Hunger games: Cashmere

Část čtrnáctá

Glare je v tělocvičně a my ostatní čekáme, až se vrátí. Koušu se do rtu a nervózně čekám, až zapraská v reproduktorech a zavolají mé jméno.

V tomhle ohledu jsem ráda, že nejdu první. První půjdu na rozhovorech, ale teď jdu až po Glarovi. Doufám, že tvůrce neunudil k smrti.

Volají mé jméno. Obracím se na Savannah, Travise a Alexe a ti na mě povzbudivě kývou hlavou. Mám strach, bojím se, že všechno pokazím a v aréně budu namydlená. Bojím se, hrozně moc se bojím.

Když vidím tvůrce, jak spolu něco řeší a zrovna se necpou jídlem, šťastně se usměji. Mám napolo vyhráno - budou mi věnovat aspoň trochu pozornosti.

Dívám se na tělocvičnu. V hlavě se mi tvoří jakýsi plán, jak bych mohla zazářit. Rychle a dost dobře běhám. Umím dokonale házet nože. Mohla bych tyhle dvě dovednosti spojit. To by bylo skvělé!

Jenže za překážkovou tratí žádné terče ani figuríny nejsou. Budu si je tam muset dostrkat. Zahryznu se do rtu tak silně, až na něm cítím teplou krev. Otáčím se k tvůrcům. Nejspíš si všimli, že tu jsem, ale možná mi dávají nějaký čas na přípravu.

Za překážkovou dráhu se mi daří celkem rychle dostrkat jednu figurínu a dva terče. Figurína doprostřed a terče kolem ní. Tohle by mohlo fungovat. Tohle musí fungovat!

Stoupám si do středu tělocvičny, tváří k tvůrcům a představuji se, aby si uvědomili, že mám všechno připraveno. Po tom, co na mě někteří kývnou, se k nim obracím zády a z držáku si beru několik vrhacích nožů. Rty mám nervozitou celé rozkousané úplně do krve.

S noži v rukách jdu k překážkové trati, k té, kterou jsem si tak hezky upravila. Zhluboka se nadechuji a začínám s vystoupením.

Rozbíhám se a po ladném přeskočení první překážky vrhám nůž na jeden z terčů. Soustředím se na terče a na trať, ale na to, jestli mě sledují tvůrci, se už soustředit nedokážu.

Skáču přes další překážku, která je o něco výš než ta předchozí a po přistání hážu další nůž. Na druhý terč.

Předposlední překážka a poslední nůž. Tady dělám chybu - vyskakuji příliš pozdě, a tak zavádím kolenem o překážku a skoro padám na zem. Kdybych to neustála, skončila bych s rozbitým nosem. Ale nic se mi nestalo a já teď nemůžu zastavit. Hážu poslední nůž na figurínu a doufám, že jsem se trefila.

Teď mě čeká poslední překážka a bude to moje finále. Není to ta tenká překážka jako byly ty předchozí, tahle je širší, přesně tak, že bych na ní dokázala stát. To se hodí. Potřebuji na ni vyskočit.

Když na ní stojím, s rychlostí, jakou si celou dobu držím, skáču do vzduchu, dělám přemet ve vzduchu, dopadám na nohy a protože je ve mně ještě pořád plno adrenalinu a jsem celá napružená, dělám ještě kotrmelec. Z něj se zvedám na nohy a otáčím se k tvůrcům.

Vypadá to, že mě všichni celou dobu sledovali. Vítězně se usmívám. Za tohle mi nějaké body dát musí. A když budu mít těch bodů dost, budu mít dost slušnou šanci na výhru.

"Dobrá, můžete odejít," vyzývá mě jeden z nich a já je opouštím. Odcházím vychodovými dveřmi a celou dobu se usmívám. Hned za dveřmi jsou výtahy, které hlídají nějací avoxové. Vždycky mě zajímalo, co který avox udělal, proč z něj udělali avoxe. Ale oni nemluví, takže mi nic říct nemůžou.

Cesta výtahem není dlouhá. Z podzemního patra do prvního to je vážně jen kousek. To je dobře, protože kdybych měla čekat moc dlouho, asi bych se ve výtahu zhroutila.

"Cashmere, drahoušku! Honem pojď, budeš nám vyprávět!" žvatlá nadšeně Luria, která na mě čeká u výtahu v patře. "Nemohla jsem se dočkat! Celá se třesu nedočkavostí! Honem, pojď!"

Nohy mám celé vratké, jako z papíru, ale představa stolu plného vynikajícího jídla, které nejspíš připravili na oslavu mého úspěchu, mi dodává sílu. Dostavám se do jídelny, ale místo ke stolu mě usazují na pohovku. Nikde žádné jídlo.

"Povídej! Všichni jsme nedočkaví!" štouchá do mě Gloss a ostatní jen souhlasně přikyvují.

"Dobře teda. Přišla jsem tam a dostala jsem brilantní nápad, co předvést..." vyprávím jim a nevynechávám žádné podrobnosti. Všechno pěkně do detailů.

"A trefila jsi všechny terče?" ptá se někdo. Narovnám se. Tak nějak jsem si nevšimla, jak jsem jaký terč trefila. Kousnu se do rtu a z toho mi začne zase vytékat krev.

"A kruci. Já jsem se... Nějak jsem to... Nevšimla... Prostě jsem se na to už nepodívala," pokrčím zahanbeně rameny a stočím pohled do země. Cítím, jak mi rudnou tváře.

Kolem mě se začínají všichni smát. Ne tak, že by se mi vysmívali, ale prostě jim to přijde vtipné. Nakonec se směji i já, ale není to ono. Nepřijde mi to zas tak moc směšné.

"Asi si půjdu lehnout," pronesu vážně a zvednu se z pohovky. Moje nohy už jsou zase v pohodě. Když jdu do svého pokoje, procházím kolem Glara, který si mě nenávistně prohlíží.

"Sladké sny, ty jeden odpornej protekční spratku," zasyčí na mě a já protočím očima. Moc dobře ví, že z duše nenávidím, když mi někdo říká, že jsem něco protekční. Asi se mě tím snaží rozhodit. To se ti ale nepovede, drahý Glare. I kdyby mi to vadilo sebevíc, neudělám ti tu radost a nedám to najevo. Nemusíš mít strach.

Ve svém pokoji padám ztěžka na postel a chvilku jen tak ležím. V hlavě mi leží tolik věcí a nevím, nad čím mám přemýšlet dřív.

Trefila jsem všechny terče? Jak jsem jen mohla být tak pitomá a nepodívat se! Jsem taková husa! Hlavně že jsem dělala navíc kotoul. I když na druhou stranu... Teď žiju v domnění, že jsem se do terčů krásně trefila a že to vypadá dobře. Jenže co když ne? Co když jsem úplně hnusně minula? Nakonec je asi dobře, že nevím, jestli jsem se trefila nebo ne.

Další otázka: Jak se asi na můj výkon tvářili tvůrci? Smáli se mi? Budou mi za moje zakolísání strhávat body? Ale zase na tréninku mě viděli házet nože, tak snad. 

To přemýšlení mě natolik unavuje, že nakonec usínám. Zdá se mi děsivý sen o tom, že hraji s hlavním tvůrcem her bowling - který jsem v životě nehrála - a pokud prohraju, nedostanu žádný bod v hodnocení.