Hunger games: Cashmere

Část dvacátá šestá

Překvapeně vykulím oči a oba se skoro ve stejný okamžik chytáme za svoje rty a začínáme se se smíchem jeden druhému omlouvat. Tohle bylo vážně dost zvláštní. Určitě se červenám. A jestli mě teď viděla Savannah, tak mám o problém víc. Vlastně měla bych, kdyby mě to zajímalo.

"Vážně promiň! Chtěla jsem ti něco říct, ale úplně mi to vypadlo a prostě... Promiň," omlouvám se mu se smíchem a prohrábnu si přitom rukou vlasy.

"To já bych se měl omlouvat!" směje se. "Chtěl jsem ti říct, co je to za kamen támhle a asi jsem na sebe měl nějak upozornit."

"Fajn, necháme to být," mávnu rukou a snažím se dělat, že nevidím Savannah za sebou, která mě chce zabít už teď. "Ale co je to teda za šutr?"

"Obrovský balvan kamenné soli. Kdybychom chytili nějakou věc a neměli sůl, můžeme si trochu odkousnout," zašklebí se. Slabý vtípek, kamaráde.

"Nemá být sůl... Uhm... Průhledná?" zeptám se, abych všem připoměla svoi image hloupé husy.

"Tahle ne. Určitě má být aspoň trochu použitelná k úkrytu, takže se musela použít tahle specialitka," vysvětluje mi ochotně Alex. No jo, vždyť pochází z kraje, který se zabývá kamenictvím. Není divu, že toho ví o kamenech tolik.

Kývnu hlavou, jakože rozumím a mhouřím oči. Něco mi tu nesedí. Slunce už je skoro na konci své poutě a to uplynulo sotva šest hodin od doby, co nás strčili sem, do téhle arény. Za pár hodin už bude všude tma. Pokud se tvůrcům nebude chtít nás překvapit něčím jiným.

Vytahuji si z batohu lahev s vodou. Vypila jsem o něco víc jak čtvrtinu. To poslední, po čem teď toužím, je být bez vody dlouhou dobu, než něco objevíme. Jestli něco objevíme.

"Kde je ta hnusná malá holka," zavrčí těsně za mnou Savannah a vytrhne mě tak z přemýšlení. "Jdeme už dlouho jak magoři a nikde nikdo. A čí to byl vlastně nápad, jít za ní?"

Z její nenávisti mi je až zle. Nesnáší mě. Slyším to z jejího hlasu, vidím jí to v obličeji. Možná bych si s ní o tom mohla promluvit. Nechci ji mít proti sobě.

"Byl to můj nápad. Savan, nezapomínej na to, že ona má taky nohy a používá je," zašklebí se na ni Alex a ona se na něj jenom zamračí. Nic víc. Jen se zamračí. Asi jsem ji právě prokoukla. Nechávám jít Alexe vepředu a sama se zastavuji. Savannah jde vzadu, tak čekám, až bude blízko mě, abych si s ní mohla promluvit.

"Savannah, co tě žere?"

"Mě nic nežere," odsekne mi a dívá se jenom před sebe.

"No to jsem si všimla."

" A i kdyby mě něco žralo, tobě se s tím určitě svěřovat nebudu," odsekává dál. Ale já se nevzdám.

"Proč ne? A když ne mě, tak komu?" ptám se jí. Doufám, že to nevezme jako urážku, protože teď si ji chci naklonit, ne poštvat proti sobě ještě víc.

"To radši Glare než ty."

"Vážně? Myslíš, že by to pochopil? Já to pochopím vždycky, jsem přece holka," zašklebím se.

"Hm."

"Jsem o něco starší a mám toho víc zažito, nemyslíš? Vážně bych ti pomohla, ať je to cokoliv," burcuji ji k tomu, aby mi to řekla.

"No fajn, dostalas mě." Ano! V duchu zajásám, ale zvenku se tvářím naprosto vážně. "Alex se baví víc a líp s tebou a mě úplně ignoruje. A to jsem od něj z kraje! Měl by se mnou mluvit, musím mu něco v soukromí říct!" otáčí se na mě a čeká, co jí na to řeknu.

