Hunger games: Cashmere

Část třicátá devátá

Každý vyráží "lovit" jiným směrem. Jediné, do čeho se mi chce a co bych mohla udělat, je rozdělání ohně. Mám sirky. Kašlu jim na rozdělání ohně s kameny, nebudu ze sebe dělat šaška. Sotva však zvednu krabičku se sirkami, že ji otevřu, ruka mi klesne zpátky dolů. Jsem maximálně vyčerpaná.

Najednou se ke mně snáší padáček. Dopadá přímo před mé nohy a já si ho pokládám na kolena. Jsem tak zeslabená, že ani nedokážu stát. Nebo spíš nechci.

Otevírám ho a nestačím se divit. Někdo si zřejmě všiml toho, že jsem tak strašně slabá, že by nikomu nedělalo problém, mě zabít a tak mi poslal dar. Nebo je to Glossova dobrá vůle. Nebo oboje.

V nádobce připevněné k padáčku je láhev ochucené bublinkové limonády. Vytahuji ji a tisknu si ji ke rtům. "Och děkuji, děkuji moc!"

Další věci, které v nádobě nacházím mi dělají obrovskou radost také. Je tam čokoládová tyčinka. Konzerva s nakrájeným ananasem. Pousměji se. Tohle je Glossova práce. A potom ještě pomeranč.

Není to jídlo, jako takové, ale toho mám já dost. Tohle je něco, co potřebuji. Čokoláda. Ovoce. Bublinky. Jsem neskonale šťastná. Ale Gloss mi to určitě neposílá jen tak. Bude v tom buď skryté varování nebo něco jiného.

"Děkuji, děkuji, děkuji," šeptám a je div, že ty dary nelíbám. Není to sice nic extra, ale já jsem navýsost šťastná. Navíc dary teď musí stát horu peněz. Ale co by ti hlupáci z Kapitolu neudělali pro malou, sladkou a nevinnou sestřičku vítěze. Stejně mají peníze a neví co s nimi.

Odtrhávám obal z čokoládové tyčinky, protože ta by se mi na horku roztekla. Co si pamatuji, čokoládová tyčinka je dost neobvyklý sponzorský dar. Běžně se posílají chleby, housky, sušené maso a ovoce, vývary - když je zima - a konzervy. Ale čokoláda... To můžou poslat vážně jen protekční sestře.

Zakusuji se do tyčinky a na jazyku se mi rozplývá chuť mléčné čokolády a karamelu. Zavírám oči a nechávám, ať se mi sousto rozplyne na jazyku. Bože můj, skoro už jsem tu chuť zapomněla. Teď budu moct říct - jestli náhodou umřu - že jsem před smrtí jedla čokoládu.

Dojídám tyčinku a dávám si přitom pořádně načas. Ostatním může být přece jedno, jak dlouho jím, no ne snad?

Obal opět sám mizí a já jsem nějaká osvěžená a plná energie. Když ale pomyslím na to, že MUSÍM udržovat ten oheň, energie pomalu vyprchává. Ale já už to nějak zvládnu. Nechci přece, aby se mě zbavili jako nechtěné hračky. Ale myslím, že to by Alex neudělal. Chce si mě nechat do finále, vidím to na něm.

Nikdy bych neřekla, že postavit jeden stan mi bude trvat takhle dlouho. Vybalit, rozdělit, urovnat, roztřídit, postavit. Jen když na to myslím, tak to zní hrozně jako vyčerpávající práce.

Když už ale po té "dřině" oheň hoří, jenom tak sedím a dívám se do plamenů. Hlavu mám úplně prázdnou a musím vypadat jako blbec. Ale ono mě to samozřejmě nezajímá. Stejně teď všechny kamery zabírají tamty tři.

Hodím dřevo do ohně a na nůž si napíchnu další kousek ananasu. Tímto způsobem jsem prožila několik hodin - nedokážu přesně určit, jak dlouho to bylo. Seděla bych tak ještě pořádnou dobu, kdyby se neozval výstřel z děla.

Polekaně sebou trhnu. Uvědomuji si, že už se stmívá. Za chvíli bude tma a... Co když zůstanu úplně sama tady u ohně? Počkají, až usnu a... Oni mě zabijí! Ne, to přece nemůžou! Já se přece musím vrátit! Nemůžu jen tak umřít.

