Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá

"Hej, vstávej, máš hlídku. Hlavně si ji užij, možná to bude tvoje poslední noc, protože zítra je tuplem finále. Jsme už jenom čtyři," budí mě s protivně zákeřným úsměvem Savannah.

Protírám si oči a zvedám se na loket. Rozespale se rozhlížím kolem sebe a konečně si uvědomuji, že jsem ve stanu, že musím vstávat a že se nějak ochladilo. Beru si ze stanu deku, kterou prvně zbavuji všech zbytků pomerančové kůry a jdu si sednout k ohni, který je rozdělaný spíš kvůli světlu než teplu.

Sedám si k němu a natahuji ruce, abych si je nad ohněm ohřála - i když mi je teplo - a přitom úplně ignoruji fakt, že Alex sedí u ohně taky, protože má hlídku se mnou a že sedí přesně vedle mě.

"Tobě je zima?" zeptá se pichlavě. Jestli teď ode mě čeká odpověď, tak je na omylu. Nic. Mlčím. Savannah a Travis vypadali dost ospale. Nejspíš už asi usnuli. No není divu, po probdělé noci.

"Hodláš mě ignorovat? No, myslel jsem si, že mě máš radši než Glara," pokračuje s vrtáním.

"Jestli chceš, taky ti můžu říct pár hezkých slovíček na rozloučenou... Chceš?" odpovídám mu chladně, s pohledem upřeným do plamenů.

"Ne, děkuju. To spíš já tobě něco před smrtí řeknu," opáčí.

"Jak myslíš," pokrčím rameny a hodím do ohně malý kamínek. Jsem na něj hrozně naštvaná, i když vlastně nevím proč. Ale zase na druhou stranu… Bože, on má taky sexy hlas!

"Tak poslouchej, ty malá mrcho!" vyhrkne, chytí mě za rameno a obrátí mě, abych se na něj musela dívat. Má opravdu pevný stisk a nejspíš bych vykřikla, kdyby to nebyl on. Jemu neudělám tu radost a budu zticha, i kdyby mi řezal prsty a trhal zuby.

"Myslíš si, jak jsi úžasná, že je to tak? Ale nejsi. Jsi jen obyčejná malá štětka!" říká mi zvláštním způsobem a dívá se mi přímo do očí. Sakra, vždyť on mě určitě zabije!

"Kdybys to nebyl ty, flusnu ti do ksichtu. Ale to radši ne, ještě by potom naše princátko mohlo od tý ošklivý a zlý holky něco chytit, třeba to štětkařství!" vysmívám se mu. Jestli si ten ubožák myslí, že mě urazí, tak se plete. Mě jen tak neurazí. Zvlášť když bude zítra stejně nejspíš mrtvý. Ale prozatím... měla bych žít, ať už se o to postarám čestně nebo ne.

"Tak flusni! Dělej, plivej!" chytá mě ještě pevněji a nepatrně se naklání blíž ke mě. Hrozně nenápadné. Sakra, jestli něco neudělám, vážně mě zabije. Cash, mysli! Musím použít svoje zbraně.

"Říkala jsem, kdybys to nebyl ty," říkám mu šeptem přímo do tváře a arogantně se mu dívám přímo do očí. Ano Cash, správně! Přesně takovou tě přece Gloss nechal prezentovat na rozhovorech. Arogantně sexy, svůdná a nedosažitelná. Teď už jenom rychlá akce a možná přežiju.

Nečekám, že by Alex něco odpověděl a pokládám mu obě ruce na hruď, čímž ho srazím k zemi. Obkročmo mu sedám na břicho a vítězně se usmívám. Nakloním se úplně k němu, že se naše těla dotýkají a svými rty se skoro dotýkám jeho ucha.

"Pro tebe by byla škoda takhle používat sliny. Myslela jsem, že máš radši spíš něco extra," šeptám a slyším, jak se mu zrychluje dech. Doufám, že si nemyslí, že to myslím vážně. To by byl ještě větší blbec, než za jakého ho mám.

Chytá mě za boky a spolu se mnou se zvedá do sedu. Kousek za ním je spadený kmen, na kterém sedáváme. Opře se o něj zády a já mu hodím ruce kolem ramen. Teď mu už sedím na stehnech, ne na břiše. Vlastně nesedím, ale to už je vedlejší. 