"To se ti jenom zdá. A neignoruje tě, to by byl vážně na hlavu! Ignorovat tě..." kroutím hlavou.

"Stejně je radši, když jdeš vedle něho ty," zamračí se Savannah.

"Protože před tebou se nemusí předvádět, co je kde za kameny," zasměji se. Připadám si jako nějaká poradna, nejméně o dvacet let starší než ona. A stejně mě pořád nesnáší. Co za pitomost mě to napadlo, bavit se s ní a ptát se, co ji žere?!

"Asi jo," pokrčí rameny.

"Můžu tě ujistit, že kromě týmové spolupráce v oblasti zkoumání kamenů a písku mezi námi nic jiného není," řeknu vážně a koutky mi z toho cukají. Nevím proč, ale stěží se bráním tomu, abych řekla "zatím".

Savannah se začíná smát. To je pro mě dobré. Ledy jsou prozatím prolomeny. Dnes v noci mi s největší pravděpodobností krk nepodřízne.

Nevím jak dlouho dál jdeme,ale cestu se o něčem bavím a něčemu se směji se Savannah. Všechno tohle šaškování je jen na oko, ale i tak je to celkem fajn. Aspoň rychleji ubíhá čas. Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že mě nesnáší, protože má pocit, že mám něco s "jejím" Alexem.

"Pšt!" zasyčí jednohlasně Alex a Travis. Zastavuji se a pevně tisknu rty k sobě. Nevím, co se děje, dokud Travis neukáže před sebe.

Konečně! Máme ji! Jaká hlupačka to je. Sedí opřená o jeden z kamenů, pěkně ve stínu a... Spí. Nemůžu tomu uvěřit. Ona vážně usnula. To je směšné!

Posunky si naznačujeme, jak to bude. Nedá se tak ale nic vyřešit, tak prostě jdeme po ní. Každý z jedné strany, obklíčíme ji a potom... Pá pá, živote.

Tichými kroky, aby se náhodou neprobrala dřív, než by měla (což je nakonec úplně zbytečné, protože spí tvrdým spánkem) se k ní blížíme. Celou dobu se na sebe šklebíme a různě se tváříme i přes to, že je nám jasné, že jsme právě na všech obrazovkách ve všech krajích a domácnostech. Tohle si prostě nemůžeme odpustit.

Stojíme těsně u ní. Já stojím přímo před ní. Prý by po probuzení měla vidět něco hezčího, aby se jí hned nezastavilo srdce. To už by nebyla zábava.

Savannah, která stojí přímo za ní jí klepe na rameno. Teď se musí probrat. Nic. Teď už se s ní Savannah nemazlí a silně ji udeří do ramene pěstí.

"Jau! Tommy, takhle --" zarazí se, když jako první vidí mou tvář s ústy zvlněnými do ďábelského úsměvu. Okamžitě ví, kdo jsem. A taky to, že tu nejsem sama. Rozhlíží se kolem sebe a tváří se čím dál tím víc vyděšeně.

"Prosím... Já vám můžu být užitečná! Nezabíjejte mě! Prosím moc!" žebrá a v ostatních to jen vyvolává smích a ve mě ještě krutější úsměv.

"Chceš se toho zhostit?" ptá se Alex a velkoryse mi podává svou zbraň. Zbraň odmítám. Vytahuji ale svůj nůž a snižuji se k ní do dřepu. Té holce je jasné, že tohle jsou její poslední vteřiny, vteřiny před smrtí.

Vyděšeně se na mě dívá. Ani se už nebrání - ví, že to nemá cenu. Že prostě teď umře. A já budu vrah. Vrah… to je odporné slovo.

Přikládám čepel nože k jejímu krku. Tohle předvádění před zabitím bude dlouhé, ale sama smrt bude rychlá. Nechci, aby zbytečně trpěli. Zvlášť když ještě k tomu nic neudělali.

"Prosím.. Nechci umřít... Prosím," brečí a já už její slzy nechci vidět. Musím se tvářit, že mi tohle nevadí a je to můj koníček, ale stačí jediný pohled do mých očí a je to všem jasné. Trpím tím. Bezeslovně pohnu rty, říkám jí sbohem, a jedním dlouhým řezem jí podříznu hrdlo.