Hunger games: Cashmere

Část dvanáctá

"Sklapni Glossi!" řvu na něj hned po probuzení. Stojí za dveřmi a bez ustání na ně klepe a snaží se mě jen slovy vytáhnout z postele.

"Okamžitě vstávej! Pochybuju že se za půl hodiny stihneš nachystat a dneska na trénink prostě musíš! Takže pohni tou svou línou zadnicí a DĚLEJ!"

"Kašlu na tebe! Navíc do začátku tréninku zbývá ještě hodina! Nech mě ještě spát, sakra!" křičím, aby mě za zamčenými dveřmi slyšel.

"Jak myslíš. Glare se už nemůže dočkat, až se ostatním pochlubí tím, jak jsi líná a nechceš vstát z tý zatracený postele!"hučí na mě zase zpoza dveří Gloss. Tohle mě dost nakopává k tomu, abych se posadila. Zvuk ruky bouchající o dřevo mě hrozně rozčiluje.

"Fajn, dostals mě. Když vypadneš a přestaneš bušit do dveří, tak se vzbudím a do půl hodiny jsem v jídelně. A nebudu spát. A už na mě neřvi, prostě přestaň bušit na dveře a jdi pryč." volám na něj, abych vyjednala příměří.

Gloss dočasný mír přijal. Bušení přestává a já rukama mnu spánky. Nesnáším ranní buzení. Je to něco strašného, ale musím to přežít. V aréně nebudu s Glossem jednat o příměří ohledně vstávání.

Se slepenýma očima vylézám z postele. Skoro poslepu docházím ke dveřím koupelny a tam si rychle svlékám oblečení, ve kterém jsem spala. Schovávám se do sprchy a nechávám na sebe stékat teplou vodu.

Když jsem osprchovaná, navoněná levandulovou vůní a zabalená v jemňoučkém ručníku, vracím se zpátky do svého pokoje. Vybírám si nějaké spodní prádlo, oblékám se do něj, sedám si tak před skříň a snažím se v ní najít nějaké vhodné oblečení.

Nakonec si beru šarlatově fialový top a béžové tříčtvrteční kalhoty. V obou se cítím pohodlně a ani to na mě nevypadá zas tak zle.

"Bráško, jsem vzhůru. A trvalo mi to rekordních patnáct minut!" zašklebím se a všichni se smějí. Gloss se jistě svěřil s tím, že nejsem zrovna ranní ptáče a že mi všechno trvá. Je opravdu strašný.

Gloss se na mě ani nepodívá a místo toho se o něčem baví s nějakým jiným vítězem. A - ruku na srdce - nijak mě to netrápí. Gloss je sice můj bratr, ale někdy je to totální kretén. Jak teď dělá mentora je nesnesitelný a to mi je dost líto.

Od avoxů si nechám donést nějakou snídani, které ani nevěnuji pozornost a jen se v ní vrtám a sem tam něco sním. Nějak mě na jídlo přešla chuť.

Přesně v deset pro nás přichází Priscilla a vede nás do tělocvičny. Po cestě nám o něčem povídá, ale slyším jen její hlas. Slova ne. Na Glara jsem se ještě dnes ani nepodívala - nechci si ještě víc zkazit už tak hrozný den.

"Bavte se. Je to poslední trénink před arénou, tak si ho užijte!"Neboj se Proscillo, užiju si to. Možná jinak, než si to představuješ, ale užiju.

****

To, že se začíná nám tentokrát ohlásí hlas z reproduktorů na stěnách. Na dnešek máme všichni - já, Alex, Savannah, Glare a Travis - jasno, co budeme dělat. Budeme se ještě víc zlepšovat v tom, co nám jde.

Bez rozmyslu jdu ke stanovišti, kde se hází noži. Pořád je tu ten instruktor, co tu byl první den a z toho mám docela radost.

"Naše drahá Cashmere. Jsem rád, že ses za mnou vrátila!" usmívá se na mě už z dálky.

"Ano, vrátila jsem se. Ale spíš kvůli nožům než kvůli vám, pane." oplatím mu úsměv a všímám si, že úplně ignoruje splátce ze třetího kraje, kteří sem přišli už přede mnou. Druhý kraj v sobě prostě nezapře.

"No dobře. Dneska ti dám plno druhů nožů, které se můžou v aréně objevit a ty mi ukaž, že umíš používat všechno druhy ke všemu," řekne mi vážně a natáhne ke mně ruku s různými noži, z nichž dva typy vidím podruhé v životě. Ale já jsem přece přizpůsobivá. Měla bych být.

"Asi se budete chtít zeptat, proč jsem tady včera nebyla," zamrmlám a dávám přitom důraz na to, že mu vykám. Teoreticky by mi mohl nabídnout vykání on.

"Možná se za chvilku budu chtít zeptat. Teď házej. Promiň, že tě do toho tak tlačím, ale chci vidět nejlepší vrhačku nožů, jakou jsem tu kdy měl, jak háže různé typy nožů. Potom si můžeme povídat," zašklebí se na mě a já se trošku červenám, protože ne každý mě nazývá nejlepší vrhačkou nožů.

Vybírám si jeden nůž, ten, jehož čepel a rukojeť je mi nejbližší a sevřu ho v ruce. Pak se trochu nervózně otočím k terčům a figurínám a rychle trhnu rukou. Nůž zajíždí figuríně do krku. To by byla smrtelná rána.

Postupně úspěšně hážu na figuríny všechny nože, co mi nabízí, až mi zbyde jen jeden jediný, ošklivě zkroucený se zahnutou rukojetí.

"Tímhle se ani nedá házet," namítnu, když si ho podržím v ruce. Těžko říct, kde má těžiště.

“Ale jde. Jen... Prostě musíš umět," zasměje se, sebere mi nůž z ruky a hodí ho na figurínu. I když skoro vůbec nemířil, nůž zasahuje figurínu přímo do srdce.

Je úplně očividné, že se přede mnou předvádí. I na akademii dělali kluci podobné věci, zvlášť když kolem nich prošla nějaká hezká dívka. Problém byl potom v tom, když ovládala tu zbraň lépe než oni.A ano, teď mluvím o mé osobě. proč bych měla být skromná, když to tak vážně je?

"Hezké. Ale k čemu mi to bude?" ptám se nezaujatě, aby si nemyslel, že nějak obdivuji jeho schopnosti. Ne.

"Jsi hrozná, víš o tom?" směje se, zatímco jde vytáhnout nůž. Poslední dobou mi to říkají skoro všichni a většinou to nejsou lichotky.

"No fajn. Takže to mám jak hodit?" V očích mi hrají pochyby, protože nůž je to doopravdy zvláštní. Nechci, aby někdo viděl, jak minu.

"Je to normální nůž, jen trochu zahnutý a pro tebe asi dost ošklivý. Ale není na něm nic zvláštního, jen to, jak sviští vzduchem a... Nedrží se zrovna dvakrát dobře," ušklíbne se zrovna a podá mi ho.

Nervózně ho chytím za rukojeť a prohlížím si ho. Opravdu se nedrží příliš dobře a hádám, že i hodit s ním bude složité. Nezbývá mi ale nic jiného.

Hážu ho, jako by to byl normální nůž, ale to je nejspíš chyba. Protíná vzduch a místo toho, aby letěl dolů, na srdce, míří nahoru. Ale já se budu tvářit, jako by to byl účel. Já bych chyby dělat neměla a pokud neminu, můžu to vydávat za účel.