Hunger games: Cashmere

Část dvacátá devátá

Prudce procitám a zvedám se do sedu. Zdál se mi sen. Opravdu ošklivý sen, ze kterého jsem se nemohla vzbudit.

Zdálo se mi o tom, jak jsem zabíjela. Ale z jiného pohledu. Teď jsem byla oběť já. Celý sen byl rozložen na čtyři části, každá znamenala jiného splátce.

Nejhorší ale byla ta poslední, ta holka z osmičky. Viděla jsem sama sebe, jak s krutým úšklebkem přikládám nůž ke krku a potom... Všechno pěkně do detailů, každá kapka krve, to, jak chladí ocel nože i všechny ty hlasy.

Do hlavy se mi dostává hlas Glosse. "Až uvidíš umírat svou první oběť... Někoho, koho jsi slyšela říct jeho poslední slova..." Začíná mi to docházet. Ale tohle já nechci! Chci domů! Ale jestli chci domů, zpátky ke Glossovi, domů a domů, musím zabíjet. Nemůže vyhrát nikdo, kdo by nezabil ani jednoho člověka.

"Dost," poroučím si a nechávám ze své tváře zmizet všechny známky smutku. Nemůžu dovolit, aby mě viděli zničenou a smutnou. Doufám, že teď sledují nějakou jinou, momentálně zajímavější oběť pro kamery.

Vystrkuji hlavu ze stanu a snažím se zorientovat. Vyhaslý oheň, spící Savannah a Travis, každý na jiné straně ohniště. Savannah je teda "svému" Alexovi opravdu věrná. Kdybych nebyla rozhodnutá, že jí nebudu kazit iluze, tak bych jí řekla, že spolu nikdy nebudou.

Vylézám celá ze stanu. Protahuji se a najednou mám chuť, někomu něco provést. Nic zlého, jen prostě něco. Škoda, že nemám nic, čím bych ty dva mohla probudit. Žádná voda navíc, žádná píšťalka, ani nic, co bych jim nacpala do pusy. Ale já něco provedu. Anebo... Radši ne.

Popadám jeden klacík a odřezávám spálenou špičku. Natahuji ruku s klacíkem a šťouchám do Travisovy ruky. Ohání se rukou a spí dál. Zamračím se a píchnu mu do břicha. Pořád nic. Dokonce i když mu klacíkem ťukám do tváří.

"Tak vstávej, sakra!" budím ho a musím vypadat vážně hrozně protivně. Jako nějaká zapšklá a nepříjemná otrava. Ale to já nechci.

Snižuji se do dřepu a nakláním se blíž k Travisovi, abych byla přímo u jeho ucha. Tohle funguje vždycky. Nadechuji se a potom mu foukám do ucha.

Jak jsem čekala, okamžitě se probouzí. Musím se smát. Už hodně dlouho jsem nikoho nebudila tím, že bych někomu foukla do ucha.

“Ty jsi vážně otřesná, Cash! Klidně by jsi mohla být jako Demiliria! Ta má taky opravdu otřesný styl buzení,” směje se Travis a okamžitě procitá. Někdy bych vážně chtěla vědět, co se mu honí hlavou. Co se všem honí hlavou. Kdybych tak mohla číst jejich myšlenky…

“Demili... Cože?” ptám se hloupě a usmívám se.

“Říká se tomu moderátorka…? Jo, myslím, že tak se tomu říká. Ve skutečnosti to je jen otravná fúrie, co je na mě strašně zlá. A tímhle tě zdravím, Demili!” usměje se k obloze a já se vedle něj svíjím smíchy.

Potom se směje i on. Oba se smějeme jako blázni a  tím budíme spícího Alexe a Savannah, kteří po nás hází ošklivé pohledy. Alex proto, že měl asi moc hezký sen a Savannah proto, že se mračí Alex. A Glare… Pořád spí.

Nechápu, proč ho prostě nezabijeme. Je nám k ničemu - jenom nás zdržuje, nic neumí a má pitomý kecy. Kdybych mohla, tak ho prostě sama zabiju a je mi jedno, co ostatní říkají. Jenže Alex se mi včera během hlídky svěřil s tím, že by byla škoda Glara zabít jen tak a že pro něj má dokonalé finále. Budu mu tedy věřit.

"Co se tady smějete jako blbci, vždyť je ještě brzo ráno," mručí očividně dost podrážděný Alex.

