Hunger games: Cashmere

Část třicátá

Po chvíli cesty, zrovna když už nevidíme místo, kde jsme zůstali přes noc, na nás začínají padat malé dešťové kapky. Koutky úst se mi zvednou do úsměvu. Tvůrci naše mučení bez vody ukončí!

Pak se to ale to ale zvrtne - místo malých něžných kapek na nás dopadá obrovská spousta kapek a obloha se zatahuje černými mraky. A ještě navíc začíná hřmění. Tak tohle není moc dobré.

"Bouřka," polkne nasucho Glare.

Uchechtnu se. Nechápu, jak se někdo jako on mohl přihlásit dobrovolně do her. Měl radši zůstat doma, sedět u obrazovky a nechat účast na někom schopnějším.

Glare po mě střelí pohledem, ale já ho ignoruji. Je mi ukradený. Vůbec mě ty jeho kecy, pohledy nebo prostě nic mě nezajímá. Jenom to, že prší. Vytahuji z batohu láhev a nechávám si ji naplnit deštěm.

Nedokážu vydržet jen nečinně sledovat, jak do lahve pomaličku stéká voda, a tak když už je polovina plná, lačně do sebe celý litr hážu na jedno naklonění láhve. Nechápu, jak někdo nechápe, že jednu láhev vody vypijeme za jeden den (ani ne).

Ostatní taky chytají vodu do lahví. Doufám, že kamery teď zabírají něco jiného, než nás, protože na skupinu splatců, kteří chytají déšť a pijí z lahví, musí být opravdu nudný pohled. A když je nudný pro diváky, bude ještě nudnější pro tvůrce a ti nám potom připraví nějakou mňamku.

Když už mám dost, sedám si na zem a sleduji ostatní. Teda se spíš zabývám deštěm než ostatními. Kapky se mi schovávají do vlasů a za chvíli už mám celou hlavu mokrou. Také oblečení mám skrz naskrz namočené, takže jsem opravdu šťastná za plavkové spodní prádlo. Normální spodní prádlo není zrovna dvakrát voděvzdorné a většinou odhalí to, co nechci aby bylo odhaleno.

Je mi jasné, že si Tvůrci Her pěkně počkali, až se vzdálíme od našeho starého tábora a potom na nás spustí kalamitu něčeho. A dost silně pochybuji, že najdeme ještě nějaké podobné místo na tábor.

"Alexi? Kam vlastně jdeme?" Jdu přímo k němu a s milým úsměvem se ho ptám.

"Uvidíš," odsekává mi a dívá se pořád před sebe.

"No tak! Alexi... Proč se zlobíš? Ty mráčku," culím se na něho, ale on pořád nic. Mlčí a zarytě zírá před sebe. Nepomáhají úsměvy, nepomáhá nic.

"Tak si trhni! Mě je to přece úplně jedno!" obořím se na něj nakonec a uraženě odcházím. Dneska mám nějakou urážlivou náladu.

Jdu úplně na konec, abych se s nikým nemusela bavit. Ten déšť mě štve. Všechno a všichni mě štvou. Jak moc bych si teď přála být doma! Klidně v našem ne moc velkém - oproti domům ve Vesnici Vítězů - domku, kde jsme byli všichni šťastní. Ok, nebyli jsme šťastní všichni, ale já a Gloss celkem ano. A to stačí.

Jít do her je vlastně největší ta největší hloupost na světě, jaká se dá udělat. Buď se nevrátíte nebo se vrátíte, ale úplně jiní. Gloss taky neměl nikdy noční můry, až teď, co se vrátil z arény. Úplně mě ničí, když ho vidím, jak sebou v noci zmítá a ten jeho bolestný výraz v tváři…

Pevně zavírám oči a zastavuji se. Potřebuju si sednout, dělají se mi závratě. Motá se mi hlava a nohy se mi pletou do sebe. A všudypřítomné kapky deště mi na pohodě zrovna nepřidávají.

"Cashmere? Je ti něco?" ptá se s obavami Alex, který si mě jako první všiml.

"M-měli bychom zastavit," odpovídám a motání hlavy zesiluje. Musím si sednout.

Všichni zastavují, a protože nevidím, jak se tváří ostatní, tak nemůžu vědět, jestli jim je podobně jako mě. Nejsem si jistá, jestli to je jenom moje momentální slabost nebo jestli to je moc hezký trik od tvůrců.

Když motání ustává, konečně otevírám oči. Všichni sedí kolem mě a s obavami mě pozorují. Dokonce i Savannah se tváří vystrašeně, což je pro mě malý úspěch.

"Jsi v pohodě?"

"Jo, je to lepší. Jenom se mi trochu zamotaly nohy a hlava. Jinak je to už... Fajn. Myslím, že už můžeme jít dál hledat... další splátce," kývnu hlavou.

Za asistence Alexe a Travise se zvedám ze země. Teď už se o mě Savannah nestará, radši se na mě vůbec nedívá. Semknu rty k sobě, abych se nezačala smát, jak je žárlivá. Vždyť spolu nic nemáme! On mě úplně ignoruje, já se s ním nebavím a to je fakt důvod k žárlivosti.

"Takže jdeme? Kdyby něco, tak radši půjdu vedle tebe, jasně?" ptá se Travis a směje se. Ostatně jako vždycky.

Alex se zase nějak mračí a jde vepředu. Sám. Já ho vůbec nechápu. Co má pořád za problémy? Vůbec toho kluka nechápu. Vlastně nechápu vůbec nikoho a... ani sebe. Nemám ani ponětí, co dělám. Jsem z toho všeho úplně mimo. Ale to asi všichni.

"Cash?" začíná Travis. O čem si se mnou chce zase povídat?

"No?"

“Nepřijde ti ten déšť jako… Uh… Nehorázná romantika?” směje se vedle mě a mě taky  koutky úst vystřelují do úsměvu.

“Strašná romantika. Zvlášť když se ti motá hlava, jako kdyby tě hodili do pračky. Prostě úplně,” kroutím hlavou a usmívám se. Vlastně se spíš šklebím než usmívám.

“No dobře, tak jsme se rozehřáli a jedeme dál… Vidíš tamhleten žlutej písek? Že neuhádneš jak se jmenuje?”

“Nemám ani páru. Jak?” zeptám se se smíchem a podívám se na písek, na který ukazuje. Je to jenom písek. Písky se nijak nejmenují.

“Tak to je Pískovec nažloutlý. A támhle, tamten světlejší je prostě písek světlý. Chápeš to?” směje se. Je mi jasné, že si to vymýšlí, ale proč prostě nehrát tu jeho hru?

"Aha. No to je přece jasné," odpovídám mu se smíchem. On ví, jak mi zvednout náladu.

"Ale ta--"

"Pšt!" sykne na nás Savannah a všichni jsme zticha a posloucháme.

Zprvu nic neslyším, ale potom se ozývá zvuk, ze kterého mě mrazí v zádech. A potom znovu a blíž. Je mi jasné, co tento zvuk vydává, protože když uslyšíte za zády syčení, je jasné, že je poblíž had. A soudě podle hlasitosti jeho zvuků bude... obrovský. A nejspíš nebude sám.