Pozvedne koutky v šibalský úsměv a zrovna když to nejmíň čekám, tak chytí můj obličej do dlaní a vtiskne mi dlouhý polibek. Nechci zůstávat pozadu, aby si náhodou nemyslel, že neumím líbat nebo tak něco. Ale rozhodně do tohoto polibku nedávám všechno. Docela mě překvapujě, že do toho jde tak po hlavě. To ho vážně nenapadlo, že by to mohla bý léčka? Trik, jak ho zabít? Tss.

Je mi jasné, že polibky to nekončí. Klidně bych se vsadila, že Alex tohle plánuje už hodně dlouhou dobu. A koneckonců... proč taky ne. Jen mi vadí, že nás sledují kamery. Jsme poslední žijící splátci a kamery zabírají jenom nás. Máme poslední noc, než bude finále. Dost se divím, že nás nenechali se povraždit hned a čekají s tím do rána, ale určitě za tím bude něco víc. Možná mají tuhle noc domluvenou s Alexem už dávno. Fíha, to zní skvěle.

Alexovy ruce se natahují a chytají lemy mého trička. Nechávám ho mi jej sundat a sama mu též sundávám tričko. Pěkně pomalu, ať má dost času si to uvědomit. Však on si taky dával načas. Radši ani nechci přemýšlet, kolik dívek přede mnou už takhle svlékal. Ale co. Já taky nejsem žádná jeptiška.

Bříšky prstů mu obkresluji svaly a on na oplátku přejíždí rukou přes křivku mého těla. Přitom máme pořád rty přitisknuté k sobě, s přestávkami k nadechnutí.

"Cash, proč... Proč mi tohle... Děláš?" ptá se šeptem mezi polibky Alex.

"Vadí ti to snad?" zeptám se ho a na chvíli se od něj odtrhnu. Oči má ještě zavřené, jako by si pořád vychutnával moje polibky. To jsem vážně tak dobrá? Chudáček pan Naivka.

"To rozhodně ne, ale... Nechápu --”

"Chápat nemusíš. Tohle je poslední noc, tak proč si ji neužít?" argumentuji a natahuji ruce k jeho kalhotám. Ve stejný okamžik mi také sundává kalhoty. Jsme nějací sehraní. Docela děsivé. Brr.

Slyším, jak se Alexovi zrychlil dech, vidím, jak mu krev pulzuje ve vzrušením vystouplých žilách. I když není zas takové horko, naše těla jsou rozžhavená od všech těch polibků a slůvek šeptaných do ucha. Člověk by i uvěřil, že je to myšleno vážně.

Jsme před sebou jen ve spodním prádle. Ani jeden z nás se za svou postavu nemusí stydět, roky tréninků dokázaly svoje. Ale i tak... mám problém s těmi kamerami. Ale kvůli kamerám už teď necouvnu. Musí tu být přece i něco, jak kamery oblafnout.

"Děje se něco?" ptá se Alex, když si všímá toho, že jsem se zarazila.

"Kamery," šeptnu mu do ucha.

"Chápu. Taky mi trochu vadí. Ale to nějak vyřešíme, neboj."

Kývnu hlavou, vášnivě ho políbím a rukou mu přejedu od krku přes břicho dolů. Jestli nás teď sledují z Kapitolu - jakože určitě sledují - tak tohle pro ně musí být opravdu úžasná podívaná. Jestli se odsud dostanu, tak se na to taky podívám a budu se smát Alexově naivitě... jestli se odsud dostanu.

Chytá mě za boky a prohazuje naše pozice. I přes to, jakou má sílu, je ke mně hrozně něžný. Vůbec nemá žádný ocelově pevný stisk, netřískne se mnou o zem ani nic podobného.

Neodolatelně se na něj usměji a jednu nohu mu přehodím přes tělo. Doufám, že za tohle nás kapitolští občané něčím obdarují. I když... ne, radši ne. Potom bych to možná začala brát vážně i já...

 !!! Tohle je možná trošku šok :D Mám pro vás návrh... mám napsaný pokračování tohohle "románku" a nejsem si jistá, jestli to mám přidat :D Takže... mám?