Zatřesu hlavou. To, že se stmívá pro mě znamená jediné - ostatní se brzy vrátí a já musím schovat tu prázdnou plechovku, aby náhodou někdo neměl kecy. Celá zmatená se zvedám a beru si plechovku. Napřahuji se k hodu a odhazuji ji co nejdál to jde. Musím říct, že letěla docela daleko.

Sedám si zpátky a upevňuji si vlasy do ohonu. Po dni stráveném u ohně mi odporně páchnou kouřem. Ble. No ale co se dá dělat. Teď bude nejlepší, když budu čekat, až se ti tři šílenci vrátí. Doufám, že to bude brzo.

Jako první se objevuje Savannah. Usmívá se, ale je mi jasné, že výstřel nezapříčinila ona. Je na mě milá, ostatně jako vždycky od doby, co jsem držela Alexovi nůž pod krkem. "Tak co, zabila jsi Alexe nebo Travise?"

Ta odporné bestie naráží na Glosse. "Zabiju tebe, když nezavřeš klapačku," odpovím jí ledově. Ta mrcha mě začíná opravdu hodně štvát.

Zaraženě se na mě podívá a několikrát po sobě zamrká. Když ji potom vyzvu - sice dost prkenně, ale i tak - aby si sedla k ohni, zírá na mě jako na přízrak. Vytahuje si sušený plátek masa a začíná žvýkat. Přitom se obratně vyhýbá mému pohledu.

Další přichází Travis. Tváří se dost pobaveně, když vidí Savannah, jak se snaží vyhýbat mému ledovému a nenávistnému pohledu. Taky to musí být vtipný pohled... Ale ne pro mě. Nemám ji ráda. Ani jeho nemám ráda. Nemám ráda ani jednoho z nich. A ani Alexe. Ani jednoho ze všech těch splátců. Nikoho.

A zrovna, když myslím na to, jací jsou všichni pitomí, zvlášť Alex, tak přichází. Ruce má červené od krve. Bylo mi to jasné. Náš Alex zabiják. Nějak mě nezajímá nikdo z nich, ale zřejmě se ode mě čeká, že se jich zeptám, jaký byl "lov".

"Tak co?" ptám se s hraným úsměvem a s hraným potěšením. "Jak to vypadá?"

Savannah místo odpovědi pokrčí rameny a rýpne klacíkem do země. Husa jedna hloupá. Vůbec ji nemám ráda. Jak jsem si jenom mohla myslet, že bychom mohly být kamarádky? No... Že bychom jsme se spolu mohly normálně bavit? Nechápu se.

Travis je na tom podobně. Jenom ještě cosi říká. S úsměvem se na něho dívám a dělám, že poslouchám, co říká, ale pravda je taková, že mi to je naprosto ukradené. Vůbec nevím, co říkal. Stejně brzo umře... Teda měl by umřít, jestli chci vyhrát. A já vyhrát chci.

Jediný Alex bez jakékoliv skromnosti líčí, jak zabil tu "Travisovu princezničku". To, že je Travisova usoudil podle toho, že je z jeho kraje.

Když to tak počítám, je nás posledních pět. My čtyři plus někdo. Upřímně mě nezajímá kdo a z jakého kraje to byl. Hádám, že Tvůrci Her čekají na jedno úmrtí, aby se mohli vrhnout na nějaké speciální finále. Doufám, že nebude nijak speciální, že se mezi sebou pozabíjí, já vyskočím z křoví jako jediná přeživší a hurá domů.

"Poslední noc v aréně," řekne někdo. Mhouřím oči a sleduji plameny. Jsem hrozně ospalá. Zívnu si a zamžourám.

"Cashmere, Alexi, měli byste se jít vyspat. Zítřek bude dlouhý a namáhavý," vyhání nás od ohně Savannah. Tohle oceňuji. Navíc, pokud budou tvůrci chtít, abychom podali přinejmenším skvělé výkony, musíme být vyspalí a plní energie. Jinak bychom vypadali jako skupina zombie, kteří se snaží bojovat spolu.

Kývnu hloupě hlavou a zalézám si do stanu. Jediné, co teď potřebuji, je spánek a... bublinková limonáda. Ještě nějakou mám. A pokud bude zítra to finále - jakože určitě bude - neuškodí ani, když si sním ten pomeranč.