"Je už dost pozdě. Měli bychom jít dál," obhajuji se a Travis souhlasně kýve hlavou.

"No tak fajn, myslím, že by neuškodilo, kdybychom vyrazili co nejdřív," říká nám všem Savannah rozhodně a sama se ujímá nelidského úkolu vzbudit Glara.

Chvíli do něj šťouchá, dokonce mu i jednu vlepí, ale on pořád spí. Hádám, že kdyby mu na hlavu vylila ledově chladnou vodu (kterou stejně nemáme, protože vody je málo a ledová není ani náhodou, je spíš teplá jako... něco teplého), tak by se také nevzbudil.

"Foukni mu do ucha. To pomáhá, vím, o čem mluvím," zakření se Travis a významně se na mě podívá. Trochu se zastydím, ale to nemusí nikdo poznat.

Savannah se s pochybami dívá na Travise, potom ještě s většími pochybami na mě a nakonec s největšími pochybami na Glara. Chudák Alex, musí si připadat tak odstrčený. Savannah se s děsem blíží ke Glarově uchu a co nejvíce to dokáže, do něj fouká.

"Co se to, k...?" děsí se naše Šípková Růžena a otevírá oči. Fouknutí do ucha vždycky zabere, to je jisté.

"Vstávej, jdeme," obeznámí ho Savannah s plány stručně a jde si sbalit stan. Všichni ostatní děláme totéž.

Sbalit stan není tak snadné, jako se na první pohled zdá. Rozložit, rozebrat a uklidit se řekne snadno, ale hůř se to provádí. Ne, že bych to nezvládla nebo mi to nešlo, ale prostě je to příliš namáhavé. A nechce se mi.

I přes všechny potíže se mi nakonec daří a stan mám, stejně jako všichni ostatní, hezky sbalený a připnutý k batohu. Ke snídani jsem měla několik plátků sušeného masa - nechci, aby se mi zkazilo, proto ho radši sním co nejdřív - a trochu vody. Co bych teď dala za horký čaj, kávu, víno nebo jakékoliv pití, co není voda.

Zavřu oči a vracím se myšlenkami zpátky do Kapitolu. Ty měkké postele, přátelské obličeje, netoužící po mé smrti a hlavně na soukromí. Tady se bojím říct něco, abych si nezkazila reputaci u sponzorů, kteří mi později mohou zachránit život.

"Můžeme jít?" zeptá se Alex a usměje se na mě. Chce mi zase povídat o kamenech?

"Myslím, že s tím ovocem něco bylo. Měl jsem... Zvláštní sny," zašklebí se a já si ho podezíravě prohlédnu. Co tímhle myslí? Ale abych nebyla za tu hloupou, tak to radši nechávám vyšumět.

"Aha. No já si zase myslím, že tam nebyly ananasy," pokrčím rameny a on se usměje. Musím říct, že má opravdu přitažlivý úsměv. Ale co úsměv! Vlastně... To je jedno.

"Co tady řešíte beze mě?" zakření se Travis přímo za námi a Alexovi spadnou koutky z úsměvu dolů. Neřekla bych, že Travise nějak nesnáší, ale zřejmě ho bere jako křena v naší konverzaci o sušených věcech.

"Nic."

"Ale notak, nebuď labuť. Přece se se mnou o ni podělíš, ne?" zasměje se. Teď se pro změnu zamračím já. 

"Tak hele, 'ona' je hned vedle tebe, takže jestli 'ji' chcete rozebírat, tak někam, kde ona není," řeknu uraženě a odejdu od nich víc dopředu.

Teď nemám náladu poslouchat jejich přihlouplý žvásty. Potom se třeba začnou bavit o něčem, co opravdu poslouchat nechci a to by byla teprve sranda.

"Hej Cash, ty seš taky pěkná labuť. No --"

"Sklapni. Vůbec mě ty tvoje kecy nezajímají," odsekávám a zakládám si ruce na prsou.

"Teda, ty bys byla s Alexem dokonalý pár. Oba umíte být úplně rozkošně naštvaní!" rozplývá se Travis a směje se. Za normálních okolností bych se zasmála, ale teď jen něco zabručím a odvrátím se na druhou stranu. Vůbec nemám na nic náladu. Mám chuť se zastavit, sednout si na zem a trucovat. Ale to by bylo až přehaně dětinské.