Hunger games: Cashmere

Část dvacátá

„Polib si, Ceasare.“

Publikum propukne v nezadržitelný smích. S úsměvem dosedám zpátky na židli. Ceasar se udiveně a upřímně směje. Chvíli si prohlížím dav a zjistím, že spousty z nich si utírá slzy smíchu. Snad jsem udělala dojem. Ceasar se ke mně znovu obrací.

„To bylo teda něco, Cashmere. To bylo něco.“

Ani si pořádně neuvědomuji, co jsem to řekla. Asi jsem urazila Caesara. Můj bože! Co jsem to proboha provedla?! Kapitol mě bude nejspíš nesnášet! Ale smáli se, takže by to mohlo být v pořádku. Ale co když není? Sakra, sakra, sakra!

Konec mého rozhovoru ohlašuje zvonek. Pro mě je tento zvuk rajskou hudbou. Jako by mi říkal: "Už je to v pořádku drahá, už se nemusíš bát, že se národně znemožníš. Už je to v klidu." Stejně jsem se právě znemožnila. Kruci, jak já jsem do dokašlala.

"Hrozně nerad to říkám, ale tvé tři minuty vypršely. Hodně štěstí, Cashmere."

Za potlesku odcházím ze středu pódia a sedám si za ostatními splátci. Přísahám si, že minimálně do Travisova rozhovoru budu dávat pozor a soustředit se. Teď je ale na řadě Glare.

Z jeho rozhovoru se dá jen stěží poznat, jaký měl původně být. Je nudný, nezajímavý a vypadá hloupě. Mnohem víc něž on sám mě zajímají reakce diváků. Nervózně se ošívají a sem tam se pousmějí. Během mého rozhovoru se takhle pohřebně netvářili. Teda doufám, že ne.

Hned po otřesných třech minutách Glarova rozhovoru nastupuje na scénu Savannah. Má na sobě světlounce modré šaty a zajímavé líčení v tmavých barvách. Vyčesané vlasy jí ještě dodávají na kráse. Musím uznat, že jí to docela sluší.

Už po první otázce je mi jasné, jaká Savannah je. Přátelská, milá a vstřícná. Nedá se to nepoznat. Jistě zvládá rozhovor mnohem lépe než já. Připadám si hrozně hloupá. Jako nějaký zbytečný kus hadru, co si všechny sponzory odehnal slovy "Polib si".

Savanniny tři minuty jsou pryč a další přichází Alex. Jeho šibalský úsměv poukazuje na to, že je prostě šibal. Výmluvně se usmívá a odvrací otázky jiným směrem, takže je vždycky ve výhodě. Kéž bych měla takové charisma jako on! Ze všech rozhovorů bude ten můj - hned po Glarovi - nejhorší.

Třetí kraj. Sladká holčina v růžových šatečkách. “Mazaný” kluk ve stříbrném kostýmu. Nuda.

Čtvrtý kraj. Čekala jsem, že dívčí část čtyřky jen tak protrpím, ale opak je pravda. Něco mě na ní fascinuje. Když otevře ústa, aby něco řekla, nemůžu z ní odtrhnout oči. Něco v ní je. Nějaká touha přežít. Ale nepatří k nám, takže… stejně je divná.

Její tři minuty utekly a odněkud se objevuje Travis. Vypadá dost zajímavě a stejně zajímavé jsou i jeho odpovědi. Jeho tři minuty ubíhají nehorázně rychle a přichází na řadu pátý kraj. Ten já už ale nesleduji. Tihle splátci mě vůbec nezajímají. K čemu mi budou v aréně jejich odpovědi? K mučení obětí se dají využít mnohem brutálnější věci, než mučení vzpomínáním na rozhovor.

Nevnímám nic až do doby, kdy si na křeslo sedá splátkyně z jedenáctky. Má opravdu úžasného stylistu - vypadá nádherně. Její snědou pleť zdobí malé kamínky, doplňující její šaty. Přijde mi naprosto dokonalá.

