Hunger games: Cashmere

Část první

Scházím po schodech dolů. Dole už je Gloss a jeho stylistka, která má hrozně složité jméno. Nikdy si ho nezapamatuji. Hned jak mě vidí, rozbíhá se ke mně a líbe mě na tváře.

"Cashmere! Tak ráda tě zase vidím! A vypadáš... Úchvatně! Jenom bych trochu ty vlasy... Něco s tím uděláme, když už jsem tady!"Prohlíží si mě od hlavy až k patě a v duchu přemítá, jak mě vylepšit. Nevím, jestli jí Gloss řekl co se chystá, no já jí to prozrazovat rozhodně nebudu. Nechce se mi u nich motat, ona je tu stejně jen kvůli Glossovi, aby ho připravila na jeho první sklizeň, ve které bude působit jako trenér.

Myslím, že se jí Gloss dost líbí. Pravda, je hrozně pohledný, má smaragdově zelené oči, světlou a hebkou pleť, vypracované tělo a krásné blond vlasy. Do toho je těžké se nezamilovat. Říkají, že jsme si prý podobní. Asi bychom si měli být podobní, když jsme sourozenci.

"Musím říct, že jsem dost zvědavá na letošní splátce! Nejspíš nebudou ani po kotníky dosahovat k těm loňským, že ano Glossi?" Zaculí se na Glosse a věnuje mu dlouhý pohled. Je sice mladá, ale Gloss je oproti ní se svými (čerstvě) sedmnácti lety ještě dítě. Nehodili by se k sobě. Ona je moc kapitolská. A navíc je oproti němu dost ošklivá.

*********************************************************************************

Na náměstí jsou už všichni stojí na místech, na kterých stát mají a se zájmem sledují pódium. Stojím v jednom z prvních sektorů, zařazená mezi stejně starými dívkami ve věku 17 let. Očima hledám Glosse, který by už měl být s ostatními vítězi na pódiu, ale ještě tam nikde není.

To mě zaráží. Jak to, že tu ještě není? Už měl sedět na židli, aby Sklizeň mohla konečně začít. A pak ho vidím. S tím jeho typickým úsměvem si sedá na židli, která je pro něj připravená a stejně jako my všichni ostatní čeká, až to vypukne.

Starosta, silnější mužík, si stoupá přesně do středu pódia a začíná předčítat dlouhou listinu o zradě, vzniku Hladových her a nakonec čte jména našich vítězů. Sklouzávám při tom pohledem po nositelích toho jména, po těch, kteří stále žijí.

Někteří zůstávají stále s kamennými výrazy, jiní se nervózně ošijí. Jen Gloss se stále usmívá, zvlášť když starosta přečte jeho jméno. To je jeden z důvodů, proč ho všichni tak milují. Kvůli jeho úsměvům, jeho věčnému klidu a smyslu pro humor. A kvůli tomu, jakým způsobem vyhrál svoje hry.

„Tak, je čas začít s vybíráním splátců, kteří se zúčasní našich již 66. Hladových her!”vesele zvolá Luria, průvodkyně Hrami v našem kraji. Nevyslovitelně si užívá vytahování jmen dětí, které by měly jít do Her, ale rozhodně nepůjdou, protože je vždy náhradní dobrovolníci. Vyžívá v tom, že jsme všichni napnutí a myslím, že ji hrozně baví napínat dobrovolníky, kteří čekají na vhodnou chvíli, kdy se budou moci přihlásit.

S obvyklými slovy, která říká každou Sklizeň, se malými krůčky v botách na opravdu zvláštních podpatcích dostává k osudí s dívčími jmény. Dlouhou dobu si jedno vybírá a potom ho prudce vytahuje z osudí. Docupitá s lístkem k mikrofonu a já jsem napjatá jako provázek.

"Diana Shinder!"Přečte z papírku a lačným pohledem si prohlédne dívky. Ta vylosovaná dívka ji vůbec nezajímá, chce dobrovolníka.

"Hlásím se jako dobrovolník!" vykřiknu. Ten dobrovolník, na kterého čeká, jsem já.

Jako bych právě slyšela hlas Kapitolského moderátora, který oznamuje Kapitolu, že jsem sestra loňského vítěze. Znají mě především z rozhovorů o vítězi, protože o jeho rodinu se Kapitol dost zajímá. Nechápu, k čemu jim to je.

Stoupám nahoru po nízkých schodech a postavím se vedle Lurie. Ta pevně tiskne rty k sobě. Není ráda, že mě vidí na pódiu. Se svou pro tento rok jedovatě zelenou parukou vypadá jako kdyby jí bylo špatně. Nebo jako kdyby byla přesně v polovině cesty v proměně na žábu.

"Myslím, že není potřeba tě představovat, ale i tak...”Zasměje se falešným smíchem do mikrofonu, hned jak vystoupám nahoru na pódium.

“Jsem Cashmere,” pronesu hrdě. Nic víc říkat nemusím. Na tváři mi hraje úsměv, ale nic přehnaného, prostě úsměv. Jak říkal Gloss: usmívej se, tvař se hrdě, ale nic nepřeháněj. Všechny kamery právě míří na tebe.

Luria mi po chvíli přestává věnovat pozornost a přesouvá se k osudí s chlapeckými jmény. Jméno vylosovaného mě nezajímá, ten se mnou do Her stejně nepůjde, a tak se dívám do sektoru 16-18ti letých chlapců. Ten, který se bude až příliš soustředit, se nejspíš přihlásí dobrovolně.

Jenže takových je tu plno a navíc mě začínají bolet chodidla. Kdybych nebyla snímána kamerami, určitě bych si hlasitě povzdechla a někam si sedla. Jenže teď jsem na všech obrazovkách Kapitolu jako sestra loňského vítěze, která se nepřihlásila dobrovolně. Výhoda nebo přítěž?

"Za chlapce tu máme... Trivius--" Zašveholí svým slaďounkým hláskem Luria, když vytáhne papírek se jménem a ani se neobtěžuje se čtením příjmení a čeká na to, až se ozve hlas, který oznamuje dalšího dobrovolníka. A nemusí čekat dlouho.

Z davu se ozývá silný hlas a vystupuje chlapec, asi sedmnáctiletý, který moc nevypadá na to, že by byl z prvního kraje. Žádná krásná pleť, zelená očka a blond vlasy byste u něj také hledali marně. Vůbec nevypadá jako někdo, kdo pochází z jedničky.

Nedávám na sobě nic znát, ale jsem pořádně vykolejená. Vypadá to, že první kraj je letos plný nečekaných zvratů. A to je teprve sklizeň.

"Jmenuji se Glare Daevin,”představí se, když vystoupá na pódium, aniž by ho o to Luria požádala. Je z toho dost vyjevená a kouká na něj jako na přízrak. Hned se ale vzpamatuje, všechny nás oblaží svým zářivým úsměvem a znovu se chopí mikrofonu.

“Tak, to jsou splátci z prvního kraje - Cashmere a Glare! Prosím, potřeste si rukami a mírotvorci vás odvedou do vlaku, ve kterém pojede do zářného Kapitolu! Šťastné Hladové hry a kéž vás vždy provází štěstěna!”Po svém každoročním proslovu se k nám otočí a já si s Glarem stisknu ruku. Jeho stisk se mi nelíbí. On celý se mi nelíbí.