Hunger games: Cashmere

Část dvacátá pátá

Jakmile stojíme na místě, šustění na okamžik ustává. Zhluboka bych si oddechla, ale k tomu se už nedostanu.

Písek je totiž pohyblivý. Tím, že jsme se zastavili, jsme se stali bezbrannými proti jeho působení. Písek pod námi se začíná propadat. Vyděsím se a snažím se zabránit propadu. Nesmím se propadnout. Nesmí. Mě. Zabít. Písek.

Pohyblivý písek je jen pode mnou. Jinak je pevný. Zvedám hlavu. Kus ode mě je Alex, který jako jediný neskončil pod pískem. Netuším proč, ale hlavní je, že ne.

Alex je mezi mnou a Savannah. Je těsně vedle ní. Takže než ji vytáhne, musím se hrabat tímhle hnusem.

Ale on se obrací ke mně. Překvapuje mě to, ale jsem ráda. Podává mi jednu ruku a já se jí chytám. Písek mě ale nechce jen tak pustit. Alex chytá i mou druhou ruku. Vší silou se snažím vytáhnout. Já v tom písku neskončím.

Moje i Alexova síla nakonec zapříčinila to, že jsem venku z písku. Hned jak jsem byla nohama nahoře, Alex mě chytil kolem pasu a držel, abych zase nespadla do písku.

"Příště už tě nikomu ani ničemu jinýmu nenechám," zašeptá mi s úsměvem do ucha, než mě pustí ze sevření. Teprve teď si uvědomuji, že jsme byli opravdu blízko sebe. Přesně na dotek těl.

Alex jde vytáhnout Savannah. Ta mě nenávistným pohledem propaluje, tak se od ní radši odvracím. Hledám očima Travise. Sám se hrabe z písku, bez ničí pomoci. Jak jinak. Je to přece Travis, pán.

Alex vytahuje i Savannah. Vypadá nějaká nakvašená. Možná ji v tom písku něco kouslo. Ne, nebudu dělat blbou - je to proto, že Alex vytáhl dřív mě. A že mu to taky trvalo. A chůďa Savannah musela čekat.

Jediný, kdo zůstal v písku je - jak jinak - Glare. Bezmocně máchá rukama a propadá se hlouběji a hlouběji. Kdyby to bylo na mě, ať se klidně utopí v písku. Ale prozatím jsme tým a nemůžu o tom rozhodovat.

Travis a Alex ho chytají a tahají ven. Nevypadá to s nimi moc nadějně. Glare určitě váží stejně jako malá velryba a jenom všechno všem ztěžuje.

I přes všechny trable se nakonec i on dostává z písku ven. Potlesk.

"Lžička? A tohle bylo co? Jogurt?" neubráním se poznámce. Já vím, že jsem se zařekla, že s ním až do jeho smrti nepromluvím, ale tohle jsem přece neříkala jemu.

Za tohle by nám sponzoři mohli něco poslat. Nejlépe něco k pití. Nebo aspoň Alexovi a Travisovi, kteří by se samozřejmě rozdělili. Nebo aspoň Alex jo. Ale možná jen se mnou…

"Co bych teď dal za pořádně chladnej jogurt. Nejlíp kdyby byl s kusama jahod. Aaach," rozplývá se Alex a je očividné, kam míří. Tohle je nepřímá prosba sponzorům, i když ne úplně vážná. Ale mohli by nám něco poslat. Ze začátku přece nejsou ceny tak vysoké. A Alex s tím svým zadkem má určitě plno sponzorů. Divila bych se, kdyby mu nic neposlali.

A vážně. Za chvilku se k nám snáší padáček. Alex je upřímně vyjevený. Nebo je opravdu skvělý herec. "To jsem ne-nečekal," vysouká ze sebe a láskyplně pošle děkování k nebi sponzorům. Takže je mi to jasné. Skvělý herec.

