Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá třetí

Když konečně nabírám plného vědomí, doširoka otvírám oči. Všechno se mi slije v bílou barvu a zatočí se mi hlava. Pokusím se ten zmatek mrkáním odehnat a po chvilce vidím bílý sterilně zařízený pokoj kapitolské nemocnice.

“To je v pořádku Cashmere, už je to dobré. Jsi v Kapitolu, už ti nehrozí žádné nebezpečí,” uklidňuje mě čísi hlas a já skoro usínám, ale jen do chvíle, než ke mně ta kapitolská doktorka natahuje ruku.

Moje reflexy z arény jsou zpátky. Vymrštím ruku směrem k doktorce, ale ona mě s úsměvem chytá za zápěstí. “Uklidni se Cashmere. Bude to v pořádku,” usmívá se a do žil mi vstřikuje nějaký uspávací prostředek. Funguje. Usínám téměř okamžitě.

Když znovu otevírám oči, stojí u mě nějaký mladý avox a bledou tváří. Mám dojem, že přesně on byl v našem kraji a podával nám jídlo.

Usmívá se na mě a mně svírá hrdlo úzkostí. Nemám sice ani ponětí, kdo to je, ale na tom nezáleží. Podává mi podnos s jídlem a já si jídlo skepticky prohlížím. Tohle přece není ani jídlo! Je tu jenom nějaká přesnídávka a něco, co nedokážu přesně definovat. Z toho se mám najíst?

Avox mi zvedá lůžko, na kterém ležím, abych mohla sedět, odchází a nechává mě tam s jídlem samotnou. Znovu se dívám na jídlo a zjišťuji, že vlastně nemám vůbec hlad. Vůbec. Přesto do sebe však dostávám alespoň tu přesnídávku, když už nic jiného. Potom zase usínám.

Za tu dobu, co jsem tam jen tak ležela, jedla a spala, jsem ztratila absolutní pojem o čase. A avoxové se svými prázdnými výrazy a nemluvícími ústy mi moc nepomáhali. Pokaždé, když jsem se jich na něco zeptala, tak mlčeli. Ani třeba nekývli hlavou na souhlas nebo tak.

V tu chvíli jsem měla co dělat, abych nezačala ječet na celou tu kapitolskou nemocnici. Potřebuji s někým mluvit! Ale ne jen tak s někým... s Glossem! Určitě tu ležím několik měsíců, možná tu ležím i několik let. Potřebuji se s ním po té ohromné době aspoň vidět!

V okamžiku, kdy se probudím a nejsem k ničemu připojená a ani nejsem připevněná k lůžku, jsem radostí bez sebe. Zvedám se do sedu a cítím pocit svobody. Rozhlížím se po místnosti. Naproti mě je křeslo a na něm hromádka oblečení.

Černé tričko na ramínka, černé kalhoty, vysoké boty šněrování. A zlatý náramek. Tohle mě na první pohled vyděsilo. Pak mi ale dochází, že to není oblečení do arény a ani to, co jsem na sobě měla předtím v aréně. Je to jen dočasné. Za chvilku bude konečně všemu konec. Poslední rozhovor a pojedu domů.

S úsměvem pokládám nohy na chladnou zem a oblékám se do černého oblečení a na ruku si dávám posvátný náramek. Jediné, co nechávám na svém místě, jsou boty. Nesnáším je. Po té době v aréně... Nechci je mít už nikdy na sobě.

Když už jsem oblečená, mhouřím oči a čekám, až se otevřou dveře. Když už se otevírají, vycházím na chodbu a snažím se zachovat si kamennou tvář. I teď mě nejspíš natáčí kamery. Bosýma nohama šlapu po kamenné podlaze a prohlížím si sterilní bílé zdi.

"Cashmere!"

Prudce se otáčím. Kus za mnou stojí Gloss. Do očí mi vyhrknou slzy. "Glossi!" vykřiknu a běžím přímo k němu. Docela se divím, že mě moje nohy drží a že běžím takhle rychle. Chytám ho kolem krku a nořím mu obličej do obleku. On mě na oplátku konejšivě objímá. Přesně jako starší bráška. Teď už mi slzy tečou po tvářích a je zbytečné to skrývat.

"Tolik jsi mi chyběl! Ani... ani nedokážu popsat jak!" říkám mu zajíkavě.

"Cashmere... Ty mě taky. Bál jsem se, že se mi už nevrátíš. Já ten náramek budu vážně uctívat," říká mi. Vypadá to, že je taky dost dojatý, ale nedovolí si brečet, jako teď brečím já.

"Tys snad nevěřil, že se vrátím? Já ti to přece slíbila," usmívám se na něho skrz slzy.

"Věděl jsem, že se vrátíš. Lidi jako ty a já... my prostě umíme přežít," šeptá mi. Z těchto slov mě mrazí, i když k tomu nemám žádný pádný důvod.

Ještě pořádnou dobu mě drží v objetí, dokud na sebe neupozorní žena, které jsem si prvně nevšimla.

"Eh... Nerada vás ruším, ale... Čeká nás spousta práce a... Ráda bych všechno dokončila včas." Má docela milý hlas, ta ženská. Ale kdo to je?

Gloss mě pouští a já ho už taky nedržím a nebrečím mu do obleku. "Oh, promiň. Cashmere, tohle je tvoje nová vizážistka, Rudy. Rudy, vy Cashmere znáte," představí nás Gloss a já si s ní potřesu rukou.

"No tak, Glossi, říkala jsem ti přece, že mi můžeš tykat," zasměje se zvonivým smíchem a já se na ni zamračím. Jestli se teď snaží sbalit Glosse, tak se snaží marně. Nemůže. Nemá šanci. Ne. Glosse teď už nikomu nedám. Klidně jí ukousnu obě uši, jestli na něj jen sáhne.

"No ale to je vedlejší. Cashmere, pojď, musíme tě připravit. Tahle noc bude tvá," rozplývá se.

Je to moje nová vizážistka... nahradila Tarrase. Úžasná zpráva pro mě. Gloss to určitě zařídil. A Rudy nakonec nepadá ani tak zle. Má krátké, jedovatě zelené vlasy a dost extravagantně se líčí. Právě teď má krvavě rudé rty a jakousi černobílou masku kolem očí. Musím uznat, že to vypadá celkem hezky... na Kapitol.

"Tenhle ročník byl opravdu zajímavý. Nemyslím ale, že se o tom zrovna chceš bavit, takže ti rovnou ukážu, co budeš mít na sobě. Nejsem žádná tajnůstkářka, takže žádná překvapení ode mě nečekej," vysvětluje mi s úsměvem, zatímco mě vede po chodbě.

Upřímně - nejradši bych byla, kdybych mohla okamžitě odjet domů a vykašlala se na všechny ty ceremonie. Docela se děsím toho, jak to všechno zvládnu.

"Bude to náročný večer," oznamuje mi Rudy. Jako by mi to nebylo už tak jasné.