Vyhrknu a napřímím se.

"Jsou moc podobné těm, co jsi měla na sklizni," dodám ještě s úsměvem, abych to zamluvila. Podle Glosse jsou někteří Kapitolani dutí jako tykve a není těžké je obalamutit.

Další šaty jsou otřesně růžové. Jejich barva by se dala přirovnat přezrálé malině. Otřesné.

Ty další měly přijatelnou barvu, ale zase neskutečně hluboký výstřih. Ne že bych si nebyla vědoma svých "přírodních darů", ale tohle bylo opravdu hrozné. Nikdy bych si na sebe nic takového dobrovolně neoblékla.

U dalších šatů jsem doufala, že aspoň ty budou ty správné, ale ne. Byly nejméně o tři velikosti menší a už na první pohled nepohodlné. Děsivé.

Tady už ztrácí Luria veškerou trpělivost a rozzlobeně vypískne: "Tak a dost!” Jenže ona se nedokáže zlobit. Chviličku se na mě mračí, ale pak se usměje a už mírněji mi řekne: “Budeš si vybírat sama, pokud se ti nebudou líbit i ty poslední!”

Nakonec mi Luria ukazuje jedny krátké černé šaty s krajkovým dlouhým rukávem, které se mi náhodou hrozně moc líbí. Luria se na ně sice trošku šklebí, že prý jsou málo kapitolské, ale neodporuje. Nakonec je přece jen sama vybrala.

“Ach, ty jsou krásné! Máš opravdu skvělý vkus, Lurio. Mohla bys být klidně vizážistka!” Zalichotím jí. Vidím, že se trošku červená. Ještě pár slov a bude mě mít ráda. Třeba bude brečet, až budu v aréně zraněná a bude se přimlouvat, aby se našli sponzoři.

Naposledy se na ni usměji a jdu do svého kupé. V něm se svalím na postel a se zaujetím sleduji strop. Jsem vyčerpaná, hrozně vyčerpaná a chce se mi spát. Z posledních sil si sundám šaty, skopnu boty a jen ve spodním prádle se zavrtávám do měkoučkých peřin.

Tak schválně - troufnete si tipnout, jak se to bude dál vyvíjet s Cashinou "láskou" ke Glarovi? Nechci vás zatěžovat otázkama, ale ještě jednu si neodpustím... Nejsou ty části moc dlouhý? :D