Hunger games: Cashmere

Část třicátá čtvrtá

Nevšimli si nás. Zřejmě spolu něco probírají, takže si skupinky pěti malých, sladkých a neškodných dětiček (nás, samozřejmě!) nevšimli. Jejich škoda. Nebudou moct tolik utíkat a škubat sebou. Chtě nechtě mi na tvář naskočí úsměv.

"Bell, pozor!" vykřikne ten kluk a dívka je okamžitě na nohou. Snažím se prchnout, ale to už ji Alex pevně drží za paži. A zřejmě i dost bolestivě.

"Vypadněte!" zařve na nás ten kluk a sevře v ruce svoji zbraň. Tohle jistě vyústí v souboj. Bude to děsivé. Mohla bych se z toho nějak šikovně vyvléct... Ano, přesně to bych mohla.

Nečeká žádnou odpověď a rovnou dělá výpad na Alexovu ruku, která drží onu Bell. Nezasáhne ho, ale i tak mu ta dívka utíká. Nevím, co dělat. Nedokážu jen tak stát a nečinně se dívat. Nenechám si tu holku uniknout mezi prsty. Shazuji si z ramen batoh a sundávám opasek. Jen by mě to zdržovalo v běhu. Jenom do ruky si beru nůž, protože proti ní přece nepůjdu neozbrojená.

"Jdu tu Bell chytit. Doufám, že je dost rychlá, protože čím delší dobu bude zdrhat, tím delší dobu bude naživu," usmívám se. Beru si radši ještě jeden nůž, vrhací, pro všechny případy.

Nechávám jich pět za sebou a rozbíhám se za Bell. Běžela dál od pobřeží. Vlastně běží přes arénu, k dalšímu pobřeží. To je docela dálka. Bylo by fajn, kdybych ji chytila až u moře. Přece jen jsem člověk a záleží mi na tom, aby viděli před smrtí nějakou hezkou věc. Bell by měl potěšit pohled na moře. Hah, byl to vtip. Je mi to úplně jedno, jak umře.

Nečekala bych, že je takhle rychlá. No, rozhodně není o moc rychlejší než já - pokud vůbec. Vedení má hlavně proto, že dostala náskok. Ale i ona se vyčerpá. Bohužel, já taky. Nejsem stroj, abych bez ustání běžela a běžela a běžela a ještě zabíjela. Možná jsem k tomuhle cvičená, ale nejsem taková. I když možná...

Když je mezi námi pořád stejná vzdálenost, jsem si už jistá tím, že ji jen tak nechytnu. Musím to vyřešit jinak. Natahuji ruku s nožem, který je určený k vrhání a během běhu se snažím odhadnout hod.

Nechci ji zabít nebo jí smrtelně ublížit, to ne, mrtvá by mi byla k ničemu. Teda nebyla, ale jestli chci udělat divadlo pro Kapitol a pro sponzory, což bych měla, tak nemůže být mrtvá. Chci ji jenom zpomalit. Chvíli mířím a potom hážu.

Nůž letí vzduchem a zabodává se jí zezadu do nohy, ze zadní strany stehna. To je výš, než jsem chtěla, ale svůj účel to plní. Zakopává a padá k zemi. K mé smůle si ale z nohy vytrhla ten nůž a teď ho hodlá použít proti mě.

Zpomaluji. Nechci se vyčerpat ještě před tím, než k ní dojdu, takže vlastně vůbec nespěchám.

"Ale ale. Copak se ti stalo, Bell?" ptám se naoko zděšeně. Jsem ve středu, nevím totiž, co od ní můžu čekat.

"Nějaká mrcha mě chce zabít. Znáš ten pocit, Cashmere?" řekne směrem ke mně a nenávistně mě propaluje pohledem. Zná mé jméno. To mě nepřekvapuje. Vlastně je to docela logické - kdo by mě po těch všech povinných rozhovorech s vítězem neznal?

"To chceš říct, že jsem mrcha?" ptám se s úsměvem.

"To bych si nedovolila," opáčí a odvrátí pohled. Kapitol se touhle slovní přestřelkou musí hrozně bavit.

"Tak to jsi měla pravdu. Skončíme to hned nebo se budeš bránit?"

Podívá se na mě. Tahle se nevzdá. Teď někdy po mě skočí. Bude mi držet vlasy a nůž pod krkem, bude mě nutit říct něco opravdu hnusného, smrtelně mě zraní, ale že by mě zabila milosrdnou smrtí... To sotva. Nedokáže to. Ani ten její kámoš z kraje.

Opravdu se po mě vrhá. Natahuje jednu ruku, asi že mě chytí pod krkem, ale já jí ruku jedním pohybem zkroutím. Snaží se do mě říznout nožem, ale nemá šanci. Kopnu ji kolenem do lokte (sama se divím, jak jsem to dokázala) a bolest ji nutí pustit můj nůž, který měla v noze.

Přikládám jí chladivou čepel nože na hrdlo a nakláním se k jejímu uchu. Tohle musí být opravdu lákavá podívaná. Jedna z vítězek mi jednou říkala, že nejvíc sponzorů mají šanci získat souboje mezi dívkami. Čím víc provokace, říkala, tím větší šance na sponzorské dary. Nejspíš to je fakt. No, uvidíme.

"Doufám, že nemáš strach z nožů nebo snad... ze mě?" zeptám se jí pobaveně. Mluvím k ní zezadu a ne moc nahlas, přesto mě moc dobře slyší.

"Kdo by se bál takový nevinný a něžný holky jako ty?" odsekává. Zřejmě nehodlá hrát tuhle hru.

"Vždycky tu někdo je. Tak mě jen zajímá, jestli nepatříš k těm výjimkám," pousměji se jí u ucha.

Neodpovídá. Mlčí. To je ale ignorantka. Kdybych chtěla, jednou pohnu rukou a je mrtvá. Dávám jí šance si smrt zpříjemnit.

"Jak myslíš. Ale protože jsem hodná, vyber si, jak chceš zemřít. Smrt stářím se nepočítá, to neovlivním."

Zamračí se na mě. Je rozhodnutá mi něco ošklivého odpovědět, nějak se mě zbavit a zdrhnout. Doufám, že za mnou někdo běžel. Pomoc, kdokoliv!

"Chci umřít štěstím, až tě uvidím mrtvou," řekne tiše. Bojím se ji pustit, abych se podívala, co dělá s rukama, protože se nemůžu zbavit dojmu, že mě v nejbližším okamžiku zabije.

"Nestane se, drahá."

Tenhle hlas okamžitě poznávám. V něm bych se nespletla, i když to není Glossův hlas. Je to Alex, samozřejmě. Přišel mě zachránit! Ano, po tom, co jsem dneska udělala bych čekala, že hezky zabije i mě, ale on je tu jenom kvůli ní. I když těžko říct. Začínám mít strach...