Hunger games: Cashmere

Část sedmnáctá

"Jakou myslíš, že mám šanci na výhru?" ptám se, když už mi lekce s Lurií skoro končí. Teď už umím na těch zpropadených podpatcích chodit tak dobře, jako by to ani podpatky nebyly. A taky mě to stálo pořádnou námahu.

"Vysokou. Ale jen když se budeš usmívat a řídit se tím, co jsem ti dnes řekla!" usměje se na mě dobrosrdečně Luria a znovu mi opakuje věci, které se mi prý budou hodit. Vůbec nechápe, že tím, co mi před pár hodinami řekla, mě dost rozhodila. Jak se mám teď soustředit na rozhovor, když vím to, co vím a navíc to nesmím nikomu říct?

"Sakra," zahučím, když špatně došlápnu na pravou nohu a na pohled ošklivě si ji vyvrátím. Nic mi ale není - naštěstí. 

"A přesně tohle se ti nesmí stát! Ale už se přede mnou jen naposledy projdi a necháme toho," věnuje mi jeden sladký úsměv a čeká ode mě to samé. Koutky úst už mě od věčných úsměvů bolí, ale i tak se usmívám.

Lurii se můj úsměv nelíbí. Prý není upřímný a je v něm nějaká podlost, zloba a faleš. Z tónu, kterým to říká, si připadám jako ta největší mrcha pod sluncem. Jenže já se jinak usmívat neumím. Asi jsem holt podlá, zlá a falešná, soudě toho, co mi říká.

"Půjdeme se už najíst? Moc prosím!" kňourám po kolečku kolem pokoje. Kručí mi v břiše a mám už dost Luriiných žvástů stylu: "Víc vypni prsa. Zatáhnout břicho! Usmívej se upřímněji! Neškleb se. Pozor, máš teď křivé nohy! Úsměv! Sedni si víc na kraj. Na kraj! Neházej tolik tou rukou!...".

"Dobrá tedy. Ale než usneš, opakuj si, co jsem tě právě učila!" No jasně. Večer se budu akorát tak nervovat kvůli zítřku s Tarrasem. Ale to bude poblíž přípravný tým. Ale i tak! Bude to přinejmenším děsivé.

V jídelně jsme jako poslední. Luria mě donutila dojít tam v těch šatech i botách, co jsem měla na ty její lekce - prý abych si to ještě procvičila. K jídlu je teď nějaká smetanová polévka a nějaká zvláštní kachna, která moc hezky nevypadá, ale chutná celkem fajn. Hned po obědě si mě bere Gloss.

Když jsem se Glosse kdysi ptala, jak probíhala jeho příprava na hry - myslím tu v Kapitolu s ostatními vítězi - říkal mi, že se o něj dělili dva vítězové, kteří ho připravovali. Vítězka a vítěz. Ale on prý chce, aby mi mohl pomáhat sám. Teda ne, že by si nenechával radit od ostatních vítězů, ale oficiálně jenom on sám. Nemůžu mu to mít za zlé. Je to přece můj bráška!

Sedá si naproti mě a prohlíží si mě. "Co na mě jako, sakra, chceš vyzkoumat?" ptám se ho nepříliš přátelským tónem. To bylo ode mě ošklivé. To jsem asi neměla. Ale zase na druhou stranu, jsem po těch čtyřech hodinách s Lurií podrážděná.

“Ach Cash. Ty jsi vážně dílo. Ale právě jsi mi ulehčila výběr o milou, příjemnou, sladkou a nevinnou,” zasměje se. Uraženě se na něho dívám. Tohle nebylo hezké zase od něj.

“Proč do mě pořád tak vrtáš?” zeptám se uraženě a propaluji ho pohledem.

"Tak jako promiň, ale ty se ke mně taky chováš dost hnusně. Navíc jsi to mohla brát i jako lichotku," zašklebí se.

"Fajn," odseknu. Mám nutkání mu říct o tom, co vím o svém vizážistovi, ale slíbila jsem něco Lurii. Nemůžu nic říct, tak se snažím zavést téma na rozhovory, abych už na to nemusela myslet. "Už víš, jaká budu?"

"To už jsem věděl hodně dávno," usměje se a prohrábne si rukou vlasy. "Pamatuješ si ještě, jak po tobě všichni u nás v kraji zírali?"