Otevírá nádobku připevněnou k padáčku. Je rozdělena na pět částí a v každé je jedna malá lžička a jiná příchuť jogurtu. Jedna část je jahodová. Další čokoládová. Třetí kus je obyčejný bílý jogurt. Jedna část je s ananasem. S ananasem! Takové jogurty miluji. A potom ještě jedna část, švestková.

Jakmile se Alex nádoby dotýká, jednotlivé části se od sebe odsouvají, takže je každá sama. Chňapám po části s ananasovým jogurtem. Nikdo o ni se mnou nezápasí. Každý má svoji oblíbenou příchuť.

Jak mohli vědět, že mám ráda anasový jogurt? Ví to jen Gloss a... A i kdyby to věděl jen on, proč nám to všem přišlo dohromady? Nějaký nový způsob sponzoringu? Někdo sponzoruje mě, jiný Alexe, jiný Travise, další Savannah a všichni se spojili a zaslali nám... Jogurty?

Chutná dobře. Dokonce i dobře vypadá. Dobrý. Dobře. Něco ve mně mi říká, že ty zdánlivě obyčejné jogurty v sobě nesou nějaký vzkaz. Musím myslet.

Možná tohle bylo dobré divadlo pro Kapitol. Ale co přesně? Písek nebo to, že Savannah si už teď plánuje, jak mě nejlíp zabít? Sakra. Všechno je to moc zamotané.

Když dojíme (což mi samo o sobě přijde směšné), strkáme všechno nádobí Glarovi do batohu.

"Proč zase já?" protestuje Glare.

"Protože někdo to nést musí, Jogurte," zašklebí se na něho Travis a Glare radši sklopí hlavu a tiše trpí. Od Travise snáší všechno pokorněji než od nás.

Zase vyrážíme na cestu. Po jogurtu nějak nemáme ani žízeň ani hlad, což je naprosto perfektní. Nemusím tak plýtvat skromnými zásobami, které nám musí vydržet, než se vrátíme k rohu, abychom znovu naplnili batohy.

Alex jde pořád vepředu. Teď má ale vedle sebe mě. Savannah je určitě kousek za mnou a pohledem mi vypaluje díru do hlavy.

"Tak ananasy..?" zeptá se vážně Alex.

Mám co dělat, abych se nezačala smát jak šílenec. "Co to je za otázku?"

Alex se taky směje. S ním po boku mi bude cesta ubíhat dost rychle. Mohla bych se ho teď zeptat, proč vytáhl dřív mě než Savannah. Ale kašlu na to. Na nic se ptát nebudu.

"Hele, ty jsi znal Savannah ještě před těmahle hrama?" nedá mi to. Prostě to potřebuji vědět. Asi jsem strašně zvědavá, ale když už to vypadá, že se navzájem pozabíjíme… Proč bych to nemohla vědět?

"No... Jo. Tak nějak od vidění. Ale nebavili jsme se spolu. Je to divný," zašklebí se a sevře v ruce mačetu.

"Nechceš mě s tím za to vyptávání šlehnout, že ne?"

"Neblbni. Tebe nikdy. Kdybych se tě chtěl zbavit, vypadá to jinak," zasměje se a kopne do kamínků na zemi.

Kamínky? V písku? Cože? To nedává smysl. Nebo už jenom pomaleji přemýšlím. Zvedám oči ze země a dívám se na nějaký velký kámen kus od nás. Nakláním se blíž k Alexovi a obličej mám otočený k jeho obličeji. Chci se ho na něco zeptat, ale nějak mi to vypadává a já mám zrovna mírně našpulené rty k tomu, že něco řeknu, přímo u jeho obličeje.

Obličej má namířený dopředu, takže jsem vlastně jen u jeho tváře a navíc ne úplně nadoraz, ale on se k mé smůle otáčí hlavou ke mně. Kvůli tomu se naše rty letmo dotknou, vlastně o sebe spíš jen škrtnou, protože je máme oba vysušené. Přesto na těch Alexových cítím jahodový jogurt.