Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá druhá

Vyděšeně se na mě dívá, jako by tomu nevěřila. "Neříkej, že tys mi tohle nechtěla udělat. Kdybys řekla, že sis nepředstavovala, jak mi břichem proženeš mou vlastní kudlu, nikdo by ti neuvěřil," řeknu jí chladně a sama se až děsím, kde se ve mě všechen ten chlad bere. Ledově chladná vražedkyně Cashmere, která není kudlanka. Tohle se bude ještě dlouho řešit.

Po ruce mi teče její krev a ona se mi dívá do očí, zatímco pomalu umírá. Pohled jí opětuji a jeden můj koutek úst se bez mého vědomí zvedá do temného šklebu. Och bože, ty jsi tak odporná, Cashmere. Teď už tě jistě nenávidí všichni, s výjimkou prvního kraje. I když vlastně… Tam mě asi taky nebudou mít moc rádi, protože Glare. Páni, jsem tak nenáviděná osoba!

-BUM-

Naposledy se na mě podívá a potom zavírá oči. Ten pohled, jakým se na mě podívala, to všechno... Tohle mi nedá dlouho spát. Pouštím nůž, který je v jejím břiše a o krok couvnu, aby spadla na zem a ne na mě. Stačí, že mám na rukou její krev, nechci mít na sobě i její tělo.

Teď ty Alexi, zpívá sladký hlásek uvnitř mě. Když si to uvědomím, on jediný mě dělí od vítězství. Jedna vražda a vrátím se domů. Domů. To slovo mi chutná v ústech tak sladce, ale uvnitř se jako odporně hořká náplň skrývá pravda. Pravda, která křičí, že jsem několikanásobný vrah. Co z toho, že ji Kapitol bude uctívat, když lidí z Kapitolu je jen jedno město (jedno obrovské město plné lidí) a prostého lidu v krajích je mnohokrát víc. A ti mě nenávidí.

Rukou podvědomě sáhnu k opasku a nahmatám nějaký nůž. Je mi jedno, jaký nůž to bude, hlavně když bude ostrý a bude řezat.

"Nebudeš mě nijak moc mučit, že ne? Nechci umírat a prosti přitom o smrt," říká mi s pohledem pevně upřeným na mě když si k němu klekám, abych ukončila tenhle odporný ročník her.

"Jestli chceš, vyříznu ti jazyk, aby ses nemusel bát takových věcí. Chceš? Jestli ne, tak buď zticha. Teď mluvím já," usměji se na něj škodolibě a prohlížím si čepel nože pod paprskem slunce. Tohle bylo ode mě ošklivé. Bože, co mi to leze z pusy za slova?!

Zatímco já jsem fascinována nespouštěla oči z Travisovy uříznuté ruky, uniklo mi během souboje pár důležitostí. Chudina Alex na tom je hůř než Travis - ten už odešel do věčných lovišť a Alex tu musí pořád umírat. Je na prahu smrti, umřel by tak jako tak, protože jeho zranění jsou smrtelná. Takže já jsem vlastně ta hodná co mu pomůže. A dám mu to vědět.

"Alexi, Alexi, Alexi. Podívej, kam až ses dostal. Děsivé, co? Poslední dva splátci - já a ty. No a já jsem vlastně nezraněná, pořád žiju, zatímco ty umíráš a... Oba si to přiznejme - vlastně tě teď zbavím trápení. To jen, aby sis nemyslel, že jsem jenom ta blonďatá svině."

Věnuji mu milý úsměv a chvíli se na něj dívám. Vypadá hrozně zuboženě a já se na to jeho utrpení prostě nedokážu dívat. Znamená pro mě asi tolik, jak kolemproletivší motýl - chvilková radost a potom bum! je pryč. Nedokážu ho trápit, musím to ukončit hned. Vrážím mu do břicha nůž. Bez jakéhokoliv zardění, prostě ho bodám do břicha. Nedokážu se na něho víc dívat, ale i tak  vidím koutkem oka, že zavírá oči. Možná dokonce i brečí.

"Řekni - bolí smrt? Nebo radši ne, nic mi neříkej. Nechci to vědět. Smrt je nejspíš jenom smrt," pokrčím rameny a vrazím mu do břicha další nůž, kus od toho prvního. Žaludek se mi svírá, jako bych zároveň s ním bodala i sebe. Nic k němu necítím. Tak proč teda?

"Abys neřekl, že jsem vážně odporná a mučím tě... To jenom, kdybych tě neměla vůbec ráda. Ale takhle..." Vytahuji zpoza opasku třetí nůž a rychle ho bodám do srdce. Téměř okamžitě umírá. S jeho posledním výdechem se stávám o něco lehčí, i když mě teď každý nádech bolí.

-BUM-

Výstřel z dělá a pro mě to je o osvobozující zvuk. Už navždy budu mít od tohohle pokoj. Doufám. Odvracím se od těch všech mrtvol, co kolem mě jsou a podívám se k obloze. Cítím, že se asi brzo sesypu. Kde je to pitomý vznášedlo? Vždyť jsem přece poslední naživu! Haló, lidi, vy zrůdy, pomoc! Jestli mě okamžitě nevyzvednete a neodvezete z tohohle pekla, tak to nevydržím!

“Dámy a pánové, vítězem šedesátých šestých hladových---” slyším, jak něčí hlas oznamuje, že jsem se právě stala vítězkou, ale dál už všechno vnímám rozostřeně. Neslyším ničí hlasy, jenom omámeně chmatám po žebříku, který mě paralyzuje a zvedá na palubu vznášedla, které se nade mnou objevilo. Poslední, co si pamatuji, jsou tváře kapitolských doktorů, kteří se nade mnou sklání.