Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola třicátá šestá

Kijana se mnula ruce. Spíše si je drtila v návalu starostí, které jí tak zobaly mysl, že zapomněla dýchat.

Chodila sem a tam po náměstí, které zelo prázdnotou - její pomocnice na stánku si všimli její ustarané tváře a pověděli jí, ať si dá volno.

Odpolední slunce jejím vlasům dával nespočet odstínů tmavých nebeských modří, lákadlo Božích rukou.

Podívala se na nebe.

Ani mráček. Ale v noci pocítila vztek Zlobících se bohů; vibrace na kůži, kdy se moře hněvalo a vlny tvořily nebezpečnou symfonii, kde žraloci dávali vědět, jaký mají hlad a že je jasnou smrtí jen se přiblížit k pláži. Draví orli supěli a z vystrašených rybiček na povrchu si udělali krvavou hostinu.

Tohle zastihlo Noea.

Schovala tvář do dlaní a skousla si ret.

Věděla, že o tom moc přemýšlela, ale nemohla si pomoct. Jako přítelkyně zradila. Styděla se vůbec představit si Nostařinu tvář, protože v duchu věděla, jak moc zradila a jak hluboko klesla.

Její úkol je Noea chránit.

A ona selhala.

Plačtivě se nadechla a stiskla rty k sobě, aby zadusila slzy.

Kdykoliv jindy by si sluneční nádechy užívala a vstřebávala je do sebe jako příjem každodenního životního dění, ale nyní ji spíš pozitivní počasí trápilo.

Unaveně si sedla na lavičku z kořenů. Koukla na oválné náměstí, kde uprostřed stála fontána, jejíž vodní cestičky pokračovaly po celém prostoru náměstí. Ryby v nich se na ní chvíli dívaly a odpluly pryč jako by je něco neviditelného vyplašilo.

Kijana smutnýma očima vzhlédla. Chtěla oslepnout, aby si nemusela představovat smrtelně nemocného Noea a jeho rodiče, kteří se z nebe dívají; nechtěla vidět jejich tváře, na kterých by se zračila bolest a zrada.

Vzlykla nad směrem myšlenek.

Náhle se umlčela a zaposlouchala se; něco slyšela.

Těžkou zbroj, klapot těžkých botou a vítr, který si hrál s oděvem.

Vzhlédla. Zprvu nic přes uslzené oči neviděla, ale dokázala říct, že náměstím procházely tři siluety. Směrem k ní.

Zamrkala a kašlala na to, jak vypadala.

Nikdy děti neměla. Chtěla, ale nemohla. Její muž byl neustále na cestách a ona žila téměř pořád sama.

Když zjistila, že je Noe sám, chtěla se toho chopit. Ne jako někdo, kdo nemohl mít dítě a cizí si přivlastní. Ale protože Nostara byla taky osoba, která ji změnila a pomohla jejímu životu dospět. Od základů.

Když se tři osoby zastavily u ní, stoupla si, i když jim upřímně neviděla do tváří, takže nevěděla, pro koho se postavila z lavičky. Kdyby byla mladá, nepostavila by se. Ale zesnulá přítelkyně ji to naučila a hodlala se togo slušného pravidla držet, aby zachovala čest.

Rozhodla se zaostřit.

Srdce vynechalo úder.

Jeden.

Druhý.

Třetí.

Minutu nedýchala, když se dívala na královu bytost, vedle něhož stál Arcanus v těžké válečné zbroji.

A vedle něj se na ni dívala unavenost sama, poseta bledou pletí, slabým tělem a magií, která se kolébala v jemném rytmu staré kočičí paní, která chce svou přítomností potěšit všechny okolo, aby odsunuli starosti stranou a pohladili ji.

Otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Zastřeně se nadechla a dlaněmi si skryla ústa, aby snad utlumila výkřik nebo pláč.

Noe zkroutil smutně rty a Kijana poznala, jak moc síly do toho musel dát, aby ji ujistil o svém duševním zdraví. Veškerý pohyb pro něj námahou.

Jakmile udělala jeden nejistý krok, už se rozhodla dělat další a hned si ho přisvojila do náruče tak opatrně jako by nevěřila tomu, že před ní nestojí kamínková soška.

Nezajímalo ji, že měla tvář uslzenou a nedokonalou, když přitom hned vedle stál král s Pravou rukou.

Noe zvedl ruku a pohladil ji po zádech, ruce se mu třásly slabou kontrolou nad tělem, které alarmovalo, že ztráta sil je velmi nízká a že by se neměl přepínat.

Ale Noe už nemohl odpočívat. Když mu Caesis řekl o ženě, která se přefstavila jako nejbližší, Noe věděl, o koho jde. A trápil se v myšlenkách, jak moc kvůli němu nebyla sama sebou.

„Kijano," zašeptal chraplavě a hladil ji po zádech, „jsem tady. V pořádku."

Nemusela mluvit. Noe přesně věděl, co chtěla říct. Že ji to mrzí, že se nestala druhou matkou a že zradila.

Čišelo jí to z očí a to ho mrzelo. Myslela si o sobě, že zradila, protože ho neochránila. Ale za to si přece mohl sám, že si nevzal teplejší vrstvu oblečení.

Hloupě zvedl koutek úst a zabořil hlavu do jejího ramene.

V objetí strávili několik minut, než se Kijana odtáhla a ještě si ho zkontrolovala, jestli je to opravdu on. Oči měla lesklé a tvář ustaranou. Modré vlasy v něm vzbudily pocit mateřského bezpečí; vůně, hebkost a hlavně ta barva. Tmavá modř jako samotné mořské dno, jako rybí rod, ze kterého Kijana pocházela.

Caesis ji celou tu dobu sledoval. Neřekl by, že by o ní pochyboval, ale jednoduše potřeboval osobně vidět vztah mezi Noeem a Kijanou, aby věděl, zda ji může doopravdy důveřovat. A mohl říct, že se chtěl otočit zády. Znal všechny ty emoce, které kolem nich vířily, ale zahubil je. Když je cítil, zamotala se mu hlava.

Ale když se Kijana odvrátila, Caesis se pousmál jejímu dětskému napuchlému obličeji a lesklým očím.

Věřil jí.

Caesis si všiml Noelanova pohledu. Ponořili se navzájem do očí a král pochopil.

Kývl na Arcanuse a otočil se zády; než to však udělal, hlavou pokývl i po Kijaně, která vypadala jako by se rozplakala ještě víc.