Král moře a soli

〤1. Služebník a Pán | kapitola druhá

Probuzení.

Po tom jeho mysl toužila, ale nemohl. Chtěl procitnout, protože ho celá maličkost upozorňovala na to, že se něco děje; ale bolest ho až příliš otupovala.

Mlha plná agónie nebyla sama, která ho v myšlenkách trápila. Strach z probuzení, zoufalství, že pořádá toulky jen ve své hlavě, nikoliv tam, kde by měl ve skutečnosti být. Naděje, která se chovala jako zatoulaná světluška uprostřed temného lesa.

Vědomí se slepě toulalo a naráželo s pláčem do keříků plných vzpomínek, které připomínaly vodní rostlinky na dně oceánu; oddychaje se zastavilo, se slzičkami se ohlédlo za sebe, do té mlhovité tmy, odkud právě uteklo. Pak začalo křičet, takovým způsobem, aby se Noe vzbudil.

Zběsile otevřel oči. Víčka se pod náporem únavy a dlouhé nečinnosti třepotala jako motýlí křídla; byla slabá a bledá.

Noe zpočátku neviděl nic jiného, než oslepující bělobu, která ho štípala do koutků a vnutila mu slzy.

Kde to jsem? První myšlenka, avšak bez žádné odpovědi, neboť mlha po probuzení ho zahlcovala tak, že se nedokázal zorientovat. Jeho tělo ale vědělo, že je někde, kde to nezná. Zaostřil, jakmile si oči přivykly na ostré světlo.

Viděl vodu ve zdech, kterou následně zbystřil i sluch. Šumění vody, která ale nepřipomínala tu, se kterou byl životem spojen. Byla špinavá a hrozivě zakalená, z čehož chvíli Noe nemohl ani dýchat. Chaluhy, které v ní tančily, viděl jako nebezpečné ruce, které se k němu natahovaly, aby ho vtáhly do svých hladových útrob.

Živá voda — voda, která nemusela mít svůj přírodní zdroj, mohla se vyskytovat v jakékoliv podobě ve zdech, ve zbraních, v lidských rukou jako balónek, aniž by voda protekla mezi prsty; byla stvořena magií, aby usnadňovala život.

Ale tak zakalená a tmavá mohla být jen na jednom místě, aby lidé s ní mohli nahlédnout do svých chyb, neb už nebudou mít nikdy možnost vidět tu křišťálově modrou oceánskou vodu.

Noelanovy oči se v tom okamžiku pochopení naplnily slzami, načež roztřeseně přinutil své tělo se posadit, ale než se stačil rozhlédnout, právě probuzená mysl se mu zamotala jako malému dítěti. Musel zavřít oči, aby se pořádně nadechl, aniž by omdlel.

Slyšet šumot chaluh ve vodě, která se okolo něj rozprostírala ve zdech, šeptala hrůzná slova a škodolibě se smála. Chaluhy natahovaly své stélky, tančily ve vodě a připomínaly vodního démona nižšího postavení, jež žere zlé duše.

Prostředí vibrovalo magií, tak moc ji cítil na kůži, že ji chtěl ze sebe setřást, ale nebylo to možné. Byl si vědom toho, kdo magii v takovém množství dokázal ovládat, a kdo se o tuto místnost staral.

Královská rodina.

„Je vzhůru."

Noe ztuhl a zvedl zrak, načež se setkal s jedním z příslušníků královské stráže, oblečen do modro-zelené zbroje, která si společně s mečem u boku taktéž prozpěvovala s magií. Tvář muže ve zbroji byla chladná jako sám hlas, kterým k hříšníkovi promlouval, ale přitom nikoliv.

Noe těžce polkl a ucítil, jak mu tělo táhne jeden obrovský balvan k zemi.

Vzpomněl si.

Šel na Smrtelnou větev, která přináší krutou útěchu bez života jen hříšníkům pod dohledem královské rodiny.

Noe tam šel sám; bez dovolení, bez vědomí jiných, stál tam a byl tak blízko k ukončení svých muk, která snad měl Rodanův syn tutéž čest ji pocítit — sílu hnijící a nakaženou zlem.