Hunger games: Cashmere

Část šestnáctá

Probouzím se sama, bez toho, aby mě někdo vzbudil. To je dost nezvyk. Ale rozhodně už nedokážu usnout.

Po rychlé probouzecí sprše otevírám skříň a hledám něco na sebe. Vytahuji si kalhoty s drobnými kvítky, které mi přijdou naprosto odporné, ale Lurie je jistě ocená a k nim delší černé tričko. Nevím, jak dnešní příprava na rozhovor bude probíhat, o tomhle mi Gloss nic neřekl, tak netuším, ale měla bych být připravená na všechno.

V jídelně už sedí u stolu Luria a usrkuje čaj z růžového hrníčku. Když mě vidí, rozzáří se a než stihnu otevřít pusu, začne na mě sypat důležité a nedůležité věci. Oboje spolu, takže musím poslouchat všechno, aby mi neuniklo něco podstatného.

"Krásné ráno, Cashmere! Jsem ráda, že jsi tak brzo vzhůru! Můžeme s přípravou začít dřív! Och, bude to úžasná zábava! Bude to zkrátka úžasné dopoledne!"

Usmívám se na ni, ale nemyslím to tak úplně upřímně. Celkem se té přípravy děsím. Vůbec mě nenapadá, co se bude dít, a když nemám o něčem představu, jsem nervózní. A vlastně nakonec lituji, že jsem nezůstala v posteli.

"A co budeme... Uhm... Jak bude ta... ta příprava probíhat?" ptám se jí a během toho se několikrát zakoktám. Jsem vážně dost nervózní.

"Neměj žádné obavy, drahá! První čtyři hodiny se budeme připravovat na rozhovor, jak se chovat, jak se usmívat a tak. Potom bude oběd a další čtyři hodiny budeš s Glossem probírat rozhovor už celkový. Jako obsah. Neboj se!”

Usmívám se a kývu hlavou. Dnešek bude nejspíš dost namáhavý den, proto si na talíř nakládám hodně výživné jídlo.

Začínám Lurií o něco dřív, než by se mělo, ale ona mě ujišťuje, že ten čas celý dost využijeme. Odvádí mě do mého pokoje a trošku se zamračí, když vidí ten nepořádek. "Musím sem zavolat avoxy."

Podává mi nějaké dlouhé šaty v hráškovém odstínu zeleně a boty na opravdu zvláštním podpatku, na kterém se bude asi dost divně chodit, jestli se na to vůbec chodit dá. Tázavě se podívám nejdřív na boty a potom na Lurii. Co to má být? To chce, abych se zabila?

"To budu mít vážně tyhle boty?" zeptám se s obavami.

"Přesně tyhle ne, ale boty jim dost podobné ano! Možná budou trochu nižší. Každopádně chci, aby tě žádné boty nepřekvapily a aby ses mi tam nezabila. Znám Tarrase dost dobře a vím, jaký typ bot on používá."

Znovu se podívám na boty. Jsou děsivé. Nehorázně vysoké, ošklivé a celé potřpytěné. Jsou na nich zlaté, stříbrné, barevné, velké i malé, různě tvarované třpytky, které pohromadě vypadají dost komicky a kýčovitě.

"Ty boty byly součástí nějakého kostýmu?" ptám se a sedám si na postel, abych si je mohla nazout. Na dotyk jsou dost nepříjemné - škrábou. Tohle budou muka.

"Ano ano. Byl to krásný kostým, ale ty boty se moc nevyvedly. Škoda," povzdechne si Luria, která sleduje, jak si obouvám boty. Sem tam mi musí pomoct, protože to prostě nejde.

Když už je mám na sobě, natahuje ke mně Luria ruce a pomáhá mi vstát z postele. Teprve teď si všímám, že má na sobě podobné boty, jen o dost hezčí. Nohy se mi podlamují. Na takových podpatcích jsem v životě nestála. "Mám strach," zašeptám.

"Ale notak," usměje se na mě povzbudivě Luria a pořád mě drží, abych nespadla. "Asi to pro tebe trochu namáhavější než všechno ostatní. Přece jen to není chůze ne běžných podpatcích, kterou tě jistě učili také, ale ty to dokážeš!"

