Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá sedmá

"Vstávej. A dneska bez protestů!" slyším za dveřmi Glossův hlas. Ach, jak mi to jeho ranní buzení chybělo.

Už jsem nějakou dobu vzhůru. Stihla jsem prohrabat celou skříň, abych našla ucházející oblečení, prozkoumat všechny zásuvky a ještě mi zbyl čas.

Překvapuji Glosse tím, že chvilku potom, co mě budí přes dveře, vycházím z pokoje už v normálním oblečení a s úsměvem. A kolik je vlastně právě teď hodin? Ale vlastně je to jedno.

V jídelně už mám předem nachystanou snídani. Je to makový koláč. Nadzvihnu obočí a podívám se na Lurii. Ta se jenom ošije a podívá se jinam. Musím se usmát. Tohle jsem neměla už pořádnou dobu a docela se na tohle jídlo těším.

Hned, co dojím, se odněkud objevuje Rudy a můj přípravný tým. Rudy má opět jasně rudé rty, ale tentokrát má kolem očí složité zlaté ornamenty. A vlasy bledě zelené, spíš bílé než zelené. Vyvolává to dojem luxusu a rozhodně to není kýč, který jsem viděla u ostatních občanů Kapitolu.

Můj tým se na mě vrhá jako mouchy na... Teda vosy na lízátko, to jsem myslela. Vznáší ke mně slova chvály a něco mi povídají, ale já je vůbec neposlouchám. Jsem myšlenkami pořád mimo. Musím myslet na Glosse.

"Cashmere?"luskne mi před očima Rudy. Několikrát po sobě zamrkám, než si pořádně uvědomím, že po mě chce, abych jí řekla, jestli mi všechno sedí.

Podívám se dolů. Na sobě mám kovově zlaté šaty, ale jediné, co na nich vnímám, je výstřih a že jsou až k zemi. Ale sedí mi.

"Jestli ti přijdou moc dlouhé..." začíná, ale já ji hned zarazím. "Ne, pohoda. Jsou úžasné."

Potom mi ještě něco dělají s vlasy, ale to já už nijak moc nevnímám. Vlastně dnešní přípravu vůbec nevnímám. Ani nevím, jak vlastně vypadám. Určitě dobře. O to se Rudy a můj přípravný tým postarali.

Gloss mě vede chodbami až do salonku v našem patře, kde se bude tenhle rozhovor odehrávat. "Cash, normálně odpovídej na otázky, ale ať je tam pořád ta trocha nadřazenosti a tak. Budeš dokonalá, už teď tě všichni milují," povzbuzuje mě a já se na něj usměji.

"Tak dobře. Drž mi palce."

V místnosti už jsou všichni připravení. Kamery, lidé u kamer i Caesar, takže se čeká jenom na mě. Ale nevadí. Jsem vítězka, takže by čekání snad neměl být problém.

"Ach, zdravím tě Cashmere. Už je to dlouhá doba, co jsme se neviděli, viď?" zasměje se a já si sedám na zdobené křeslo. Dnes vedle mě Gloss sedět nebude a nebude mi moct pomáhat. Teď nesu všechno sama.

"Dnes to to vážně sluší. I když... Tobě to sluší pořád," usměje se na mě.

"Děkuju," odpovím zdvořile a věnuji Caesarovi milý úsměv.

"Ale no tak, kde je ta Cashmere z rozhovorů?" zasměje se.

Tak tohle bylo ošklivé. Kousnu se do rtu, ale Caesar mi konejšivě pokládá ruku na rameno.

"Buď v klidu, Cashmere, nijak si to neberu. Byly to přece rozhovory, ve kterých šlo o shánění sponzorů. Teď je to něco jiného. Pokud teda nemáš nutkání vyzývat mě k určitým věcem běžně."

Zřejmě se mě snaží zbavit nervozity. Myslím, že tohle není ten nejlepší nápad. Začínám být nervózní čím dál víc.

"Ale tak začneme," dá povel kameramanům. Když už kamery jedou najisto a všechno se právě přemítá na obrazovky v celém Panemu, zdraví diváky a představuje mě. Jako by to bylo nutné.

"Cashmere, věděla jsi o tom, že se včera objevil menší spor o tom, kdo je nejkrásnější vítězkou?" začíná Caesar.

"Ne, Caesare, tohle jsem netušila," odpovídám a dávám si záležet, aby v mém hlasu byl nějaký zájem.

"Když se vzaly všechny záznamy všech žen, co kdy vyhrály, tak se všichni jednoznačně shodli na tom, že nejkrásnější vítězka za celých šedesát šest ročníků, jsi právě ty. Jak příhodné, co?"

