Hunger games: Cashmere

Část čtyřicátá devátá

Sedám si na jedno jediné křeslo v místnosti, které je čirou náhodou přímo naproti Snowovi. Přehazuji nohu přes nohu a bez jediného zakoktání nebo snad jiným tónem, než jakým mluvím obvykle, se ho ptám: “A co je to za návrh?”

Snow se usměje až odhalí zuby. Nutím se do kamenného výrazu. “Nebudeme chodit kolem horké kaše. Řeknu ti to rovnou, souhlasíš?” zeptá se mě a já už už kývu na souhlas, než si uvědomím, že kývnutí místo odpovědi znamená podřazenost a uznání, že ten druhý má prostě navrch. Ne! Tak tohle ne.

“Souhlasím,” odpovím mu pěkně nahlas a zřetelně.

“Tak dobře.” Z jeho hlasu se mi dělá špatně. Asi se pozvracím. “Určitě ti neuniklo, že se o tobě mluví jako o nejkrásnější vítězce v historii Hladových Her, viď? No a co by dalo plno mužů, no vlastně nejen mužů, za noc či celý den s tebou? Dokážeš si to představit, jak vysokou cenu mi navrhovali?”

Tón jeho hlasu mě děsí. To, co mi říká, mě děsí. Jeho nabídka mě děsí. Rozhodl se, že bude prodávat mé tělo, že bude prodávat mě, jako nějaký kus oblečení, o který je velký zájem. Proč radši neudělá nafukovací figurínu, která vypadá jako já, a neprodává ji dál v sériové výrobě.

“Co když odmítnu?” zeptám se odvážně, i když už předem vím, že nebudu moct odmítnout. O to se už postará.

“Je to možné. Ale být tebou, tak předem myslím na následky, které by to mohlo vyvolat. Vezmeme například tvoje bolesti hlavy,” usměje se na mě. Už se nadechuji k odpovědi, ale on mě mávnutím ruku zastaví a pokračuje.

“A když nebudu dávat na příklad tebe, co takový Gloss? Určitě bys odmítla něco, díky čemu můžeš zastavit jeho… Zlé noční můry? Sama víš, jak hrozné to je a když uvážíš, jak asi musí trpět on… No a kdyby nezabralo ani tohle, pořád ještě o tobě a o Glossovi vím všechno. Co by asi Kapitol dělal, kdyby se dozvěděl mnohem víc o něm? A o tobě? No co myslíš?”

Vyděšeně na něho zírám. Tohle nemůže! Kdybych odmítla, tak… Bože můj! Ne, tohle nesmí! Takovou moc mít ani nemůže. “Tohle nemůžete udělat!” vyhrknu a napolo se zvednu z křesla, na kterém sedím.

"Pamatuj si - já můžu všechno. Já jsem Kapitol."

Chlad, který sálá z jeho hlasu, mě doslova přišpendluje ke křeslu. Zorničky mám rozšířené děsem. Tohle... To je proti pravidlům! O tomhle nikdy nikdo nemluvil!

"Tak si to ještě jednou shrneme," začíná znovu, opět tím klidným hlasem, jako by předčítal pohádku. "Když přijmeš mou velkorysou nabídku, tak zaprvé ustanou ty bolesti hlavy, které tě tak trápí. Buď samy od sebe nebo tu máme speciální a přísně střežené kapitolské léky pro prezidenta a jeho přátele," říká mi s odporným úsměvem a na slovo "přátele" dává silný důraz.

"Zadruhé se nějak zbavíme Glossova trápení v podobě těch ošklivých nočních můr, které ho tak sužují," pokračuje ve výčtu "výhod" a významně se přitom podívá na dveře,  za kterými je teď chudák Gloss.

"A za třetí - tajemství vás dvou u mě zůstanou v bezpečí. Nikdo se nedozví nic, při čem by se oni mrtví, jichž se to týká, obraceli v hrobě a ani nic, při čem těm živým budou vstávat vlasy na hlavě," pokrčí nedbale rameny a já vytřeštím oči. Co všechno ví?

"A jako nepodstatný bonus tu jsou přátelské dárečky od tvých... Jak bych to jen nazval... Partnerů či partnerek, tak je to vhodné. Šperky, drahé látky, domy, sochy - cokoliv si usmyslíš. Nemysli, že zrovna tebe bych dával za lacino nemajetným lidem."