Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá první

Budí mě kvílení nějaké osoby, ženy, dívky. Budí? Vždyť jsem přece vůbec nespala! Sotva jsem zavřela oči a už jsem vzhůru. Přesto všechno mi ale připadá, že jsem odpočatá a svěží. Možná jsem vážně spala, jen si to prostě neuvědomuji.

"Můj bože! Ty a... Ta hnusná špína!" kvílí dál hlas a já poznávám, že je to Savannah řvoucí na Alexe. Okamžitě vyskakuji na nohy. Díky bohu, že já jsem se oblékla celá už včera, narozdíl od Ale

Situaci nezlepšuje ani to, že Savannino kvílení probudilo i Travise. Tohle zrovna jsem nechtěla. Kdyby ta mrcha tolik neřvala, mohli jsme ji v tichu podříznout a Travise by nic nenapadlo. Teď, když vidí Alexe, co si ve spěchu natahuje kalhoty a Savannah, nazývající mě opravdu peprnými... tituly, mu je všechno jasné.

Snažím se nějak nenápadně schovat, abych já, která za to všechno může, nebyla moc na očích, zatímco Travis nenávistným pohledem propaluje Alexe. Ne mě, jeho. On chce jenom jeho hlavu. Nebo něco jiného než hlavu. Něco, co by mu jistě ani ti nejlepší chirurgové v Kapitolu nedokázali vrátit.

Přejedu si jazykem přes svůj spodní, extrémně vysušený a popraskaný, ret a pevně zatnu pěsti. Jenže tady mi pěsti k ničemu nebudou, oproti síle těch dvou. Byla bych na místě mrtvá, stačilo by, aby vzal mou hlavu do svých dlaní, jen by mě neplánoval políbit, ale jednoduše mi zlomit vaz.

Klesám do dřepu, abych se natáhla pro svůj opasek plný nožů, který jsem včera se smíchem tak bezhlavě zahodila. Nedokážu ale spustit oči z těch dvou. Každý popadá nejbližší hrozivou zbraň, jakou má u sebe a odkopávají od sebe stany. Teď začne tanec. Tanec smrti. Vuhů, stává se ze mě básník.

Nechci se dívat, ale má čest mi nedovoluje odvrátit pohled. Nezapomínej, napomínám se v duchu, tady nevidíš umírat své přátele. Pouze nepřátele. Gloss by taky neodvrátil pohled, i kdyby to vypadalo sebehůř. Klidně ať si vyřezávají jazyky přímo z hrdla, nepodívám se jinam. Možná se naučím pár nových postupů, co já můžu vědět.

Oba se chopí zbraní a zaujímají bojové postoje. Musím po očku mrknout na Savannah. Stojí jako opařená a sleduje ty dva. Mě úplně ignoruje. Zřejmě jí taková nechutnost jako já ani nestačí za pohled.

První útočí Travis. Je plný nenávisti a zloby, skoro se z něj kouří - tak moc zuří. Alex se na něj naopak divá s jistou arogancí, dokonce se i přidrzle usmívá - vsadila bych ruku na to, že se mu otevřeně vysmívá. To mě zaráží. To se tímhle tak moc chlubí? No počkej, jestli se k tomu dostanu, tak tě zabiju sama.

Alex jeho útoky s lehkostí odráží, ale jen do výpadu, kdy ho Travis ošklivě sekne přes ruku. A potom ho ještě zasáhne do stehna. Tohle nevypadá pro Alexe příliš nadějně. Travise pohání čistá nenávist a ta je sama o sobě dost silnou zbraní. Navíc se spojení s tím, co třímá v rukách…

Najednou se Alex vzchopí a jednou čistou ranou odděluje Travisovi levou ruku od těla. Neměla bych na to zírat tak vyděšeně, přece jsem usekla ruce už tolika figurínám, ale tohle je něco... úplně jiného. Krev stříká proudem a radši se ani nedívám, co se děje s rukou, co mu odpadla od těla. Vyděšeně sleduji, jak se Travisovi mění obličej. Nenávist střídá odhodlanost, tu střídá zloba a tu nahrazuje bolest. Tohle bylo vážně odporné.

Sakra holka! Už jsi viděla umírat tolik lidí, plno jsi jich i sama zabila a teď budeš nervovat nad jednou... Rukou? No, je dobře, že aspoň neztratil hlavu. Děsí mě, že ještě dokážu vtipkovat. Za chvilku možná umřu a já mám náladu na vtípky! No to mě potěš…

Ještě chvíli si rozdávají rány, ale to už nedokážu sledovat. Jediné, na co se dívám, je Travisův krvácející pahýl. Nedokážu od toho odtrhnout oči. Hrozně mě ten pohled odpuzuje, ale zároveň mě láká. Snažím se zapamatovat si každý detail, i když mi to stejně nebude k ničemu, jen se to ke mně bude vracet ve snech a budu mít podobné noční můry jako Gloss. Lákavá představa.

Všechno končí v okamžiku, když Alex - z posledních sil - boří špici své zbraně Travisovi do srdce. Ten klesá k zemi a zmítá se na zemi ve smrtelných křečích.

-BUM-

Výstřel nám všem oznamuje, co se stalo. Drahý specialista na písek, jediná naděje čtvrtého kraje, další, co umřel mou vinou. Proboha! 

Konečně strhávám pohled od těch dvou a vidím ten pásek - je přímo za mnou. Natahuji se pro něj s upevňuji si ho k pasu. Mezi mnou a vítězstvím - mnou a návratem domů, do jedničky, za Glossem, domů - stojí jen neozbrojená Savannah a polomrtvý Alex.

Vytahuji z opasku jeden nůž a chvíli ho držím v ruce. Potom zvedám oči a můj pohled se střetává s tím jeho. Je smířený se smrtí. Možná dokonce i brečí. Brečí nebo ne? Já brečet nebudu. Neboj Alexi, bude to rychlé, pro tvé dobro. Pokud nezměním názor.

Než stačím hodit nůž, skáče před Alexe vyděšená Savannah a mává rukama. "Nech ho, nezabíjej ho! Zabij mě, ale jeho ne!"

Její slova mě nutí k tomu, abych byla arogantní a chladná a ještě se tvářila tak, jako by mi to všechno bylo úplně jedno. "Zabiju vás oba. Jestli se chci vrátit domů, tak nemám jinou možnost. Ale myslela jsem si, že zrovna my dvě se utkáme v lepším souboji. Chceš ještě něco říct než umřeš?"

"Ne." špitne a na první pohled to vypadá, že se mi vzdá a nechá mě, ať ji prostě zabiju, ale to byla nebyla ona. Vybíhá proti mě a v očích se jí zračí šílenství.

Uchovávám si kamennou tvář. Malá holka, byť je mladší sotva o rok, konající všechno ve jménu lásky, mě nerozhodí. Vždyť sakra nemá ani zbraň sakra! Co si jako myslí? Že Alex vyskočí jako znovuzrozený ze země a zachrání ji svými ocelově něžnýma rukama, jejichž dotyku se nikdy nedočká? Naivka.

Lenivě nastavuji hrot nože přímo k jejímu břichu a když už je blízko u mě, ruku prudce natahuji, bez jediného záchvěvu lítosti, dokonce ani nepozvednu koutky úst k úsměvu.