Král moře a soli

〤1. Služebník a Pán | kapitola první

Určitě stál zde.

Cítil jsem to.

Stál tu, v jeho hlavě se odehrával poslední film plný vzpomínek a myšlenek, nad kterými se musel usmát, což byla poslední věc, která mu zbyla.

Žádný malý Noe. Jako by se syn nestal důvodem, pro který žít, když už nebylo pro koho. Vše se tomuto hrdému muži rozsypalo pod rukama jako hladký písek a naprosto vše, co miloval, ztratil.

Jenže stále tady byl Noe — syn, který byl pro něj vším, ale stejně na něj zapomněl.

Krokem, který učinil do větrných proudů, se snažil zapomenout na všechno zlo, které ho objímalo jako hadí chůva, dokud se nevzdal, neodložil svou zbroj a neuvítal hladovou vodu.

Přinutil tak svou mysl zapomenout na matku, na ženu, která mu umřela v náručí, dceru, která neměla sílu dál dýchat, a tak zapomněl i na mě.

A tak tam stál taky.

Vnímal, jak mu vítr rozčesával vlasy a připomněl si, že je to naposled, co něco takového na svých vlasech pocítí. Stejně tak slanou vodu nesoucí se vzduchem společně s vůní ryb, což byly věci, které znal nazpaměť již od útlého věku.

Stál na stejném místě jako jeho otec před několika málo dny a koukal dolů, do desítek metrů hluboké tmavě modré propasti, v níž proplouvaly rudé a nanejvýš hladové ryby.

Stačil krok.

Ve skutečnosti nemusel ani ten, protože stál tak blízko kraje, až byl zázrak, že ještě za něj neudělaly krok přírodní živly nebo nepříznivé podmínky.

Chtěl křičet, ale mlčenlivě si kousal rty; toužil nahlas říct, jak moc Boha nesnáší, a jak si přeje, aby se korálová větev, na které stál, pod ním ulomila nebo mu na ní podklouzla noha kvůli vlhkému povrchu. Možná toužil ve skutečnosti po tom, aby se něco dělo, ale hlavně, aby tohle rozhodnutí nemusel učinit sám.

Neslyšně vzdychl. Dech, který vypustil skrz popraskané a třesoucí se rty, se ztratil ve větrných proudech, jenž byl vyvolán tichou zuřivostí mořské vody pod ním.

Slzy se mu tlačily do očí, ale svíral pěsti a kousal se do rtu, aby jim nedovolil se ukázat světu. Nechtěl, aby ho otec viděl takhle; nechtěl, aby viděl, jak je jeho syn vlastně slabý a osamělý. Chtěl, aby otec viděl kluka, kterého vždy miloval.

Noelan dokázal říct, jak se otec cítil. Osamělost a vyčerpanost jím musely cloumat tak silně, že to nevydržel, až podlehl myšlence, kdy se jeho duše stane hvězdou a setká se se zesnulou ženou a dcerou.

Vždy rád vzpomínal. Ale tyhle vzpomínky, ty detaily, kterých si na otci nevšiml, mu tříštily srdce a začal se v tu chvíli nenávidět ještě víc; jak mohl být tak slepý? Mohl otci pomoct, že ano?

Nenáviděl svou slabost, střípky, které ve skutečnosti vytvářely jeho otce, ale on si toho nikdy nevšiml, ale co víc; nenáviděl Boha moře.

Bůh, který naslouchá, mlčky slyší, ale nikdy neodpovídá; stojí mezi mořským lidem, aniž by to někdo věděl, je středobodem v davu, ale nikdo jej nevidí.

„Je to tak?" šeptl do toulavých písní mořských vln, jež narážely do Korálového paláce. Zuřivě, vztekle jako by se měla přihnat bouře plná zlomyslných zvěstí a očarovaných pokladů.

Byl obměněn tichem; žádná slova z lidských úst.

Vítr, vzrušený pohyb ploutví hladových piraň o hladinu chladného moře, jejich ostré zuby, jejichž cvakající souzvuk odrážející se vzduchem pronikl až vzhůru k jeho uším.