Hunger games: Cashmere

Část patnáctá

"Ťuk ťuk. Vstávat. Za chvilku bude hodnocení." Budí mě tak známý hlas, který si už začínám spojovat s hlasem budíku - Glossův hlas.

"Převleču se a jdu. Hned tam jsem!" řeknu nahlas, aby mě slyšel a zvedám se z postele. Jsem nějaká plná energie, tak moc, až mě to děsí.

Sundávám si že sebe oblečení, ve kterém jsem spala a natahuji na sebe pískové šaty. Staré oblečení nechávám ležet na podlaze, vždyť to přece někdo sklidí, a jdu do jídelny. Jsou tam už skoro všichni a napjatě sledují obrazovku. Sedám si vedle Glosse a taky se obracím k velké obrazovce.

Nejdřív tam něco povídají. Nevěnuji pozornost tomu, co říkají. Jenom čekám, až se objeví moje fotka a moje známka.

Jako první se objevuje Glarova fotka a u ní zazáří číslo 6. Vší silou se koušu do rtu, abych se nezačala smát, ale ani tak nezabráním úšklebku. Tohle je historicky nejmenší číslo u někoho z prvního kraje. Být na jeho místě, tak se propadnu do země. Anebo bych se aspoň někam schovala

Potom se objevuje moje fotka. Vypadám na ní úplně hloupě, vlasy mi trčí v neupraveném culíku a přiblble se usmívám. Jsem vážně úplně úžasná - vypadám přesně jako taková ta hloupá husička, co má v hlavě slámu.

Napjatě čekám, jaké číslo se u mě objeví. Desítka! To je dobré, ale pořád to není ono. Měla bych být šťastná, že mám tolik bodů, ale onen pocit naplnění se neobjevuje. Jsem zklamaná. Jenže... při pomyšlení na Glarovou šestku nakonec šťastná jsem.

Jsem rozhodnuta vydržet sedět u obrazovky aspoň do Travisova hodnocení, abych měla přehled. Hned po našem kraji je na řadě dvojka. Jako první se objevuje Alexova fotka. Škoda, že zabrali pouze jeho obličej, který se na mě šklebí z obrazovky. Je na něm určitě víc věcí k prohlížení než jen obličej.

Docela nepříjemně mě překvapuje, že dostal jedenáctku. Jedenáctku! Není to fér. Co asi tvůrcům předvedl, že mu dali tolik bodů? Radši nemyslet. Ne, vážně Cash, nemysli na to.

Savannah a nakonec i Travis dostávají po deseti bodech. Potom už mě body ostatních nezajímají. Samé čtyřky, pětky, šestky a někdy dokonce až osmičky. Nezájem. Nuda. Ble.

"Jsem na tebe pyšný, moje milá sestřičko. Ale pořád tam něco chybí. Příště dostaneš určitě jedenáctku nebo rovnou dvanáctku!" bere mě kolem ramen Gloss a šťastně se usmívá. Desítka není bůhvíjaký úspěch, ale i tak je to skvělé.

"Příště? Co to povídáš? Trošku sis přihnul, viď?" říkám se smíchem a cvrnkám mu do ucha. Tohle jsem neudělala už hrozně dlouho. Ale vrtá mi hlavou to 'příště'. Co tím myslel? Nejspíš to řekl jen tak. Určitě to tak bylo. Někdy má hloupé řeči. Spíš bych řekla, že má hloupé řeči často… Vlastně skoro pořád.

Sedáme si ke stolu vedle sebe. Dneska mi konečně bude věnovat pozornost a bude se ke mně chovat jako ke své sestřičce. Konečně. Od doby, co jsme v Kapitolu na mě úplně kašle a nevšímá si mě.

"Dáš si spíš tenhle zeleninovej salátek nebo dáš přednost troše syrové omáčky na předkrm?" ptá se mě s úsměvem a natahuje ke mně dvě misky. Vybírám si sýrovou omáčku a těstoviny. Dnešní večer je u nás v patře jenom můj a hodlám si ho užít. Nebudu jíst jenom suchou zeleninu.

"Jen si dej. Na, tohle je taky dobrý!" Gloss bere od stolu nějaké divné ovoce namočené v čokoládě a strká mi ho přímo do obličeje.

Odstrčím jeho ruku, ale nos mám celý zamazaný. Když mě vidí ostatní, začínají se smát. Od stolu se ke mně natáhne nějaká ruka a podává mi zrcátko. Když se v něm vidím, propukám - stejně jako všichni ostatní - v nezadržitelný smích.

Celý večer si užívám jídla, ale rozhodně se nepřecpávám. Nechci zopakovat chybu z minule, zítra si nemůžu dovolit být v posteli.

"Zlatíčka, měli byste si jít lehnout. Zítra nás čeká opravdu namáhavý den a nikdo z nás nechce, aby někdo z vás byl nevyspalý. Tak se hezky vyspěte," usmívá se na Glara a (hlavně) na mě Luria. Bez řečí se zvedám, se všemi se loučím a jdu k sobě do pokoje. Luria to s námi myslí dobře.

Nevím, jestli Glare taky bez keců šel a upřímně mě to vůbec nezajímá. Tak nějak zjišťuji, že jsem dost unavená a že bych u stolu stejně dlouho nevydržela.

V šuplíku hledám nějaké pohodlné oblečení na spaní, až si nakonec vytáhnu nějaké volné bledě fialové šaty a oblékám se do nich. Nejsou nic moc, ale na spaní stačí.

Došourám se k sobě posteli a vlezu si pod vyhřátou přikrývku. Obejmu ji rukama a představuji si, že dnešní úžasný den se odehrál za nějakou dlouhou dobu, že jsem se štěstím vyhrála hry a teď ležím ve svém domě ve Vesnici vítězů. Tohle všechno je dost nereálné, musela bych mít vážně moc štěstí, a sponzorů, abych měla aspoň šanci…

Ale nad tímhle už nechci přemýšlet. Zavírám oči a v zavřené myslí se mi míhají nějaké zvláštní představy šťastné budoucnosti. Netrvá dlouho a usínám...