Usmívám se. Vzpomínám si na to, jak se mi dostávalo speciálních lekcí, které mě měly připravit na úplně všechno. Jít do her není jen o samotné aréně, ale i o přehlídce a rozhovoru. Když to všechno skvěle zvládnu, můžu získat sponzory, co mi pomohou k výhře. Učili mě jak se usmívat, jak mávat davu. Dokonce mě i kolikrát oblékli do krásných dlouhých šatů, obuli mi boty na vysokém (ale úplně zanedbatelném oproti tomu dnešnímu) podpatku a já v tom musela chodit.

Vzpomínám si i na jeden kurz pro vyvolené, kterého jsem se zúčastnila potom, co Gloss vyhrál hry a já byla naplno přesvědčená, že budu lepší než on. Celé to bylo o "vraždění s úsměvem", prostě jsme se nemohli během boje nějak znemožnit tím, že bychom se hloupě tvářili nebo tak něco. Mlhavě si na to všechno vzpomínám, ale přijde mi to, jako by se to odehrálo před opravdu dávnou dobou.

"Víš proč jsem ti dala boty s tímhle podpatkem?" budí mě ze vzpomínání Luria.

"Nevím," hlesnu. Nemám ani páru. Bude mi teď zase vychvalovat moje nohy? Ách, jak jsou dlouhé, ách jak jsou krásné? 

"Protože Tarras má slabost pro zvýrazňování předností, za každou cenu. Ty máš nádherné, dlouhé a prostě úžasné nohy, tak je bude upřednostňovat. Chudinka, byl by pořád jako stylista v prvním kraji, kdyby neudělal... I když proč chudák… Vlastně měl dost, dost velké štěstí. Přesunutí mimo, byť jen na pět let, pro něj bylo strašné. Ale... Mohl si za to sám," vzdychne smutně a myšlenkami se vrací zpátky do minulosti.

Otevřu ústa, ale rychle je zase zavřu. Nenapadá mě nic slušného, co bych mohla právě teď říct. Ale musím se to nějak dozvědět. Myslí mi probíhá na milion variací, jak se zeptat, ale všechny otázky mi přijdou hloupé.

"Co se stalo, že ho... přesunuli?" zeptám se opatrně a pouštím její ruce. Možná, když jí udělám radost tím, že mi chůze na těch šílených podpatcích půjde a rozpovídá se.

"Je to dlouhý příběh," řekne mi a skloní hlavu. "Vůbec jsem o tom neměla začínat. Ale když už jsem začala, musím ti to říct. On kdysi… Kdysi… On totiž…On se jednou tak nějak… vrhnul na jednu splátkyni a… Je mi to trapné, říkat to."

Vykulím oči. Proč ho za to neodprásli? “Takový… Takový prase a pořád je stylista?! Co když si něco zkusí i na mě?”

"Cashmere! O tomhle nesmíš nikde mluvit, je to hrozná ostuda! A věřím, že ty zrovna by ses ubránila. Navíc tamta holka navíc nevyhrála a nikdo se přesně dozvěděl, co všechno… Vlastně ani já nevím, co se tenkrát přesně stalo. Navíc má dost známých na vysokých postech, takže se to ukecalo jen na pár let a ne na kulku do hlavy. Podruhý by se mu to už nepovedlo… Věř, že ne."

Začínám se bát. Mám chuť začít ječet, schovat se pod postel a brečet. Jenže nemůžu. Je tu Luria. Navíc jsem jí právě slíbila, že o tom, co mi právě řekla, nikomu nepovím. Nikomu, vůbec nikomu, takže budu muset s tímhle děsivým tajemstvím žít až do smrti. “Gloss to ví?”

"Neví. A ty mu to nesmíš říct. Nikdo se nesmí dozvědět, co jsem ti to řekla," říká mi už téměř šeptem a tiskne si ukazováček ke rtům, aby mi tak naznačila, že o tom nemám mluvit.

Můj strach o mě samotnou je obrovský. Tarras je můj vizážista a jak jsem se právě dozvěděla, tak… Tak asi i… Nesmím se na to už soustředit, musím se věnovat té obtížné chůzi.

Kromě chůze na podpatcích mi ukazuje, jak oživit svůj výstup jemnými gesty, jak se usmívat, jak se půvabně usmívat a jak držet tělo. Z toho, jak se pořád usmívám, mě už bolí koutky úst a vůbec si nepřipadám normálně.

"A víc vypni prsa! Nějak se hrbíš. Pamatuj, snímají tě kamery a všichni po tobě šílí! Nezklam je," poučuje mě Luria a já se ji snažím poslouchat, i když je to čím dál obtížnější, plnit její požadavky, zvlášť když se teď tolik děsím zítřka.