Král moře a soli

3. Stříbro Sirén | kapitola dvacátá sedmá

Jakmile se osušili a Noe přijal královo oblečení již skoro beze studu, kýchl.

S úsměvem se k němu pomalu jako tanečník Caesis přiloudal v nočním šatu a objal ho v kolébajícím se rytmu.

Jako by byla magie s vílami opravdu živá, začala se kolébat a smát taktéž, radost z ní čišela jako víno v poháru, které na sebe vylili. Byla ráda za to, že jediná otázka vytvořila klíč ke skříňce, kterou Caesis byl. Kdo by si pomyslel, že tak jednoduše bude odemčena?

Co bude tvořit klíč k Noelovu zámku?

Caesis se narovnal, převýšil tak Noea, rukama mu vjel do vlasů a vlhké pramínky zčesal dozadu, takže se Noe díval na krále zespodu, přímo do jeho očí.

Černovlasý král se sklonil, přivřel víčka a políbil Noelana na spánky. Poté sjel k očním víčkům, následně k uchu.

Noe se mu odevzdal, naklonil hlavu, aby měl král prostor, ale hned nato sebou trhl, protože to zalechtalo.

Cae mu zavrtal do krku a usmíval se u toho.

„Víš, co jsi," políbil krční žíly, „Noe?"

Noe vzdychl. Cítil se tak slabý.

„Zlato...?" zašeptal.

Caesis se usmál.

„Správně. Mé Zlato."

Noe se poprvé za dobu, kdy se potápěl jen v rybníku špatných vzpomínek, ve kterých se toulaly krvavé obrazy s matkou, Rúsou a otcem, cítil... osvobozen.

Ale ne tak, že by byl úplně osvobozen. Jen v tom objetí, v králově objetí, dokázal myslet na to, že on, ta mocná osobnost, ho bude schopna osvobodit - cítil, že to přijde brzy.

Matko, řekl si v duchu. Děkuji za to, co jsi mi řekla. Nyní chápu, že to nebyl rozkaz, abych byl neustále v jeho blízkosti. Ty jsi všechno věděla, věděla jsi to, co já ne. Těmi slovy jsi mi pověděla, abych se od vás odpoutal, abych už nečekal od záchranu od vás - ale od někoho jiného. Ruka s tetováním, ta ruka králova, to byl začátek volnosti, ale já to nevěděl. Byl jsem tak zaslepen vaší smrtí, že jsem nepřijímal žádnou jinou pomoc.

Děkuji králi Odonovi, otci, že jste tak rozezpívali osud.

„Děkuji králi Odonovi, Rodanovi, že tak rozezpívali osud." zopakoval mumlavě Caesis, neboť celou dobu četl Noelanovi myšlenky. A nelitoval toho.

Každý měl v hlavě blokády. Caesis také. Ale nyní je bořil jen díky tomuto člověku, kterého svíral v náručí, aniž by mrkl. V labyrintu své mysli sledoval, jak se zdi boří a prach, který by ho normálně oslepil, mu uhýbal a mizel. To byla magická síla, která obklopovala Noea, aniž by to sobě věděl.

Vždy se snažil zachránit umírající ryby, plakal pro ně, chtěl jim pomoci, ale nemohl. Síla, která ho chránila, musela jen též tiše přihlížet, protože věděla, že už rybám nemůže pomoci. Truchlila s Noelanem. Když ztratil důvod žít, chtěla ho zachránit, ale vůle toužící po smrti byla silnější než magie.

Pak přišel Caesis.

A dvě rozdílné síly osobnosti, které obě chtěly chránit rybičky, se setkaly.

I ty mi povíš o všech chybách a krásách, které tě vychovali, řekl si Caesis v duchu. Které tě změnily, které tě přinutily si udělat jizvy na rukou, na srdci, a i v srdci samotné tvé magické síly, která hledá nit s jehlou, aby jádro mohla zašít a opravit.

Noe to však slyšet nemohl; Caesis si tuhle myšlenku nechal pro sebe, aby se ujistil, že se otevře sám.

„Děkuji." zamumlal Caesis, chvíli s ním stál v objetí, dokud se Noe nezačal vrtět.

Oči měl rudé a líce jablíčkové, avšak stále to byl pro Caesise ten samý člověk, kterého touží chránit, neboť je spojil jak osud, tak lidé.

Noe musel odejít.

Odpoutat se bylo těžké. Cae ani Noe nechtěl odejít z odemčené pokladnice.

Caesis se sklonil nad Noelanovou rukou a políbil jizvy.

Všechny krásy a chyby, které tě vychovaly.

S rudýma ušima a hlavou plnou Caesise se tiše dostal do své komnaty, na kterou se neopovážil ani pohlédnout, protože si tu zbytkovou euforii chtěl nechat u srdce.

Myslel si, že ani neusne.

Ale usnul.

S ukrutnou bolestí hlavy.