Když na ní Caesar začne mluvit, usměje se a něco odpoví. Nevím, co říká. Jen na ní fascinovaně hledím. Je starší než já. Určitě jí je osmnáct. Má tolik hrdosti. Na ni se v aréně celkem těším. Dokonce si i pamatuji její jméno - Bell.

Po ní je její partner z kraje. Ale co to plácám! Prostě splátce ze stejného kraje jako ona. Vypadá vychytrale a nejspíš se jen tak se smrtí nesmíří. Tím líp.

Po dvanáctém kraji všechno končí a já se nejspíš dostávám do deprese. Všichni byli lepší než já. Bylo to mučení, poslouchat, jak úžasní všichni byli. Vlastně bych nemusela být tak hrozná, kdybych...

Zní hymna. Uctivě si stoupám a čekám, až konečně dozní. Už se nemůžu dočkat, až odsud zmiznu, až budu u nás v patře a užiji si poslední noc s postelí. Možná poslední. Každopádně poslední na nějaké ty týdny, když už. A taky poslední noc, kdy budu mít ještě dostatek všeho.

Konec. Konec hymny Panemu. Konec rozhovorů. Konec tohoto nahánění sponzorů. Konec všech těch přiblblých šaškáren. Konec.

Aniž si to uvědomuji, dostávám se s davem ostatních splátců k výtahu. Tentokrát nezapomínám tisknout tlačítko s číslem patra. Vlastně tu není žádný Alex, který by mě svým výstavním pozadím rozptyloval od mačkání tlačítka.

Vystupuji v prvním patře. Tam si okamžitě skopávám boty z nohou a rozcuchávám si vlasy. Plivu ze své tváře úsměv a zase se (ne)příjemně šklebím na všechny a všechno kolem sebe.

Musím říct, že mám docela hlad. Potřebuji okamžitě přísun kalorií nebo se zcvoknu. I když už začínám cvokatit.

"Sakra! Už se v tom zase motám!" vyprsknu a plácnu sebou o pohovku. Už mě to nebaví. Chci domů. Hned teď. A bez diskuze.

V tu chvíli přichází z výtahu do patra Luria s Glossem a s Glarovou vizážistkou Maddelai. Chudák ženská. Má smůlu na splátce.

"Cashmere, musím s tebou mluvit. Co to krucinál mělo znamenat?" vyhrkne Luria. Vidím na ní, jak je vyděšená. Takže jsem to zpackala.

"Co mělo znamenat co?" ptám se, i když to samozřejmě vím.

"No ty tvoje poslední slova! To se nesmí! Jak tě to vůbec napadlo? Vyrazila jsi nám tím všem dech! Málem jsem tam omdlela!" skuhrá a stoupá si hned vedle pohovky.

"Cash, bylo to vážně zajímavý. Ne, že bych ti za to chtěl nějak nadávat, ale jak tě to vůbec napadlo?" přidává se k Lurii, ale už ne tak vážně, Gloss.

"Nechte mě být! Prostě mi to vyklouzlo a vy mě za to tady mučíte!" křiknu na ně a přitisknu si kolena k obličeji. V šatech to vypadá přihlouple a asi si je i zašpiním od líčení, ale to už mě teď nebolí.

"My to nemyslíme zle. Jen je to dost... Šok."

"Tak proč mi nikdo neřekl nic, čemu se mám vyhnout? Proč jste mě prostě ještě před... Ale vždyť je mi to jasný. Mysleli jste, že budu tak blbá a... Ale dost, nechci to řešit!" Skoro na ně už ječím. Mám hroznou zlost na všechny a na všechno. Dnešek je vážně jeden z nejhorších dní. A oni ještě přilévají vodu do ohně tím, že se mě snaží uklidnit.

"Říkám, že mě máte nechat být!" řvu na ně a nakonec se zvedám z pohovky. Už toho všeho mám tak akorát po krk. Odkopávám svoje boty, které mi překáží v cestě a naštvaně kráčím k sobě do pokoje. Dávám si pozor, aby bylo slyšet, jak práskám dveřmi.