"Och, to je opravdu zvláštní. Ne, že bych si zrovna myslela, že jsem ošklivá, ale opravdu nejkrásnější?" podívám se na Caesara nevěřícně, ale s úsměvem.

"Na mou duši, mluvím pravdu."

Dál se rozhovor nese v duchu her. Všímám si, že Caesar si dává záležet, aby nijak nedával důraz na naši alianci,  tudíž Alexe, Savannah, Travise a Glara, v jejichž smrtích jsem hrála hlavní roli já.

Caesar se mě ptá na první dojmy z arény, na názor na mé protivníky - a tohle dokonce říká tónem, jako by vůbec nebyli mrtví - a mimo jiné se mě i ptá na to, jak mě napadlo se přihlásit do Her.

"Ono to vlastně je trošku složitější,"zamyslím se a mimoděk se podívám na Glosse. Ten se jenom smutně usměje a gesty naznačuje, ať pokračuji. Říkal, že tohle přijde.

"Vlastně to bylo tak, že kdyby byl Gloss vítěz, tak by se mnou netrávil prakticky žádný čas. My dva jsme totiž nerozlučná dvojka. A to, že by nás vždycky od sebe tak odtrhli, by bylo hrozné. Nebo aspoň pro mě," řeknu Caesarovi dobře nacvičenou pololež. Podívám se na Caesara a po dramatické pauze pronesu: "No tak jsem to riskla. A ono to vyšlo."

Celou tuhle odpověď jsem měla až dopodrobna nacvičenou. Tušila jsem už sama bez Glosse, že se mě na tohle dřív nebo později zeptá a pravý důvod jsem vážně říkat nechtěla. Pravý důvod není pro diváky tak přitažlivý, jako nerozluční sourozenci. Pravý důvod je, že jsem chtěla být stejně dobrá - nebo i lepší - jako on. Samozřejmě, to s tím odtrháváním je pravda... Vlastně jsem řekla pravdu vynechanou o pár detailů. Pár ošklivých detailů. Ale to nikdo neví.

"Měli jste opravdové štěstí. A navíc jste pokořili další rekord."

"Opravdu? A jaký?" zeptám se s úsměvem. V duchu se ale zhrozím. To jsem porušila další nepsané pravidlo? Doufám, že to není nic hrůzného.

"Poprvé za celou historii vyhráli dva ročníky po sobě splátci ze stejného kraje, navíc ještě sourozenci! Není to obrovský úspěch?"odpovídá mi Caesar a já se nutím k ještě zářivějšímu úsměvu.

"To tedy je," přitakám s hraným potěšením. Jsme první a taky budeme jediní. Kdyby se to opakovalo, mohlo by to ohrozit pověst všemocných Tvůrců Her a všichni bychom byli v maléru.

Už já jsem jim připadala nepohodlná a snažili se mě zabít, ale já měla holt štědré sponzory a Glosse. A asi se mě nepotřebovali zbavit tak usilovně, protože to bych tu už neseděla.

Když rozhovor konečně končí, obdařím kamery posledním zářivým úsměvem, rozloučím se s Caesarem a za doprovodu Glosse odcházím z místnosti.

Jakmile dojdu do svého pokoje, který bude můj už jenom posledních pár hodin, opřu se zády o zeď a pomalu sjedu dolů k zemi. Rukou si podepřu čelo a pevně zavřu oči. Bolí mě hlava, hrozně moc mě bolí a všechno jsou pro mě přímo muka.

Ozývá se klepání na dveře."Je odemčeno," řeknu se zavřenýma očima a snažím se jenom pomocí sluchu poznat, kdo to je.

"Správně by se mělo říkat 'Vstupte'" poučí mě Luria tichým hlasem. Zřejmě si ke mně sedá na zem."Cashmere, nevypadáš dobře. Je ti snad něco? Bolí tě něco?"

"Ne, nic mi není," zalžu."Možná jsem jenom vyčerpaná." Dodávám ještě, aby má lež zněla věrohodněji.

"Nelži mi, poznám to. U tebe já to poznám," řekne mi a já ještě pořád neotevírám oči. Poslali mě sem, ať si sbalím věci, ale já tu žádné věci nemám. Jen náramek, co jsem měla v aréně a ten prakticky nesundávám. Takže jsem tu úplně zbytečně.

"To je dost možné,"připustím. Já už chci být doma! Hned teď!

"No ale proto tu nejsem. Mám ti vyřídit, že už jedete zpátky do prvního kraje. Chtěla jsem se rozloučit."